DMD č. 15 pro 15. 4. 2013. Téma: Milionový nápad

„Algie, chlapče drahá, dnes vypadáš úžasně utrápeně,“ řekl strýček Cecil. Setkali jsme se v kavárně hotelu; nudil jsem se tam nad stydnoucí čokoládou.
„Melancholie,“ odpověděl jsem. „Tuhle sezónu je ohromně in.“
„Pročpak nejdeš na pláž?“ zeptal se strýček.
"Otravná hromada písku.“
Strýček pokrčil rameny a odešel. Viděli jsme se až u večeře, kdy přede mně strýček položil krásnou modrou lasturu. „Ta otravná hromada písku je jich plná,“ řekl.
„Páni,“ udělal jsem.
„Mohl bys najít taky takovou.“
„Vážně?“
„A pak ji třeba někomu dát?“
Trvalo to, ale nakonec se mi rozsvítilo. Vzal jsem s sebou zbytek portského a vyrazil na pláž.

Seděl na pláži a cucal ten den již osmý citronový bonbón. Máčel si nohy v moři a vesele mžoural skrz půlměsícové brýle do sluníčka. V jedné ruce držel pestrobarevný koktejl s deštníčkem a plátkem pomeranče.
Druhá ruka volně spočívala na stehně mladého domorodého muže. Jaký to skvělý den! Dokonce dnes dostal all included se slevou.
Zadíval se do dáli a cucl si ze svého koktejlu. Nebe bylo modré a zdálo se neskutečně vysoko.
Už půl roku byl úplně šťastný. Ty věčné anglické sychravé dny už mu lezly krkem. Jaký to byl skvělý nápad nechat všechny uvěřit tomu, že je mrtvý!

Ze záchodů v baru Barvy duhy se ozývaly dost zvláštní zvuky a uvnitř se odehrávala náležitě zvláštní scénka. U jedné mísy byla přiražená stolička, na ní seděl Jawa, zvracel a Wookiee v plášti mu držel kapuci.
žvatlal Anna-nana a Temný mstitel litoval, že do něj nalil tolik kashyyyckého čaje.
[„To bude dobré.“]

[„S tím ti klidně pomůžu.“]

Byla to noc památná, plná leptání, pájení a zvracení, a vznikl během ní první prototyp generátoru kvantové díry.

Jevištní zkoušky probíhaly dobře, herci se výjimečně dobře chovali a uchovávali si nádech profesionality. Cenzor byl rovněž spokojen, hra fungovala, premiéra se blížila. Zdálo se, že vše bude v pořádku. Jenom autor si nebyl jistý.
Lysandr a Hermie.
Kateřina a Petrucio.
Claudio a Héro.
Král navarrský a princezna francouzská.
Jeho mistrovské kousky. Rozházel jim pod nohy spousty klacků, zamilované dvojice byly ponižovány, trestány, zkoušeny. Ale dokázaly to. Komedie má mít dobrý konec.
Mistr se zahleděl na scénu, kde se krásná dívka právě probouzela a políbila svého věrného miláčka.
V tom okamžiku Willovi došlo, že Romeo a Julie musejí dopadnout jinak.

Jako malá holka jsem milovala dobrodružnou literaturu. Všechny ty ušlechtilé muže i kluky s přísným morálním kodexem.
Z nějakého důvodu jsem považovala za výborný nápad uvěřit různým pateticky mravokárným kecům z těch knih a začlenit je do svého pohledu na svět.
A tak jsem věřila, že lidé jsou dobří. Že jsou schopni přijímat rozumné argumenty. Že si zaslouží druhé šance. Věřila jsem, že svým přístupem mohu zlepšit svět.
Z malé holky se stala velká slečna a z té zodpovědná dospělá.
Se spoustou jizev na víře v lidstvo.
Ale ještě pořád si myslím, že lidé jsou dobří.
Jenže, jak dlouho ještě?

Mara Jade zuřila. Zase skejsla na téhle planetě, kde je počasí typu 'hnusně deštivo', její loď se propadá do bahna a kolem řádí pitomí studenti a Kyp Durron.
"Já tu nebudu!"
Byl tu ovšem problém s lodí.
Venku něco bouchlo.
Mara rozrazila dveře a spatřila Durrona.
"Jaino, kvítečku," zablekotal Kyp.
Mara ho chtěla seřvat, když ji něco napadlo.
Naklonila se ke Kypovi a zavrněla:
"Uděláš něco pro svůj kvíteček?"
---
Zablácený Kyp stál na přistávací ploše a mával, dokud loď nezmizela v mracích.
To byl nápad. Přímo za milion pomyslela si Mara a Yavin IV za ní zmizel v hlubinách vesmíru.

„Tak co,“ prošedivělý muž s kyticí nedočkavě vtrhnul na nemocniční chodbu.
„Zatím nic,“ chmurně odvětil o něco mladší muž s plnovousem.
„Ale vypadá to nadějně,“ mnulo si ruce individuum s tužkou za uchem, oděné do flanelové vesty.
„No já nevím,“ pochybovačně odvětil fousatý skeptik.
„Kolego, naděje umírá poslední... To se teď nehodí, což,“ uchichtlo se individuum.
„Stejně,“ dodalo, „ten měl s tou svou sérií milionovej nápad...“
„Teď jen aby...“ ustaraně krčil čelo skeptik.
Na chodbu vyšla sestra.
„Stav vašeho přítele se podstatně zlepšil,“ usmála se.
Počkali, než odešla.
„Sakra, tak zas nic,“ odhodil muž kytici a vztekle na ni šlápnul.

Rowlingová vymyslela brejlatého klučinu
chléb a vodu vyměnila za luxusní svačinu.
Tolkien a Pratchet vlastní vysnili si světy,
s fabulemi úspěch slaví, zasypáni květy.
Tak si říkám co tak napsat českou verzi fantasy,
od myšlenky k činu se však dlouhá cesta urazí.
Hrdina chlapeček dětského věku,
sbohem a šáteček starému fleku.
Do světa jak Honza - za štestím, za činy,
jimiž by spasil svět a trestal zločiny.
Provedu ho zemí ze skla, dřeva nebo papíru,
světem z látky, co mu bude šitý zcela na míru.
Pak mu najdu protivníka, zlouna jako malinu
a jen doufám, že jak Donald v milionech spočinu.

- Bitevní škola na orbitě, nejnovější technologie, i ty od termiťáků, gratuluji. Milionový nápad, řekl bych, ale nerad bývám příliš doslovný.
- Oni se vrátí. Musíme být připraveni.
- Jistě. Kolik vezmete pilotů?
- Termiťáci jsou dál než my, organizovanější, pokročilejší. Potřebuji někoho schopného improvizace, originálního myšlení, neotřelých postupů. Jedině tak můžeme vyhrát. Nechci cvičené piloty, chci necvičené děti, čím mladší, tím lepší. Oni budou naši vojáci.
- Nikdo si nenechá vzít dítě a udělat z něj žoldáka.
- S dobrou propagandou? Dají nám je dobrovolně a rádi. A strýček na orbitě je trošku... poupraví.
- Jste zvrácená zrůda.
- Děkuji. Znamená to, že mi armáda zvýší plat?

Otec se hrozně se rozčílil. Zjistil totiž, že už dlouho nestuduju, v jeho stopách nepůjdu a doktorem nebudu. Chvíli mi ho bylo líto, když se zklamaně chytil za srdce. „S penězi ode mne nepočítej, darmojeda podporovat nebudu,“ rozhodl.
A bylo po lítosti. Teď jsme byli zdrceni oba.
Přemýšlel jsem, jak se zaopatřit. Tvrdě pracovat se mi nechtělo. Dostal jsem milionový nápad, jak snadno přijít k penězům.
Všechno klaplo. Americký obchodník mi sedl na vějičku. Prodal jsem mu Karlštejn. Vůbec netušil, že ho nevlastním.
A měl jsem z pekla štěstí! Když přišel na podvod, ani mne nezažaloval, protože se nechtěl blamovat.