Moje články

Poznámka: Slash, Vilém/Valdemar, Valdemarův PoV, hlubší smysl asi pochopí zase jen Kleio a případně Lejdynka, protože se to vztahuje k mé fanfic na Máj, která ještě není dopsaná a zveřejněná. :) Nicméně... enjoy!
Jo a není to pro děti. :)
Rána byla ještě chladná, nicméně zima se svými krutými mrazíky již pominula. Teplo jsme si stále dokázali udržet jen pod jednou dekou a houní navrch, ale už jsme se neprobouzeli křečovitě svírajíce jeden druhého. Ležel jsem jen kousek od něho, mohl jsem se radovat, ale spíše jsem chtěl jaro proklínat. Viléme! Ještě spí.
Dotkl jsem se tmavých vlasů v jeho týle, jemně pocuchaných, na jednom konečku měl stále uvázané soví pírko, které jsem mu do nich v létě uvázal – jak je to dávno a přece jako včera…
Otočil se. Oči vyplašeně křičely. Ale v klíně jsem ucítil rozhodnou ruku loupežníkovu.

Oslavy vítězství nad Pánem zla neustávaly, ačkoliv ode dne Bitvy uplynulo již několik týdnů. Nespalo se, pilo až do rána, v práci si kouzelníci štěbetali o zářné budoucnosti. Na Ministerstvu vládl klid, nikdo se nikam nehonil, i když práce bylo dost – však ona neuteče, už si smíme odpočinout!
Tik-tak, tik-tak-tik, tik-tak, tik-tak-tik…
Zatančíte si se mnou, slečno?
Celý Londýn se otřásl v základech, ztratil se v oslepujících oblakách prachu, domy padaly, auta se převracela, lidé křičeli… a ztichli.
K večeru se prach usadil, na obzoru zářilo rudé slunce a proti němu se rýsovala jediná postava.
„Voldemort, Voldemort, Voldy, Voldy, Voldemort…“
Poznámka: Inspirace Potter Puppet Pals & The Mysterious Ticking Noise.

Fandom: Originální, pochopí asi jen Kleio a Lejdynka, pardon. ;) Ostatní si z toho vemte, co chcete, berte to jako báseň v próze. :D
„Tadyhle tomu do vínku… co mu dáme… krátké vlasy mu budou slušet, hnědé, k tomu trochu inteligence… hodný bude… Teď ještě upravit šatičky, přišít očíčka a vycpat.
Ten tady… tak pro změnu dlouhé vlasy, plavé, a bude takový… elfí, jak tomu s oblibou říkají. Knoflíčky nějaké do zelena… tady je, mrška, haha.
Proč mám dojem, že se pořád opakuju, jeden jako druhý, žádná sranda. Ale nemůžu to s tou škodolibostí přehánět, to by pak bylo moc nápadné.
Ale co si takhle zaexperimentovat… Tenhle bude jiný. Trochu dozrzava…. Délka… hezky oškubat, kratší, delší, kratší, delší… A pak kdo je tu blázen.“

Jedna lžička. Dvě lžičky. Tři lžičky. Čtyři lžičky. Pět lžiček. Šest lžiček. Sedm lžiček. Osm lžiček. Devět lžiček. Deset lžiček. Jedenáct lžiček. Dvanáct lžiček. Třináct lžiček. Čtrnáct lžiček. Patnáct lžiček. Šestnáct lžiček. Sedmnáct lžiček. Osmnáct lžiček. Devatenáct lžiček. Dvacet lžiček. Dvacet jedna lžiček. Dvacet dva lžiček. Dvacet tři lžiček. Dvacet čtyři lžiček. Dvacet pět lžiček. Dvacet šest lžiček. Dvacet sedm lžiček. Dvacet osm lžiček. Dvacet devět lžiček. Třicet lžiček.
Bude to stačit? Postupně přidával další, našel jich přesně třicet – drahocenných stříbrných lžiček. Třeba to vyjde… Kolik toho ještě bude muset ukrást, aby ho konečně propustili?
Au, ta žehlička pálí!
„Dobby!“

V mé mysli femslash, ale klidně to může být i het. Není specifikováno. :D
Vzhlédla. Po nebi se klenula téměř ukázková duha. Alespoň něco, když celé dny počasí blázní: slunce, přeháňky, hvězdy, vítr, dokonce bouřka, slunce… Tohle aprílové počasí už jí pomalu dohánělo k šílenství.
Říká se, že na konci duhy se skrývá poklad. Jak asi vypadá? A vůbec, kdo to tvrdí? Vždyť konce duhy stejně nikdo nedohlédne a ani se tam nedostane. A každý vidí konec duhy někde jinde, podle toho, kde zrovna stojí.
Rozhlédla se. A nemá kdosi daleko třeba pocit, že ta duha končí u ní? Nebyl by tu někde ten poklad?
„Ahoj! Mám tě!“
Zezadu ji objal pár hřejivých rukou.

Ve starém hrníčku to zacinkalo a vzápětí z něj ulétl další úlomek, jak s ním Ondra nešetrně třísknul o zem.
„No tak, ukaž, co schováváš…“
Ruce se mu třásly a tělo jako by nebylo jeho… raději z toho vinil alkohol, hodně alkoholu. Pomalu nadzdvihnul hrníček… Tři.
Co tu vlastně dělá? Proč tu jenom je? Vždyť Daniela ani nezná, ne doopravdy, vídal ho jenom na přednáškách a sem tam mu řekl „ahoj“…
Jedna černá tečka, skvrna na jeho čistém životě. A dvě tečky vedle sebe... To znamenalo tři kusy oblečení dolů.
Daniel mu pomalu stáhl jeden, poslední.
„Dva polibky jako bonus…“