Moje články

Přetáhne si kapuci teplákovky přes hlavu. Sedí na zemi, zády se opírá o lampu. Začíná kapat, jarní déšť provoní vzduch. Kandelábr mění barvu ze světle na tmavě zelenou a jeho chrání před nejotravnější vlhkostí. Tvář schovává v dlaních. Přes náměstí proudí davy lidí. Slyší je, ale nevnímá. Pro ně taky neexistuje. Třese se. Zimou, strachem. Bojí se, jako by mu znovu bylo dvanáct. Co na tom, že mu táhne na šestnáct. Když máma není doma a její přítel otevře dveře do jeho pokoje, je z něj zase malý kluk. Špinavým rukávem si setře slzy. Nikdy víc už se tam nevrátí.

Christabel spěchala spletitými chodbami hradu. Noc byla jasná, za okny svítil měsíc v úplňku. Nebylo slyšet nic než tichá ozvěna jejích kroků. V duchu si opakovala cestu, kterou jí šeptala Geraldine. Doprava, dlouhou chodbou na konec, malými dvířky prolézt, vystoupat po schodech, dalším schodištěm zase dolů, v polovině chodby přitisknout ucho ke dveřím. Ticho. Opatrně je otevřela. Doufala, že bard Bracy tuto noc opět nespí ve svých komnatách. Ale ložnice byla prázdná, krb vyhaslý. Srdce jí bušilo, když zpod šatů vyňala kouzelné lístky kapradin a vložila je bardovi pod polštář. Znala už jedno z Geraldininých tajemství. Geraldine by je nezahřála.

Bylo už pozdě, zima zalézala pod kabát a z nebe padala hnusná směska sněhu a deště. Daniel spěchal na nejbližší zastávku, unavený po nevydařeném rande.
„Dane!“
„Honzo?“ Bubeníka Punkové nutrie už dva roky neviděl, ale ty dredy by poznal vždycky.
„To je náhoda! Máš se? Hele… nechceš zajít na čínu? Zvu tě.“ Honza vytáhl z kapsy pár drobných. „No… Nebo aspoň na půlku.“
Daniel přemýšlel, jak odmítnout.
„Prosím! To je to nejmenší, co můžu udělat!“
„Za co?“ Daniel nechápal.
Honza uhnul pohledem. „Vyhodila mě holka. Punková nutrie je dávno v prdeli. No… a já dneska taky. Potřebuju nutně někde přespat.“

Sálem se rozlehlo zacinkání lžičky o skleničku, svatebčané utichli.
„Jsi opilý!“ sykla paní D výhružně.
„To proto, že mám radost!“ Pan D. zářil. „Vím, že nikdo nechce slyšet žádné projevy, ale jedno vám říct musím. Náš Ondra, ten si nikdy nikoho nepřived domů, o nikom nemluvil, a to jsem se ptal, já i maminka, skoro jsme se báli, že si nikdy nikoho nenajde, než jednou přijel s Danem a řekl nám, o koho se jedná. Nevím, kdo z vás v tom měl prsty jako první, ale Dane, tohle je poděkování a patří tobě, za to, že Ondra přišel k rozumu!“

Christabel klečela na vlhkém podrostu, šaty umazané.
„Zabiješ mě a otce nikdy nezískáš,“ špitla a neodvažovala se vzhlédnout. Zašustilo listí, Geraldine přistoupila blíž. Chladnými prsty zvedla Christabel bradu. Ostřím dýky lehce setřela z Christabeliny tváře slzu, prudce jí švihla ke kapradinám a několik jich jedním řezem usekla.
„Nechci tě zabít. Nikdy jsem nechtěla. Bard Bracy zná naše tajemství. Musí mlčet.“
„Naše?“
„Též.“ Geraldine se usmála. „A já sice vím, kde on tráví noci, když není ve svých komnatách, ale toho využijeme později.“
Christabel se zachvěla, lesem se prohnal ledový vítr, kdesi se rozštěkal pes. V očích neznámé již nepoznávala Geraldine.

Bolela ho hlava. Strašně. Už potřetí četl jeden řádek a vůbec netušil, o čem je. Nevnímal už posledních několik stran. Nad otázkou č. 14 strávil už asi dvě hodiny, ale nezopakoval by z ní vůbec nic. Papíry ztratily kontury a před očima se rozplývaly v beztvaré saláty. Zavřel oči. Pod víčky se mu roztančily desítky písmenek, v uších mu vyzváněla slova, sousloví, fráze, vytržená z kontextu, opakovala se a nedávala smysl. Připadal si jako opilý. Opilý učením za poslední čtyři roky. Frustrovaně prolistoval zbytek, který mu ještě zbýval.
Vystřízlivěl rychle. Ze sešitu vypadla přihláška na vysokou školu, kterou zapomněl odeslat.

Blížila se půlnoc. Ve špatně větraném prostoru už nebylo přes kouř skoro vidět.
„Dane! Ty žiješ!“ Někdo ho poplácal po zádech. Daniel se snažil rozkoukat, za dva měsíce si jeho oči odvykly. Hřebíkovy propíchané části těla a oblečení odrážely zbytky světla a míhaly se ze strany na stranu, jak už nemohl stát rovně.
„Já jo… Kde je Richard?“
„No… Asi tam, kde vždycky.“
I skoro poslepu našel Daniel zapadlou místnost, která sloužila jako skladiště a šatna. Jako vždycky tam Richard opravdu byl. Jako vždycky nebyl sám. Jenže tentokrát Daniel stál mezi dveřmi a Richard tlačil ke zdi jakéhosi polonahého zrzka.

Četla je se zatajeným dechem a rozšířenýma očima. Četla je vícekrát než ty ostatní. Četla je, aby se ujistila, že si z ní nedělá srandu. Četla je, protože mu rozuměla. A četla je, protože z nich měla radost.
Byly v nich zážitky a postřehy. Byly v nich sny, přání a touhy. Byly v nich popisy, představy a dojmy. Byly v nich otázky, ale také odpovědi.
Když paní profesorka S. přijímala Ondrovy slohové práce z angličtiny, jindy plachý chlapec se jí vždy zadíval do očí. Chvěly se jí ruce, když si uvědomila, že to, o čem píše, by nikomu jinému nesvěřil.

„Kubíku, pamatuj si, nejsou nic buřeň, prostě jenom plevel, kterej proniká všude tam, kam nechceš. Máš všechno spořádaný a najednou bum, vyraší jedna a za chvíli jich tam máš jak naseto. Někde jim zkoušej sekat ty jejich hlavičky, dobrý nápad, ale to nefunguje, musíš je vyrvat i s kořenem. A jak vypadaj! Nejdřív takový sluníčkový parády, ale šáhneš na ně a potřísní tě bílým svinstvem. Když jsou starý, že je i vítr odfoukne, to jsou nejnebezpečnější, svoje semena šířej všude, třeba na hřišti, kde si hrajou malí kluci jako ty.“
„Ale já mám pampelišky rád…“
„Jaký pampelišky?! Říkám buzny přece!“

Hřebík běsnil. „Když už, tak je to Richard, ty kreténe! Ríše, copak je to ňáká holka, ty vole? Tady Dan ti to klidně dosvědčí, že jo, kámo?“ Kývnul na Daniela, který stál opodál a zaraženě mlčel.
„A nikdo, rozumíš, NIKDO mu NIKDY neříká Ríšo!!“
Daniel si skousl ret a raději se podíval jinam, než se Hřebík zase bude chtít ujistit.
Richard se přiřítil kdovíodkud a stáhl Hřebíka zpátky do klubu. „Ty hovado, drž hubu! Seš tak zhulenej, že nevidíš ten háček? A kolikrát ti mám opakovat, že ty nácky nemáš provokovat?“
Na dveřích se skvěl nasprejovaný nápis Říše! Je věčná.

Půl roku poznával Daniel krásy klubů v Praze a okolí. Čím větší díry to byly, tím důvěrněji je znal. Daniel trávil s Richardem hodiny, ale snad nikdy ho neviděl nic jíst. Pravda, jeho stravovací návyky byly všechno, jenom ne nepravidelné.
Odpoledne do sebe nalil dva litry kafe. Sladkého tak, že v něm málem stála lžička. Pět cigaret během pěti minut stihl neznámo jak. Během koncertu vypil několik půllitrů a prázdné cigaretové krabičky házel do davu fanynek. Po něm zatáhl Daniela kamkoliv, kde zrovna nikdo nebyl.
„Nemůžeš přece žít jen na kafi, cigárech a chlastu!“
„Proč ne, bílkovin mám přece dost.“

„Anička má novýho brášku. A víš co? Jmenuje se stejně jako ty!“ Matěj seskočil ze stoličky a vmžiku zapomněl na vláčky, které maloval.
„Kdo je Anička?“ zajímal se Daniel, ale odpovědět musel Ondra. „Jeho kamarádka ze školky.“
„Přece!“ Matěj přikyvoval a tahal Daniela za tričko. „Ale říkal jsem jí, že ty jsi lepší! Její bráška je mimino a ty jsou malý a ošklivý, a taky si s ním prý nemůže hrát!“
Paní D. se zasmála. „Ty jsi taky malej…“
„Já už nejsem malej!“
„Ale mimino jsi byl taky,“ dráždil ho Ondra.
Matěj se zamračil. „Jo, jenže to už si nepamatuju.“

„Proč jsi mi to neřek dřív? To mám pořád chodit tam a zase zpátky?“
*
„Nekřič na mě! Já tě slyším.“ – „Asi ne dost!“
*
„Co je?“ – „Nic.“ – „Něco jo!“ – „Nic!“ – „Tak proč jseš tak nabroušenej?!“ – „Já nejsem nabroušenej!!“ – „Ale divně se tváříš.“ – „Tak neanalyzuj, jak se tvářím.“
*
„Tos nemoh aspoň umýt nádobí?!“
*
„Už jdu!“ – „Čekám.“ – „Ale nespěchej na mě!“ – „Říkám snad něco?“ – „Ne, ale znervózňuješ mě!“ – „Tak já půjdu napřed.“ – „Už jdu!“ – „Nejdeš!“ – „Protože na mě spěcháš!“
*
Všechno to byly jenom maličkosti. Někdy jich bylo hodně, jindy žádné. Ale ani Daniel, ani Ondra nezaváhal, když se Staroměstskou radnicí rozlehlo dvojité ano.

Bylo vedro, před pódiem nebyl ani kousek stínu, kamarád se někam vypařil se svojí holkou a kapela, na kterou čekali, měla hrát až za půl hodiny. Daniel se nechtěl vzdálit, protože slíbil, že udrží dobré místo. Vyčerpaně si sedl na zem, páchla rozlitým pivem. Ani nevzhlédl, když na pódium vlezli předskokani, kteří se představili jako Punková nutrie. Trhl sebou, když se ozval uši drásající pískot mikrofonu, a vážně uvažoval, že to vzdá, když kapela začala vydávat zvuky, jako když stahují nutrii zaživa. Jenže zpěvák byl bos, měl jen kalhoty a obojek kolem krku a Daniel na něm mohl oči nechat.

“You’ve made it into a shrine.”
Dorian distinguished pain and amazement in Baz’s voice.
They looked at the nine monitors. The nine naked Dorians were as beautiful as ever, maybe even more than before, dancing slowly and seducing the viewer. A huge bed stood in front of Cathode Narcissus.
“I thought you wanted the whole world to see it. Anyway, it grows... I grow more beautiful every time I use it.”
“Use it! This,” Baz pointed a finger at the monitors, appalled, “is art! Not a thing to be used and certainly not to be fucked in front of.”

Gregor K. byl vzdělaný muž, trochu udělaný a začínal plešatět. Před třicátými narozeninami se začal připravovat na novou etapu svého života. Třicáté narozeniny nejsou jen tak! Někdo vás zažaluje, nic vám neřekne, a za nějakou dobu vám vrazí kudlu do zad. Nebo se probudíte jako odporný hmyz. Nebo propadnete depresi nebo nymfě.
Zrušil si Facebook, e-mail, rozšlapal telefon, spálil všechny knihy, z bytu vystěhoval nábytek, vyhodil všechna jablka, zabednil okna, zamkl se v ložnici a klíč snědl. S klidným svědomím si ustlal na tvrdé zemi. Zrada byla, že se nestalo vůbec nic. Kromě toho, že do tří dnů samovolně zemřel.

Venkovská cesta. Strom.
Estragon sedí, zády se opírá o kmen, oči zavřené. Vladimír přešlapuje.
ESTRAGON Pamatuješ si ty ostrovy?
VLADIMÍR Ve škarpě jsem zakopl o tebe.
ESTRAGON (něžně) Prošli jsme je spolu celý. Občas pršelo.
VLADIMÍR (rozmrzele) Máš moc ostrý ramena. A kyčle.
ESTRAGON Ale většinou bylo hezky. Ustlali jsme si v trávě.
VLADIMÍR (strká do Estragona a sedá si) Uhni.
ESTRAGON Jdeme!
VLADIMÍR Nemůžu.
ESTRAGON (zděšeně) Snad tě taky netlačí bota!
VLADIMÍR Musíme zůstat.
ESTRAGON Nikomu bych nepřál, aby ho tlačila bota.
VLADIMÍR Dneska určitě přijde.
ESTRAGON Nemůžeš si ji pak ani sundat.
VLADIMÍR Třeba nám řekne, kam dál.

U pracovního stolu ho rušily zvuky za zády, i když Ondra jen otáčel stránky a dýchal. Po pár hodinách v posteli ho bolelo celé tělo a v noci v ní nemohl spát. Do kuchyně se nikdy odplížit nechtěl, ale nakonec pouze tam našel klid. Vedle notebooku si vyrovnal blok s poznámkami a uvařil si čaj. Povzbudí, zahřeje, uklidní nervy. Pět minut jeho přípravy není prokrastinace. Za to, že potřebuje každou půl hodinu na záchod, přece nemůže.
„Dane?“ Ondra si večer nedůvěřivě prohlížel pyramidu nádobí, která se objevila na kuchyňské lince. „Kolik jsi měl dneska čajů?“
„Kolik máme hrnků?“
„Třicet šest.“

Námluvy trvaly dlouho, ale věří, že už ve třináctém století bylo tím, čím dnes. Elegantní křivka dlouhého „s“ se koketně nakláněla k „z“ a pak zase zpátky, není přece psána kurzívou a nebude tak lehce k mání. Malému „z“ se červenala něžná klička a nevědělo, jak moc se smí k dlouhému „s“ přiblížit, snad ručku políbit by bylo ještě společensky únosné. Pánové lingvisti dlouho projednávali jeho zvláštní vztah. Až když se na počátku 20. století uvolnily mravy, dlouhé „s“ a malé „z“ si řekla minuskulní „ano“. A přes veškeré protesty byl ve 21. století jejich svazek zrovnoprávněn na majuskulní úrovni.

Když si měli vybrat místo, na kterém budou o Velikonocích držet stráž, Tonda ho zavedl ke starému kříži u Černého Chlumu. Byl temný jako jeho minulost a v záři ohně vytvářel strašidelné stíny. Neviděl je však, protože slastně zavíral oči a pod víčky se mu rozzářily hvězdy.
Když na Nový rok Tondu pohřbívali, všech jedenáct mlýnských tovaryšů se shromáždilo kolem nízké hromady čerstvě naházené hlíny. Všude jinde bylo bílo a ohlušující ticho, jen zasněžené kopečky bez křížů napovídaly, kolikrát už jeden z nich musel zemřít.
Ostatní již odletěli. Jen Krabat nevzlétl zpět do oblak a v očích ho pálily slzy.

Když ho Daniel konečně políbil, opustila Ondru nejistota, která ho sužovala celý večer. Snažil se ji zahnat alkoholem, neumlčel ji úplně. Napůl stále netušil, co tady vlastně dělá, napůl to věděl přesně. Jeho svršky se již pár chvil válely na zemi – hra je hra.
Daniel ho pomalu vytáhl na postel a přerušil druhý polibek, druhý fant. Ondra chytil dech, třásly se mu ruce. Cítil, že se červená. Nechtěl, a tím to bylo ještě horší.
„Já… vlastně tak úplně… nevím…“ vysoukal ze sebe.
„Co teď?“
Přikývl.
Daniel se naklonil k jeho uchu, bříšky prstů hladil Ondrova ramena.
„To nech na mně.“

Christian ví, že by mu neměl být nablízku. Kráčel by mu však vstříc, i kdyby musel šlapat po ostří nožů. Ví, že svět by se nikdy neměl dovědět, co mu chce říci. Napíše mu však pár řádků, i když nadosmrti musí mlčet, jako by si jazyk vyřízl. Ví, že by ve svém těle neměl toužit po někom jemu podobném. Nevzdal by se však svého citu, i kdyby ho mořské vlny pohltily.
Christian píše. Kůži mu porůstají šupiny. Jako malá mořská víla se lehce oddává naději. Když se však doslechne o Edvardových zásnubách, příliš lehce se jako dívka rozplyne v pěnu.

Ačkoliv příjmení jeho bylo původu německého, mateřským jazykem byla mu čeština. V patnácti létech utekl z rodné Prahy. Při prvním pokusu najít si společníky málem přišel o život. Dva roky potloukal se sám, snad jen některé dcery a synové si dodnes vzpomínají na rozpálené noci, jejich rodiče na prázdné pokladnice. Sedm let vedl malou bandu loupežníků, jedné noci zmizel. Druhové jeho vysvětlili si vše po svém. Jedenáct roků nebyl k nalezení, užíval znovu své příjmení a křestní jméno si změnil. Viděl jsem ho už jenom jednou; když ho stará svoboda spoutala a dovedla na místo, které jsem já mohl opustit.

Tři roky si Krabat s Kantorkou namlouvali, že se jim žije šťastně, ačkoliv mnoho nocí neměli kde hlavu složit, mnoho dní neměli co do úst, ale jejich láska hřála, jako v Lužici mrzlo. Tři roky uběhly od doby, kdy byl Mistr na Černém mlýně konečně přemožen a mlýn lehl popelem. Tři roky trvalo, než Krabata o Velikonocích vzbudil naléhavý šepot, na čele ho pálilo dávno smazané znamení. Kmotříček volal. Krabat věděl, že jeho Kantorka zlomila prokletí všech tovaryšů ve mlýně. Bohužel také věděl, že tím porazil Mistra. Po třech letech na něj čekal nový mlýn a povinnost najít dvanáct pomocníků.

Since that moment my mother revealed to me that I was going to be a grown man one day and marry, I've never wanted to grow up. I find females intriguing. They have a cup of tea ready every time I need it. They put me to bed. They tell stories. This is what they are best for. I especially like the story about Cinderella. I know how she felt. But I don’t want to marry like her. Thimbles are outside Neverland; I’m not coming. Even though there’s Hook somewhere out there, searching for me, again.

“There is no key to art. It is locked in a room, or a garden, which ordinary people aren’t allowed to enter. All they can do is to peep through the keyhole if they are lucky. Artists are like locksmiths, carefully playing with... pins and sticks and all those tools they have until the door clicks and sighs and all the beauty spreads itself before them...”
“Shut up, Basil, will you?” Wotton drank up his glass and was about to leave. “Don’t you see that your work of art here,” he gestured towards Dorian, “needs his locksmith, too?”

„Vám to nevadí?“ Ondra pohlédl na rodiče poněkud podezřívavě.
Maminka se usmála. „Pokud sis to všechno dobře promyslel, samozřejmě že nám to nevadí. A Daniel vypadá jako zodpovědný kluk.“
„Jestli budeš rušit už letní ubytování, budeš muset doplatit nějaké kolejné, ne?“ ptal se tatínek a hledal něco v tašce.
Ondra přikývl, ale než stačil cokoliv odpovědět, na stole se objevilo několik velkých bankovek.
„Tolik? To bude míň!“ bránil se.
Tatínek jen zakroutil hlavou. „To máte příspěvek na novou postel. Pamatuju si, že s maminkou jsme se kdysi na té pro jednoho nikdy pořádně nevyspali, a to se někdy taky musí.“

Valdemarovi již před měsíci řekl jeden výrostek, nový člen loupežnické bandy, že Viléma stráží jako anděl. Snad sám netušil, co říká. Valdemar se ušklíbl, vzpomínka na zrádce s andělíčkem kolem krku nevybledla tolik, nahlas neřekl nic. Měl však pravdu, otrhanec, který ani do zimy s loupežníky nevydržel. Valdemar Viléma podporoval, snášel, chyby napravoval. Všechno pro ponížení, mezi nimi dvěma horší než veřejné, pro neosobní doteky a pouhé pohledy, ve kterých se Valdemar naučil číst. Když však zpátky v rodném kraji Vilémovo srdce uchvátil další anděl, dívčina krásná, Valdemarovi se uzavřely i jeho oči. Konečně ztratil důvod, proč s ním zůstávat.

Mezi dveřmi ho Ondra přivítal dlouhým polibkem. Jen po paměti zabouchl dveře. Vzápětí ho Ondra táhl do kuchyně.
„Všechno nejlepší.“ Ondra se téměř nalepil na kuchyňskou linku a lehce zčervenal. Podával mu dort, celý zalitý v čokoládě, na vrchu s velikou čokoládovou růží.
Daniel se zarazil. Na chvíli jeho tvář zakryl stín a oči smutek; tři roky narozeniny téměř neslavil. Zamrkal. Konečně se na povrch prodral úsměv.
„A jak si mám teď mezi vámi vybrat?“
Ondra sklopil pohled na dort; když ho zvedl, v očích měl jiskru a v koutku úst provokativní úšklebek. Daniela svou proměnou pokaždé překvapil.
„A musíš?“

Třásl se. Napůl seděl, napůl klečel zarývaje nehty do kamenného stolu. Marná snaha nalézt pevný bod, jistotu, chvilkové vysvobození, když mu chlad a bolest zatemňovaly vědomí. Noc před popravou sužovala tělo vězně zimnice a mysl panika.
Ležel již nehybně. Údy mladé, pevné, které plné síly bývaly, lámaly se jako borovice zasažené bleskem, ohýbaly se jako keříky vřesu ve větru, podlitiny rozlévaly se jako inkoust, jež rozervaný básník omylem převrhl. Po setnutí tělo vězně v kolo vpletli.
Díval se prázdnýma očima. Za jasných dnů mlčel, za bouřlivých nocí se smál, zuby drkotal. Nekonečná léta držel poslední popravený na popravčím vrchu stráž.

V pokoji panovala černočerná tma. Okenice byly zabedněny, celou stěnu zakrývaly těžké závěsy, dveře byly zamčené a utěsněné, nebesa kolem prostorné manželské postele zatažená. Zatuchlý vzduch se ani nepohnul a propadal se do ohlušujícího ticha.
Zprvu se ozval šepot, hlas ochraptělý, ale žádostivý. Pod pokrývkou se cosi pohnulo, opatrně, pak prudce, zoufale.
„Nejde to…“ Vzlykl.
„Ššš,“ konejšila ho. „Zavři oči.“
Na nočním stolku nahmatala baterku. Schovala se pod deku a rozsvítila. Vzdychla. Pokrývky šustily, postel vrzla. Její poslední výkřik zaslechl i soused ve vedlejším domě.
Vypnula světlo a přitulila se.
„A pak že jsi jediný weeping angel, kterému nikdy neztvrdne.“

The jiggling man is jiggling, a huge human metronome. At the beginning of his movement there was a mad mind, then he evolved into a whim of fate. He has always been there, cutting out the future, drawing the hell in, all that for me, Henry Wotton.
The dying man is dying, a tiny breathing corpse. At the beginning of his writing there was a caprice, then it changed into a loving calculation. He is not going to be here for long, so now he is cutting in the past, drawing the hell out, all that for you, Dorian Gray.

Byly jednou Kočka a Vydra. Žily spolu spokojeně a nic jim nechybělo (snad kromě kocouří vitríny, kdyby na ni měly místo a dostatek objektů). Jednoho dne si však jejich teritorium začala nárokovat kočka. Abychom odlišili Kočku aristokratku a kočku královnu, kočka dostala jméno: Amélie Kittka Millwall Pond. Amélie byla spravedlivá (jak kdy) a přítulná, ale tuze pyšná. Když kručelo v bříšku, chodila kolem misky s odvrácenou hlavou, občas ji zahrabala. Chtěla lovit! Jenže holubi na střeše byli moc daleko. Až se jednoho dne zesláblá Amélie nedoplazila ani k naporcované kapsičce a dokralovala.
Vyšší i nižší šlechta není mocnější sebenižší šlichty.

It was meant to be a vernissage for Baz’s work of art, Cathode Narcissus. It turned out to be a vernissage for Dorian’s black Narcissus instead. Before we switched those nine monitors on and stared at those nine naked Dorians, hoping Dorian was going to let us touch the original sooner and not later, he presented us with his latest object of infatuation. I didn’t like the flash of jealousy in Herman’s eyes when he saw us. Dorian must have. I introduced him to injecting. He didn’t say Herman wasn’t clear. Or he just didn’t care.

„To jsme tak průhledný, že nás tvůj pětiletý brácha prokouknul po jedné hodině?“
Ondra s úsměvem pokrčil rameny. „Je geniální? Viděl tu pusu na chodbě? – Počkej, zvoní mi telefon… Ahoj babi.“
Ondrášku, zdravím tě, tady babička. Prosím tě, ty jsi teď přijel na několik dní k rodičům, viď?
„Jo, jsem tu.“
V tom případě bychom tě chtěli s dědou pozvat některý den odpoledne k nám. Upeču tvou oblíbenou bábovku. Musíš nám představit svou známost.
„Jakou…?“
Před chvílí se tu stavila Miluška, tvrdila, že tě viděla ve městě a vedl sis nějakého sympatického mladého muže. Takový vyšší s delšími tmavými vlasy?

Noc byla světlá jako tehdy, když se Christabel poprvé tajně vydala mezi stromy. Chladná byla též, přestože květnové dny příjemně hřály. Dnes se však nepřišla modlit za svého nastávajícího.
„Tady jsi.“ Zpoza listoví se vynořila žena, kdysi bosá, s hlasem i tělem třesoucím. Dnes promluvila pevně.
„Proč chodíš za mnou? Vidím, jak se díváš na mého otce, vím o jeho rostoucí náklonnosti k tobě. Navštěvuješ mě, abys mi svými čáry svázala jazyk? Dnes jsem však na tebe nečekala – a zítra budu moci mluvit.“
Geraldine mlčela, noc ztichla, vítr ustal.
Christabel padla na kolena. „Kdo jsi?“
Neviděla dýku za Geraldinými zády.

„V tercii. Na lyžáku. Hráli jsme flašku. Nejdřív padla na Kubu, trochu namachrovanýho kluka z kvarty, no a potom na mě. Holky dostaly záchvat smíchu a začaly ho provokovat, že podruhý se přece točit nebude. Dělaly takový hluk, až na nás vlítli, ať se vrátíme do svých pokojů a jdeme spát. Další den jsme se náhodou potkali na záchodě, nikdo tam nebyl… Prý to musíme dohrát…“ Ondra vydal divný zvuk, napůl pobavený, napůl znechucený.
„Jinak žádná holka?“
„Ne…“
„A dál?“
„Dál potom… nic moc.“
Daniel neodpověděl, jen trochu zachmuřeně začal žmoulat hrací kostku, která ležela na stolku.
„Pak v oktávě…“

Před první návštěvou Ondra Daniela varoval, že se jeho pětiletý bráška bojí cizích lidí, že se před ním možná bude schovávat. Za hodinu však Matěj přicupital, chytil Daniela za ruku a odtáhl ho do svého pokoje. Vláčel ho od jedné hračky ke druhé a nadšeně je Danielovi představoval.
„Zahraješ si se mnou na vlaky?“ Matěj zářil u červené pruhované lokomotivy.
„Koukám, že sis našel novýho bráchu,“ pronesl Ondra mezi dveřmi.
Matěj se zamračil. „To nejde!“ prohlásil rozhodně.
„Jak to?“
Matěj se zamyslel. „Nemůže to být náš brácha, když se máte rádi jako maminka a tatínek a ty taky nejsou bráchové.“

“There is no key to art. It is locked in a room, or a garden, which ordinary people aren’t allowed to enter. All they can do is to peep through the keyhole if they are lucky. Artists are like locksmiths, carefully playing with... pins and sticks and all those tools they have until the door clicks and sighs and all the beauty spreads itself before them...”
“Shut up, Basil, will you?” Wotton drank up his glass and was about to leave. “Don’t you see that your work of art here,” he gestured towards Dorian, “needs his locksmith, too?”