Moje články

Semínko zasadili do země brzy. Kulaté, vypadalo nadějně. Hnojili a zalévali jej dostatečně, uchytilo se tedy. Co dělo se s ním pod zemí, neví se jistě. Okouzlená mysl nemohla vrátit zpět čas a doufala, že si klíčky představovala správně.
Vykoukly první lístky. Zahradníci rostlinku ochraňovali, vyzdvihovali nad jiné. Nerostla mezi ostatními květinami, vyhradili jí květináč a postavili vysoko, aby ji každý mohl obdivovat. Brzy jí rozkvétala první poupata.
Vydržela horka i mrazy, vítr i kroupy, polámaná, ale nezlomená.
Za staletí vyrostla v pevný strom. Dnes kořeny její vinou se hluboko pod zem, ze které vzešla, a koruna její dosahuje nebes.

Daniel se probudil celý rozlámaný. Hluboký nádech uvolňoval svaly a zároveň je bolestně připomínal. Třeštila mu hlava. Nevzpomínal si, kolik toho včera večer vypil, ale bylo toho hodně. Ondra dokončil, co alkohol začal. Vášnivé, ale tvrdé polibky, nesmlouvané ruce. Vytratila se veškerá jemnost, zůstala jenom touha, která nezmizela, a vztek a zklamání.
Druhá polovina postele se zhoupla.
„Dobré ráno…“
Ondra se neotočil. Ozvalo se jen nesrozumitelné zabručení.
Daniel si promnul oči. Sevřel se mu žaludek. Doufal, že mu Ondra do rána odpustí. Začínal chápat, že nebylo fér oznámit mu jako hotovu věc, že za týden jede na měsíc do Rakouska.

„Vy jste Daniel K---?“ Úředník zmateně otáčel Ondrovou občankou.
Ondru přemáhalo horko a třičtvrtěhodinové čekání ve frontě. „To je můj partner. Rodinní příslušníci přece mohou vyzvedávat doporučené zásilky…“
„To byste tu ale musel mít napsané jeho jméno.“
Ondra si tu, zase, připadal jako v Kocourkově. „To už na občankách není možné. Mám sem přijít s ověřenou kopií oddacího listu?“ Částečně chtěl znít nepříjemně.
„Pane, já vás chápu,“ pokračoval úředník klidně a potom se významně odmlčel. „Ale nevydávám doporučené zásilky nikomu.“
„Tak mi to vraťte. A řekněte mi, kde si můžu stěžovat na doručovatelku, která ani nezkouší zvonit, když jsme doma.“

Začíná nám jaro, všechno pučí, slunce svítí – občas ne, občas taky sněží, ale co byste chtěli. Duben je duben. Každopádně – leze to na všechny. Kytičky kvetou, začíná je obletovat hmyz. Studenti odhazují kabáty a začínají obletovat jiné studenty (nebo studentky, nebo studentky studenty nebo studentky studentky, genderová korektnost je genderová korektnost). A vy chcete studovat, pracovat, chodit ven, uzavírat čtvrtletí, přežít třídní schůzky… Hlavně trochu klidu. A říkáte si, ne, nebudu se nutit. Ne, tohle téma nedám. Ne, bonus psát nemusím. Ne, dneska jsem úplně mrtvá. Jenže pak si vás vyžádá vaše spisovatelská čest – a to drabble z vás vykřeše.

Vzbudilo ho šustění, kroky, vrznutí dveří. Jen co mu došlo, že by měl zkontrolovat, co se děje, zase usnul. Ráno si nepamatoval nic. Vysoukal se z postele a s ještě slepenýma očima se došoural do kuchyně.
„Kde mám střechu?!“ Probudil se okamžitě. Doprostřed domku bylo odevšad vidět. Tmavě hnědé podlahy se již neskrývaly ve sladkém stínu, ale ozařovalo je silné ranní slunce.
„To se nesmí jíst?“ Daniel upíjel na pohovce čaj.
Ondra se chvíli nezmohl ani na slovo.
„To byl dárek pro Matýska. Co mu mám teď říct?“
Daniel se zatvářil provinile a pak se vítězoslavně usmál. „Že přišla vichřice?“

Až k dalekému horizontu není vidět nic než šedou. Světle šedá střídá tmavošedou, zem pokrývá vrstva neznámého bahna. Před zamračenými horami, holými skalami bez života, se skrývá kovový komplex budov. Nikdy nekončící komíny trčí do nebe jako useknuté dětské ručičky. Jenže nebe zde neexistuje, jen nepropustná vrstva šedé. Nedaleko je jezero. Dávno v něm není voda. Desítky, stovky rour vypouští do prohlubně černou, téměř netekoucí břečku. Není slyšet nic než namáhavé pleskání toxického kalu. Ve vzduchu je cítit štiplavý pach a síra. Vše kvůli vzácným zeminám. Vše kvůli billboardu s nejnovějším zeleným chytrým telefonem a heslem: „Jsme přírodě na stopě.“

„Můžu mít otázku?“ Ondra se ptal nevinně, a přesto v Danielovi zatrnulo. Možná ty intimní hovory nebyly zas tak dobrý nápad. Zvědavě naslouchal všemu, co Ondra vyprávěl. Přestál šok, když mu došlo, co způsobil hned první večer. Ale když na oplátku mluvil o sobě, bojovala v něm touha vyklopit Ondrovi všechno a nebo radši vůbec nic.
Zpanikařil.
Bude chtít vědět detaily?
Co jsme spolu dělali?
Kde byl ten piercing?
Jak jsem se naučil–
„Uměl Richard zpívat?“
Danielovi trvalo, než mu došlo, na co se Ondra ptá.
„Neuměl…“
Odpovědí mu byl rozzářený úsměv a pobavená jiskra v očích. „Tak to jo…“

Svlékla si límec, živůtek i korzet. Svrchní i spodní sukni. Zaváhala. Spodní kalhoty si sundávat nebude. Pohlédla do zrcadla a trochu nakrčila nos. Z hromádky na lenošce brala jeden díl oblečení za druhým a zkoumavě si je prohlížela. Košili si zašněrovala rychle, ale s úzkými nohavicemi zápasila několik minut. V životě se nesoukala do ničeho podobného. Potom vrchní kalhoty, dlouhé tak akorát ke kolenům. Zakrývaly vykasané spodní prádlo. V tu chvíli zapomněla, že by se měla dostrojit. Prohlížela se v zrcadle a překvapeně hleděla na své nohy. V tu chvíli ještě netušila, jaké pozdvižení způsobí její lýtka u hraběnky Olívie.

Nebe je jasně modré, světlo příjemně oslňuje. Je tepleji, než bývalo. Jemný větřík cuchá vlasy a přivane do plic čerstvý vzduch. Tramvaj plná sil zatočí za zatáčku, jako by nebylo nic přirozenějšího. Stromy na nábřeží ševelí. Jejich listí vypadá v ranním slunci jako pozlacené. Špinaví muži s igelitkami v rukou šourají nohama, opírají se o zábradlí. Vzhlédnou. Řeka teče klidně a vážně, přesto na pohled rychleji než jindy. Přes její třpyt není téměř vidět na druhý břeh. Tam mají domy otevřená okna, věže kostelů se vypínají ke slunci.
A cestující v tramvaji se nemračí. Ačkoliv je pondělí, sedm hodin ráno.

Ondra se zoufale zastavil před vchodem do obchodu. Rozhlédl se, jako by se snažil zjistit, kudy lze nejrychleji utéct. „Tam nevlezu.“
Daniel si povzdechl. „Pokud to nechceš dělat nasucho, budeš muset.“
Ondra se pouze zatvářil, spolkl jedovatou poznámku a vběhl dovnitř, div že nenarazil do otvírajících se dveří. Proběhl regály, nedíval se vlevo ani vpravo, a zastavil až před policemi, které hledali. Skepticky si prohlížel vystavené zboží.
„Rýžový nemají.“
Daniel doklusal za ním. „Tak vezmem… třeba olivový?“
„Hm.“
Daniel dvakrát zkontroloval všechny lahve. Nic. „Ty to musíš smažit dneska, že jo. V neděli večer nic jinýho než Billu otevřeného nenajdeš.“

Jirka si pečlivě balil krosnu. Nemohl se dočkat prázdnin. Měl s Petrem namířeno do lesů a do skal, kam se jim jen bude chtít, prostě pryč z Prahy plné trabantů a škodovek. Že by chtěl jet někam na sever, navrhl Petrovi schválně. Byla to hloupost, věřit takovým legendám… že prý je tam na kopci starý kostelík, nebo jeho ruiny, který plní ta nejtajnější přání. Slyšel historky, prý i tři sta, dvě stě let staré, rozhodně pravdivé, všechny končily stejně. Styděl se, že Petrovi neřekl, co má v plánu. Styděl se do okamžiku, než ho následující večer Petr chytil za ruku.

Ondra seděl pohodlně opřený, sluchátka v uších, ruku pod bradou, nohy natažené. Sledoval střídající se zeď tunelu a stanic metra. Jen koutkem oka vnímal pohyb lidí okolo. Když k volnému sedadlu naproti zamířil jiný cestující, stáhl nohy na svoji polovinu a usmál se. Mladý muž se posadil a úsměv vděčně opětoval. Díval se při tom Ondrovi přímo do očí. Ondrovi se stáhlo hrdlo a rychle uhnul pohledem. Zavřel oči a usilovně se snažil soustředit na hudbu, která nerušeně hrála dál. Otevřel je až na další zastávce. Muž byl pryč. Jen Ondra měl v hlavě prázdno a v břiše hejno motýlů.

Zkušený detektiv se přibližoval obezřetně. Našlapoval měkce a pomalu. Ani parketa nezavrzala, a tahle kňučela i pod kocouřími tlapkami. Měl radost. Podezřelý č. 1 ho nezpozoroval. Otevřel si bloček a udělal čárku. Potom rychle kreslil, co viděl škvírou mezi dveřmi. Nohy na stole. Talíř na zemi. Chleba se šunkou u pusy. Neuměl ještě psát, ale tohle byl důkaz. To bude určitě šéfku zajímat. Velká šunková loupež. A drobky na koberci! Vyřešeno nejchytřejším detektivem v kraji! Roztřásl se nadšením. Nesměl se smát a dýchat nahlas.
„Co tam děláš, Matýsku?“
Málem se počůral leknutím. Daniel, podezřelý č. 2, stál přímo za ním.

Hraje tu hudba, nahlas, neslyší ani svoje myšlenky. Buší mu srdce, cítí ho až v krku, možná je to její jazyk. Bliká světlo, možná měsíc, oheň, reflektory. Kývá hlavou, dupe, vlní se. Ona je tu pořád, neodešla. Pravděpodobně neví, co dělá, usmívá se nepřítomně a směje se hystericky. Nová droga D2RF může mít vedlejší účinky, vzala si to dobrovolně, on odmítl. Ona ale rozhodně nesahá vedle a zatím stále ví, co dělá. Sápe se po jeho těle tak, jak by to střízlivá nikdy neudělala. A on si uvědomí příliš pozdě, že ona nechce jeho tělo, ale mozek. Ten v hlavě.

Býval by udělal nejlépe, kdyby skočil přes palubu. Nebo z nejbližší věže. Nemusel by se snažit zapadnout. Neměnil by místa v paláci častěji, než si Skalani dopřávají pořádnou koupel. Chtěl se snažit – jako páže, písař i stráž. U té by možná i zůstal, nebýt té mrchy Phorie. Bavilo ho to. A Korathanovo objetí vynahrazovalo všechny nepříjemnosti.
Dům Orësky mu nabídl třetí šanci. Přijal ji s vděkem a nadšením. Netušil, že vše zase skončí špatně. Že bude zase na útěku, s minulostí i bez ní. Když ležel zbitý na skládce za městem, neměl sílu ani na to, aby se pořádně nadechl.

„Gimme gimme gimme a man after midnight, won’t somebody help me chase the shadows away…“
Nakonec spolu Marc a Emma žili spokojeně. Nadmíru spokojeně. Špinavé nádobí se umývalo a uklízelo. Oblečení bylo vyprané, nažehlené, vzorně srovnané a uložené podle barev. Kdykoliv Marc otevřel skříň, vypadla na něj nefalšovaná duha. Rasputina od Boney M. už uměl nazpaměť a v noci klidně spal. Do okamžiku, než ho ve tři hodiny ráno probudil sborový zpěv.
„Gimme gimme gimme a man after midnight, take me through the darkness to the break of the day…“
S těžkou hlavou padl zpátky do postele. Duchové změnili repertoár.

Dva roky se rodnému kraji vyhýbal. Až jednou táhlo ho něco nazpět. Zvědavost, možná. Pýcha, určitě. Bolest, která vybledla. Valdemar se ho snažil zadržet, přesvědčit, uplatit – nic nepomohlo.
Nikdy by nepřiznal, že měl Valdemar pravdu. Nic se nezměnilo, život v městečku se táhl stále stejně líně. Opovržení v očích jeho obyvatel překonal jen jejich strach. Když ležel na skále nad jezerem, cítil se doma a zároveň nemohl dýchat.
Přišla až potom. Zasněná, veselá, jiná. Lákala ho nepoznanou ženskostí a známou vůní mouky. Když zabořil tvář do Jarmiliných šatů, starý cit se smísil s novým a Vilém uvěřil, že nalezl štěstí.

Obloha byla bez mráčku, slunce se něžně opíralo o střechy domů malého města, teplý vánek hladil po tváři a probouzel obyvatele z letargie dlouhotrvající zimy. Neúnavné ptačí švitoření se mísilo s dětským výskotem.
Poslední dům v ulici vítal jen jedním křídlem dveří. Okna se zuřivě šklebila a ukazovala zčernalou propast. Opatrně vešel. Na zemi se povalovaly ohořelé zbytky vzpomínek. Roztřesenou rukou se opíral o chatrné zábradlí, snažil se nevnímat tmavé cákance nad schody. Ale ani po domácku vyrobená zápalná lahev, kterou našel v přízemí, ho nemohla připravit na to, co uvidí. Svého milence poznal jen podle prstýnku na pravé ruce.

Chodit, plavat, lyžovat, vše se naučila pozdě. V gumě nebyla dlouho schopná skočit čtyřku. Když jí bylo šest, chtěla tančit. Nechápala, co má dělat, jak a proč.
„Ty na ten pohyb prostě nejsi.“
„Podívej se na bratra, jak elegantně padá.“
Jako dospělá tančí. Ví co, jak a proč. A snaží se zadupat hlásky, které ukazují, na co ještě není dost dobrá, které se ptají, proč to dělá, a které ji přesvědčují, aby to přiznala a nechala toho. Když se nikdo nedívá, strčí je do pytle a utopí jako koťata. Když je na pódiu, zjevují se v každém divákovi jako přízraky.

Linus spěšně balil všechny věci. Několik svých ponožek, jedno tričko, náhradní kalhoty. Potom několikrát pečlivě prošel celé hotelové apartmá a sesbíral Stacyny nezbytnosti. Na posteli ležely pohozené večerní šaty. Na židli zapomenuté spodní prádlo. Dneska měla černou krajku… V koupelně na umyvadle si odložila náušnice. Na ty nesmí zapomenout, Stacy by zuřila.
Někde uvnitř ucítil náklonnost, pohlazení, polibek. Podíval se do zrcadla ve snaze alespoň na okamžik zachytit její tvář. Z druhé strany se však díval jenom Linus. Někdy, výjimečně, třeba teď by dal všechny výhody svého druhu za to, aby se se svou ženou nemusel střídat o jedno tělo.

Lenny jim nikdy nechtěl ublížit. Nechtěl, aby se ta myška rozpadla. V kapse bylo příjemně hebko, a tak z ní nemohl sejmout prsty. Nechtěl tomu štěňátku rozmáčknout lebku. Moc rád zajížděl konečky prstů mezi jeho srst. Nechtěl Curleyově ženě zlomit vaz. Měla tak hebké vlasy! Jenže kdyby George slyšel, jak křičí, nenechal by ho starat se o králíky.
George mu nikdy nechtěl ublížit. Nechtěl ho jednou rukou útěšně držet a druhou, roztřesenou, tajně zmačknout spoušť. Toužil mít parťáka na cesty, spřízněnou duši, se kterou bude sdílet jeden bláznivý sen. Jenže kdyby ho vydal živého, Curley by ho nenechal zemřít rychle.

Tuňák. S krevetami. Se sardelemi. S krabem. Kuře. Jehněčí. Losí. Králík. Kachna. Krůtí. Losos. Mušle. Zvěřina. Okoun. Krevety. Bažant. Sleď. Krabi. Telecí. Mořské plody. Treska. Kuřecí stehna. Kuřecí prsa. Garnát. Surimi. Humr. Sardinky. Mladé sardinky. Kalamáry. Pstruh. Atlantický tuňák. Bílý tuňák. Mladé rybky. Mořský jazyk. Krůtí srdíčka. Krocaní. Kuře s játry. S křepelčími vejci. S kaviárem. Klokaní. Buvolí. Pštrosí. Kitten (to nebude obsah – snad).
Filety. Kousky. Paštiky. Pěny.
V želé. V omáčce.
Večeře pravidelně v šest, granule dvacet čtyři hodin denně.
Ráno se však mírumilovné klubko chlupů mění v krvelačnou šelmu. Nejzajímavější ze všeho je perník s čokoládou a kokosem.

Dříve si lidé pamatovali všechno. Poslední, co zahlédli, byly nesmlouvané oči a ukazováček před ústy. Pamatovali si, plnili rozkazy – a mlčeli. Vše se změnilo roku 1892.
Mraky nad fjordem žhnuly, zatímco město se halilo do modročerné. Zvedl se vítr a přivál na jazyk nepříjemnou pachuť, která tu předtím nebyla. Edvard se roztřásl – a křičel. Samozřejmě, že si to nepamatoval. Po všem zbyl jen pocit, stíny noční můry prožité za dne. Pár řádek v deníku. Obraz. Jeho přátelé zapomněli úplně.
Od toho dne si Ticho již neklade prsty před ústa. Od toho dne si pouze hrstka zasvěcených kreslí po těle čáry.

„Levné výrobky v dobré kvalitě!“ poradí vám náš vůdce, milovaný Kim Čong-un, který se zasloužil o nejmodernější a nejlépe vybavený internetový obchod v naší krásné vlasti! Vždy, když si nebudete vědět rady, vám na našich stránkách doporučí například domácí potraviny a léky. Jako první na světě můžete platit výhradně kartou.

Crabbe a Goyle seděli rozvalení ve ztemnělé zmijozelské místnosti. Všichni ostatní už spali, v krbu dohoříval nazelenalý oheň.
„Hele,“ Goyle přemýšlel nahlas a probudil klimbajícího Crabba, „nejsou vrby určený k tomu, aby lidem naslouchaly, aby se dozvěděly všecka jejich tajemství? Tý naší Vrbě ale nikdo nic neřekne, protože zabije všechno, co se k ní jen přiblíží.“ Goyle se hýkavě rozchechtal. „No jen si vzpomeň na Weasleyho a jeho hůlku!“
Crabbe vyprskl smíchy. Pak se zamračil, promnul si oko a podrbal se v nose. Zvážněl. „Napadlo tě někdy, že Zmijozelův dědic je Draco, ale ze stejnýho důvodu to nikdy nepřizná nám?“

„Jaký to tam bylo?“ vyptával se Daniel, jen co Ondra vstoupil do dveří.
„Šlo to. Aspoň viděli, jak jsem teď skvělej.“ Ondra se usmíval. Pak zvážněl. „Víš, co je ale zvláštní? Můžeš se stát v životě kýmkoliv, zažít cokoliv, ale jakmile jsi na srazu gymplu, dostaneš se do stejné pozice, jakou jsi měl ve třídě.“ Ondra objal sedícího Daniela kolem ramen.
„Hm?“ Daniel se zvědavě otočil.
„Zcela proti své vůli jsem si připadal jako blbec, který studoval něco, co je naprosto k ničemu. Zatvářili se, jako kdyby viděli ducha, a pak se Vašek zeptal: ‚A není ten jazyk už mrtvej?‘“

Věra neměla nikdy ráda kořenovou zeleninu a ze všeho nejvíc nesnášela mrkev. Žel, mrkve měla rodina vždy dost a matka ji přidávala snad do všeho. Věra trucovala. Matka bědovala, plakala – doba byla zlá, potravin nebylo mnoho a dcera se podle ní každým dnem ztrácela před očima.
Po válce mrkev z jejího jídelníčku zmizela. Věra se brodila sibiřským sněhem. Necítila prokřehlé prsty u nohou. Necítila ruce, které nechtěly udržet pilu. Snažila se necítit rány dozorců a jejich nenechavé ruce, které vzrušovala špinavá, nemocná, pohublá holka. Hltala chléb se slámou a pilinami, a když v boršči našla lidský prst, pouze ho vyndala.

Ron přichvátal splavený, vlasy na čele měl slepené, uši celé rudé, hábit napůl vlekl za sebou.
„Hagrid si pořídil nového mazlíčka a není to nebezpečné monstrum!“
Harry nadzvedl obočí. Vzpomínal si na celou řadu Hagridových „roztomilých“ zvířátek - lidožravého pavouka, obřího tříhlavého psa, nebezpečného draka, „užitečné“ třaskavé skvorejše… Ať už kdy Hagrid pečoval o cokoliv, vždycky to dopadlo stejně.
Odpoledne zamířili všichni tři do Hagridovy chýše. Na stole ležela obří velikonoční kraslice. Ron zářil, Harry si oddechl. Jen Hermiona měla v očích děs a rty zkřivila přesně jako profesorka McGonagallová.
„Víte vy vůbec, co to je? To je kukla bílého králíčka…“

Leo nikdy neviděl slunce, nerozhlédl se po kraji, nechodil do kina. Cítil však jeho hřejivý dotek, zhluboka vdechoval vůni letní trávy a miloval hudbu.
Když do jeho života vstoupil Gabriel, poprvé se bavil u filmu. Horký dech jej lechtal na uchu, jak mu Gabriel celé dvě hodiny horlivě popisoval, co vidí. Poprvé šel domů bez slepecké hole. Měkká dlaň držela tu jeho a neomylně vedla. Poprvé jel na kole. Gabriel jej objímal okolo pasu a dával pozor, aby nenabourali.
„Au! Co to…“ Následovalo několik nadávek a bolestné skučení.
Leo se smál. Gabriel poprvé zkusil zavřít oči a přejít dvorek. Bos.

Daniel vystoupení Punkové nutrie nakonec přežil. V břiše měl podivně prázdno a myšlenky se nechtěly posunout do přítomnosti. Připadal si jako třináctka, která dostala první pubertální crush.
Po koncertě se konečně probojoval ke stánku s občerstvením, vystál půlhodinovou frontu a už se chystal si objednat, když jej kdosi odstrčil a nedočkavě se dožadoval piva.
„Fronta je tady,“ zabručel Daniel naštvaně.
Vetřelec se otočil, přeměřil si ho od hlavy k patě a zase zpátky, znalecky se usmál a kývl na obsluhu. „Dvakrát!“
„Zvu tě,“ dodal.
Danielovi došlo, že je to nejen na pivo. A nejen do zákulisí. Rozhodl se to risknout.

Přetáhne si kapuci teplákovky přes hlavu. Sedí na zemi, zády se opírá o lampu. Začíná kapat, jarní déšť provoní vzduch. Kandelábr mění barvu ze světle na tmavě zelenou a jeho chrání před nejotravnější vlhkostí. Tvář schovává v dlaních. Přes náměstí proudí davy lidí. Slyší je, ale nevnímá. Pro ně taky neexistuje. Třese se. Zimou, strachem. Bojí se, jako by mu znovu bylo dvanáct. Co na tom, že mu táhne na šestnáct. Když máma není doma a její přítel otevře dveře do jeho pokoje, je z něj zase malý kluk. Špinavým rukávem si setře slzy. Nikdy víc už se tam nevrátí.

Dorian turns the pages of the typescript Wotton gave him. He did not know Wotton could write. The content is disgusting, really, but somehow he can’t stop reading. It is nothing but a libel. Dorian could have never done those things... Wotton must have got mad before he died.
As he finishes reading, he wants to burn the book. Never look at it again. Forget it. Live the life he knows and remembers. But the story continues when he meets a person from Wotton’s book who obviously knows him and there’s no book to close, no pages to rip.

Lord Reed si uměl zachovat klidný výraz v různých situacích. Teď však stál mezi dveřmi Roryho pokoje zcela otřesen. Všechny vodorovné plochy pokrývaly etažéry, větší i menší, na nočním stolku dokonce balancovaly dva na sobě. V pokoji nebylo přes všechny dortíčky, košíčky, quiche, rolády, fondue, řezy a spoustu dalších zákusků k hnutí. Vonělo to jako v královské cukrárně.
„Zdůraznil jsem minule dostatečně, že sem nechodím jíst?“
Rory zrozpačitěl. „Říkal jste, že to záleží na úrovni vaší aktivity.“
„Ano?“
Tváře mu planuly, ale podíval se lordu Reedovi zpříma do očí. „Po minulé návštěvě… jsem se bál… že bych vám nemusel stačit.“

„Proč?“ Učedník se tázal svého mistra. Leštil harfičku a mudroval. „Proč zrovna srdce? Proč bolí, když dojemnou píseň hrajeme? Proč se chce při dobrém konci štěstím rozskočit? Proč buší jako splašené, když mám strach a netuším, zda couvnout nebo pokračovat?“
Bard Bracy ho mlčky pozoroval při práci. Šestnáctá struna…
„Proč ho hudbou ovládáme a proč si stejně dělá, co chce samo?“
Sedmnáctá struna. Poslední. Učedník byl s prací hotov.
„A proč je vůbec tady?“ Přiložil si dlaň na prsa a vzhlédl.
Bard Bracy se usmál. Natáhl ruku. „Protože si vždycky musí vybrat. Nahoru k rozumu nebo dolů za svou touhou.“

Audrey Walsingham nechtěla, aby se jeho vztah s jejím mužem dostal na veřejnost.
Ingram Frizer žárlil. Na jeho vztah s Thomasem Walsinghamem.
Sir Walter Raleigh se obával, že ho kompromituje. Buď z vlastní vůle, nebo na popud hraběte z Essexu.
Lord Burghley a sir Robert Cecil zamezili tomu, aby propagoval katolicismus.
Ingram Frizer a Nicholas Skerez chtěli peníze, které mu půjčili.
Jistí členové Královské rady se třásli, že chce vyzradit jejich ateistické smýšlení.
Sama královna Alžběta věřila, že by jeho ateistické snahy mohly dojít moc daleko.
Podle oficiálních záznamů si začal Christopher Marlowe. Frizer bodl v sebeobraně.
Oddechli si všichni.

Stála jsem před dveřmi bytu v Košířích, v prvním patře malého činžáku, a hypnotizovala jsem jmenovku. Daniel K---, Ondřej D---. Zaklepala jsem. Otevřel Daniel.
„Ahoj…“ Doufala jsem, že mu nemusím vykat. „Chtěla jsem se jenom zeptat… jestli nemáte nějaký vejce. Mám rozdělané těsto a… nemám žádný použitelný. Prosím.“ Rozpačitý úsměv jsem nemusela hrát.
„Jo, jasně.“ Usmál se, zmizel v kuchyni a za chvíli mi podával tři.
Pevně jsem ho objala.
„Promiň!“
Utekla jsem dřív, než stačil cokoliv říct. Na schodech jsem málem vrazila do Ondry. Strčila jsem mu ta vejce.
„Děkuju moc!“
Ani jeden nemohl chápat, co se vlastně stalo.

„Našel jsem ženicha pro dceru.“ Sir William naposledy políbil svého milence mezi lopatky. Cecil se s úsměvem převalil na záda.
„Koho?“ zavrkal.
„Tebe.“
Mladík se vyděšeně zvedl. „Mě? Ale já nechci ji. Chci tebe!“
Sir William se zamračil. „Nebuď dětinský! Má věk akorát na vdávání a kolem nás se začínají šířit řeči! Můžeš přijít, kdy jen si usmyslíš. Zásnuby jsou ohlášené za týden.“
„Nevezmu si ji.“ Spěšně sbíral svoje svršky.
„Budeš muset.“ Sir William pouze konstatoval.
Cecil se mu naposledy zadíval do očí.
„Nikdy!“ Práskl dveřmi.
Povzdech sira Williama už neslyšel.
Za dva dny se Cecilovo tělo našlo ve stoce.

Půl roku žil jako ve snu, v duhové bublině, která najednou praskla. Nikdo to nečekal. Odcházel slavit silvestra a v myšlenkách byl dávno u Richarda. Nikdy tam ale nedošel, protože volal záchranku. Zařizoval pohřeb, ačkoliv netušil, jak se to dělá. Volali mu právníci, kteří ho informovali o dědictví. Protože babička vydědila svoji dceru a všechno odkázala jemu. Zavalily ho papíry, kterým pořádně nerozuměl.
Vracel se do prázdna plného jejích věcí. K dalším záležitostem, které čekaly, až s nimi něco udělá. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by mu nakázal aspoň vynést koš nebo viděl, že čtyři hodiny brečel, než vyčerpaně usnul.

Neptal se na víc, než bylo potřeba. Nekomentoval, co by jiné dávno vyprovokovalo. Klopil oči, když věděl, že by měl. Díval se vyzývavě, i když si nemohl vybírat. Byl potichu, když se to od něj čekalo. Křičel, když to bylo žádoucí. Někdy pracoval pomalu, pečlivě, něžně, se sladkým úsměvem na rtech. Jindy to bylo uspěchané, hrubé, křivil tvář. Někdy ho druhé ráno vzbudilo kafe, když se nechtěl vyhrabat z vyhřátých peřin. Někdy ho bolelo celé tělo, když ležel potlučený v zapadlé uličce. Vždycky ale věděl, co dělá. Na všech ostatních se mstil tomu, který ho bez kondomu ohnul o zábradlí.