Nad oblaky

Nad mraky vychází slunce. Tabitha je pozoruje a přemýšlí, zda někdy viděla východ slunce z letadla. Možná. Dávno. Předtím.
Mraky vypadají jako šlehačka a nad nimi se vznáší dávno rozbité sny.
Tabitha se uvelebí v sedačce a zavře oči. Téměř se cítí bezpečně.
Letadla nezanechávají magické stopy. Tu spoušť jednou někdo najde, a zavolá k tomu nejspíš speciální oddělení kriminálky, ale Tabithu nikdy nenajdou.
Sní
o volajících krůpějích krve
o azbuce na hřbetech knih v Aleksandrově bytě
o vyděšené tváři sestry Jolany
o spečené krvavé hmotě a zkroucených přístrojích

A pak o někom, kdo si prohlíží její ztracený zásnubní prsten.