Poezim 2025

Snění, ó snění,
když noci konce není,
bývá bujaré.
O bylinkách na jaře,
o čemkoli člověk sní.

Dobrého nepálí, hříšné však ano!
další dva z černoušků nespatří ráno.

Vzduch hrál prim Zádušní v té jámě lvové,
„Došel vám dech!
Co, slídilové?!“

K jedné tuze smutné paní, která bydlí na Kubáni,
přišli velmi přísní páni, z úřadu - prý na udání.
Zakázali smutné paní plakat a mít nervy trop,
partaji pod ní její slzy totiž promáčely strop.
Teď se směje, ona paní - z moci úřední - ve svém bytě na Kubáni, od svítání do svítání.

Jdem se snem předků
a sen předků v nás kráčí
přivítat slunce.
I děti, které pláčí,
teď za úsvitu ztichnou.

---

Karel Toman: Měsíce

Tím, že se pořádně opiji
chtěl jsem si vyléčit mánii.
Co se pak stalo,
vím už jen málo.
Jen už mi sotva kde nalijí.

nebývám sama
když noc se kloní k ránu
ještě mám snění
věrnou jsou společností
jeřábi z paravánu

v podzimní noci
barví se červeně
už i úplněk

Mlhavý příslib
Však supi se slétají
Svítání mešká
Zbrocený potem sténám
Plíživá hrůza ječí

Ze stromů prší
chvějivě zítřek včerejší
a zlaté časy.

To není déšť, jen romejší.
Broučkům padá chléb vezdejší.

Jenže ta díra úzká je, ouha!
Teď z ní jen křídlo a jedna bota čouhá.
Griffin se zarazí a dosti váhá,
měl by jim pomoci, však pálí ho žáha.