Poezim 2025

Potom se rozhlédnou v němém úžasu.
Kam se to propadli, u ďasů?
Oči navrch hlavy, není divu,
když ocitli se v kraji Divů.

Kronikář dusí se, lehko mu není.
Ani dech Griffinův to, zdá se, nezmění.
Heimlichem Stáňa mu uvolní krk,
svobodně vylétne uvízlý brk.

Stáňa se loučila s životem právě,
když rytíř z té díry vytáh ji hravě.
Své rety na její přitiskl silně,
dračice o něm hned smýšlela vilně!

Pijte s lehkostí
banánové dejjikry
z těžkých rudých bot.

Letím za světlem.
Na dotek.
Slyším,
jak mi hoří křídla.

Beep beep chirp meep squeak
chirp meep meep whee, beep chirp meep,
squeak beep beep squeak whee.
.
.
.
.
.
Kluk z Tatooinu
i všichni, co z něj vzešli,
prodchnuti Silou.

Jsem na sebe velice hrdá. Překonala jsem se a potlačila svůj perfekcionismus. Já vím, že bych to uměla líp (třeba napsat to čitelně), ale nějak jsem cítila, že by to pak nebylo ono.

Nad ránem zkoušel jsem ve hvězdách číst.
Vybledlá obloha prázdný je list
Ale zem mluvila, křičela spíš:
Věř mi, můj milý, vše, co bys chtěl, smíš.
Lhaly ty hlasy, že co bych chtěl, smím.
Teď už jim nevěřím
Nezabíjím

Až na to, že dřív jim věřil a zabíjel. Proto skončil, jak skončil - s oprátkou kolem krku. I když já si stojím za tím, že za to mohla spíš scénáristova bezradnost.

Pro Ryu, se kterou jsme se v říjnu čtenářsky potkaly u téhle ságy.

Admirál Aral Vorkosigan samým steskem a touhou sepsal pár řádků v duchu prastarých poetických forem, to prostě vím. Například tuhle:

Prosím, spoutej mě
rudými kadeřemi,
má kapitánko.

hledám přátelství
na břehu Rio Pecos
zrudly balvany