Před svítáním

Noc pomalu končila, nad východním obzorem světlalo. Země byla koncem jara dosud studená, zvlášť takhle nad ránem, kdy oheň pomalu dohasínal. Éseld však zima nebyla.
Přivinula se k Ansgarovi, prstem pomalu obkreslovala svaly rýsující se mu na hrudníku. „Líbilo se mi to,“ špitla. „To před tím, než…“
„A to potom, copak to se ti nelíbilo?“ Dýchl jí na krk a dlaní pomalu sjížděl po jejím břiše níž a níž a ještě níž….
„To potom se mi líbilo taky. Moc,“ vzdychla. „Svítá.“
„Vadí?“
Nevadilo. Už se před ním nestyděla. Dříve ano, ale teď už ne.
Vždyť Ansgar ji měl přece rád.