Starmel (vlastní fandom)

Mladší bratr prohlásil, že mu rozumí. Prý chápe, že chce žít po svém…
Ropraht těžce vzdychl. Žít po svém... Kéž by to bylo tak jednoduché!
Byl naživu.
Přežil krvavou bitvu, mnozí takové štěstí neměli. Uzdravil se z utržených ran. Dokonce plně a více méně bez následků.
Jenže co dál?
Před bitvou… Měl před očima tu nejjasnější hvězdu… Pro ni by… Dost! Tohle je přece všechno pryč! Minulost, k níž se nesmí vracet, minulost, na niž potřebuje zapomenout. Slíbil otci, že zapomene. Princezna Svatava pro něj už nic neznamená a nikdy znamenat nebude.

V tu chvíli netuší, jak moc se mýlí.

Markus se zastavil před svým obrazem, mohlo mu na něm být okolo pětatřiceti let. „Byl jsem mladý,“ pousmál se. Pak ukázal na následující obrazy. „Arminův bratr Thelf-Sören. Byl malován podle posmrtné masky, oči měl spíš šedé. Jinak je však podoba věrná. A tady je Armin.“
Arminovi na obraze mohlo být nanejvýš dvacet pět let, vlasy měl téměř stejně krátké, jako je nosil nyní, jeho tvář byla však hladce oholená a samozřejmě bez jizvy. Jemně se usmíval, celkově působil vlídně a vyzařoval určitou radost ze života. „To nemůže být on!“ vydechla překvapeně Svatava.
Markus si povzdychl. „Čtrnáct roků je dlouhá doba.“

Trysk a cval a s větrem o závod.
Znovu tam, kams chtěl.
Vidět a najít. Zjistit proč.
Nesmí tě vidět, kdo zrádce, kdo vrah, kdo žhář…
Nesmíš být spatřen, ale to znáš.
Jsi jako stín, co se plíží neviděn.
Tam, kde to začalo. Pro některé.
Pro jiné skončilo příliš brzy.
Snad pro peníze?
Nejsi mstivý, leč některá provinění se neodpouštějí.
A myslíš na budoucnost.
Musíš zjistit, kdo ví.
Musíš zajistit, aby se nikdo nedozvěděl.
Tápeš, nitek je příliš mnoho.
Nedají se splést.
Jdeš-li po špatné stopě, nepoznáš.
Je toho víc, nežs tušil.
Intrika pavoučí sítě.
Kdo se připlete, skončí mrtev.

Na něco si vzpomněl, některá místa jeho paměti však stále zůstávala bílá...
Když se vypořádal s těmi třemi, cesty už jim mnoho nezbývalo. Ještě, že tak. Zastavili je o hodinu později. Tentokrát byli jen dva, naštěstí patřili ke stráži Kamenného domu. Adeliza měla pravdu, stačilo ukázat znamení.
Vybavoval si, že docela jasně zvládl vysvětlit, kdo jsou a proč přijeli. Víc si ovšem nepamatoval, i když do bezvědomí asi hned neupadl. Na to zase tolik krve neztratil.
„Kde je Yllanit?“ obrátil se na Odettu. Po záhadě, co tady v Lenghardii jeho sestřenice pro všechny hvězdy na nebi dělá, bude pátrat později.

Nejstarší dceru tety Tessy, Odettu, si pamatoval, ačkoli ji naposledy viděl, když byl ještě chlapec. Ona byla už tehdy dospělá, narodila se o šest či sedm let dříve než on.
„Co tady děláš?“ zeptal se, vzápětí se zarazil: „Co tady dělám já?“
„Nepamatuješ si vůbec nic?“ Když neodpovídal, znovu se usmála. „Jsi okouzlující, když se takhle tváříš, Rotolfe.“
Netušil, jak se tváří, ale připadal si jako naprostý hlupák. Zkusil si utřídit zmatené myšlenky. Byl v Lenghardii? V Citadinu? Nebo byl tohle celé nějaký podivný sen?
Hlava ho tupě bolela, v rameni mu zacukalo bolestí.
Možná i díky tomu si vzpomněl.

Plamenů se díky Adelizině péči již nebála, večer tedy mohli rozdělat oheň. Rotolf byl rád, i přes teplé oblečení byl konec října nevlídný.
Hrabyšinu nechali za sebou, cestovali opět sami dva.
„Jak dlouho ještě pojedeme?“ vyzvídala po večeři.
„Tři dny.“
„Znáš cestu?“
„Teď už ano.“
„Máš mi zavázat oči? Prý je to tajné,“ ztišila hlas.
„Pro tebe ne. Získáš určité zvláštní postavení. Vysvětlila ti to paní Adeliza?“
Kývla. „Budu s Kamenným domem už napořád svázaná. Když budu chtít, můžu jako dospělá vstoupit do Společenství. Ale nemusím.“
„Postarají se o tebe, kdykoli budeš potřebovat,“ ujistil ji.
Kůň spokojeně chroupal svůj oves.

„Pojedete přes Hrabyšinu, spolu s dvěma členkami našeho Společenství a doprovodem, odtamtud sami. Bude vám muset stačit jeden kůň pro oba i na všechny zásoby.“
V tom problém neviděl, ovšem... „Stále neznám cestu.“
„Hrabyšinská představená ti všechno poví, stačí ukázat znamení.“
Maně si sáhl na levou stranu hrudníku, kůže jej dosud pálila, ačkoli znamení vyleptané prstenem kamenodomské paní namočeným v jakési bezbarvé tinktuře bylo při zběžném pohledu docela nezřetelné.
„Otevírá brány všech Kamenných domů, aniž bys musel cokoli říkat,“ vysvětlila Adeliza.

Cílem jejich cesty byla Lenghardie. Tajný Kamenný dům, kde měla Yllanit nalézt nejen domov, ale i sestru své babičky.

Dala mu čas na rozmyšlenou.
Odmítl. Lhůty byly zbytečně svazující, svým rozhodnutím si byl jist. Za ta léta úzkých kontaktů s Kamenným domem věděl, že závazek, který je po něm žádán, mu nepřinese pouze povinnosti, ale také jisté, nezanedbatelné, výhody. Dosud prokazované služby nebyly postaveny na žádném závazku, šlo spíš o laskavosti, za něž zpravidla nežádal nic, co nebylo součástí poslání.
Jenže Adeliza na času na rozmyšlenou trvala.

Seděl na zídce v zahradě a přemýšlel. Hlavně o tom, kdo vlastně je – jak se ho Yllanit ptala cestou.
Kdo vlastně je? A kam směřuje?
Možná právě tohle bylo cílem té lhůty.

„Na Starmel? I to jsem zvažovala. Má tam příbuzné; spálenecký vladyka je vlastně její strýc. Jistě by se k ní přihlásil, stejně jako příbuzní ve Vyšebolu, koneckonců ani starmelská paní by ji neodmítla. A nikdo by ji tam nehledal.“
„Všichni věří, že uhořela.“
„Vyslanec může mít omezené informace. Nemůžeme si být jisti, jestli tomu věří opravdu všichni. Každopádně, poměry v horách jsou nyní nevyzpytatelné.“
Věděl, v létě byl na Starmelu jako knížecí vyslanec. Od obrovské bitvy se záhorskými klany uplynuly sotva čtyři měsíce, hory byly plné ran, příměří křehké. Pochopil, že teta tam dívenku poslat nechce. Vlastně se mu ulevilo.

„Vím, že se tebou nebudu moci zůstat napořád. Nejsem takový snílek.“ Najednou mluvila, jako by jí nebylo jedenáct, ale mnohem víc. „Paní Adeliza říkala, že na tamtom místě budu naprosto v bezpečí. Ale… než se tam dostanu… prý je to daleko. Rotolfe, já… Bojím se.“ Žádost nevyslovila, přesto ji měla v očích.
Adeliza by dívenku samozřejmě nikam neposlala samotnou, ale Yllanit důvěřovala pouze jemu. Stroze přikývl. „Pojedu s tebou. Doprovodím tě.“ Svým způsobem to považoval za svou povinnost. Musí se přesvědčit, že Yllanit skutečně bude v bezpečí.
A pak se vrátí do Berseny a zjistí, kdo stál za tím požárem.

Že s ním kníže bude chtít mluvit, Rotolf očekával. Že dostane příkaz dostavit se do Paláce tajně, jej překvapilo.
„Jsem rád, že jste naživu,“ uvítal jej kníže.
„Děkuji. Proč ale to utajení?“
„Nechal jsem rozšířit zprávu, že z Berseny jste odjel rovnou do Imberlie. V Citadinu vás nesmí nikdo vidět. Teď mi povězte, co jste zjistil v Berseně.“
„Takže jste v tom domě vůbec nebyl?“ tázal se, když Rotolf se svým hlášením skončil.
„Ne. Ale chtěl jsem, aby si to všichni mysleli,“ zalhal. Že z hořícího domu zachránil Yllanit, kníže vědět nepotřeboval.
Čím méně lidí tajemství zná, tím je bezpečnější...

Co se dělo po zbytek noci, vnímala jako v mrákotách. Dům, v němž se narodila, stál v plamenech. Sousedé a městská stráž už začali hasit, či alespoň zabránit rozšíření ohně do okolí.
Její zachránce ji zatáhl do jedné z bočních uliček, teprve později si uvědomila, jak se snažil, aby je nikdo nezahlédl.
„Jmenuji se Rotolf, kdybys nevěděla,“ řekl jí nad ránem, když kdesi sehnal jednoduchou halenu a nohavice a zastřihoval jí ohořelé konečky vlasů. Jestli je pustí po větru nebo hodí do vody, bylo v tu chvíli Yllanit naprosto lhostejné. Všechno, čím byla až do včerejšího večera, bylo v troskách.

Měla ráda dobu před usnutím, kdy ležela v posteli a představovala si všechno možné i nemožné.
Toho večera ji ze snění s otevřenýma očima vytrhl neobvyklý hluk, zdivočelý vír hlasů o patro níž. Jedenáctileté dívky bývají zvědavé. Vyplížila se na chodbu, až ke schodišti. To, co viděla, se stalo její noční můrou na mnoho následujících let.
Stáhla se zpět, vyděšená tak, že sotva dýchala. Musí se schovat!
Přesto ji našel. To už byl v domě cítit kouř.
Vytáhl ji na nohy.
Snažila se bránit, proti dospělému muži byla bez šance.
„Znáš mne.“ Neptal se, prostě to řekl. „Musíme pryč. Hned.“

Byl-li členem nějakého diplomatického poselstva, Rotolfovi vyhovovalo zůstávat na okraji. Vyhovovalo to i knížeti, který štíhlého, nenápadného pana z Rohova zpravidla pověřil nějakým jiným úkolem, než měl „hlavní“ vyslanec.
Nejinak tomu bylo i v Berseně. Zatímco pan Žernovský jednal s vladařem, Rotolf zjišťoval stanoviska lacinijského kancléře. Tentokrát oficiálně, vyslanec o všem věděl. Proto se na to Rotolf vymluvil i večer, kdy se vydal plnit úkol svěřený mu knížetem mezi čtyřma očima.
Teprve o několik dní později Rotolfovi došlo, že požár v domě Qanterských vypukl právě v době, kdy tam měl být i on.
Kdo všechno to věděl?
Existovala zde souvislost?

Jedináčci, zejména vyrůstající mezi dospělými, bývají prý rozumnější a vyspělejší. Yllanit byla. Většinou. V některých ohledech zůstávala dítětem...
Třeba to lechtání stéblem.
Samozřejmě nespal. Jen na chvíli zavřel oči, tady v Oriadu (konečně!), navíc při poledním odpočinku, si to mohl dovolit.
Tentokrát to nebylo stéblo, ale snítka hořkosmutku. Věděla vůbec, že v Oriadu se hořkosmutek dává do rakve milovaným zemřelým? Rotolf jej nesnášel. Bylinka za to nemohla, jenže od doby, kdy jako kluk ztratil maminku, pro něj byla zhmotněním bolesti.
Posadil se. „Copak?“
„Proč jedeme až do Citadinu? Kamenný dům je přece i v Berseně.“
„Tam by tě hledali nejdřív.“