Starmel (vlastní fandom)

Mladší bratr prohlásil, že mu rozumí. Prý chápe, že chce žít po svém…
Ropraht těžce vzdychl. Žít po svém... Kéž by to bylo tak jednoduché!
Byl naživu.
Přežil krvavou bitvu, mnozí takové štěstí neměli. Uzdravil se z utržených ran. Dokonce plně a více méně bez následků.
Jenže co dál?
Před bitvou… Měl před očima tu nejjasnější hvězdu… Pro ni by… Dost! Tohle je přece všechno pryč! Minulost, k níž se nesmí vracet, minulost, na niž potřebuje zapomenout. Slíbil otci, že zapomene. Princezna Svatava pro něj už nic neznamená a nikdy znamenat nebude.

V tu chvíli netuší, jak moc se mýlí.

„Také si ještě prohlížíte stánky, paní Knihovnice?“ zeptala se svým charakteristickým pisklavým hlasem paní Jokasta. „Ani já jsem neodolala. Příležitost prohlédnout si tolik knih a nějaké zajímavé nakoupit se nenaskytne každý den.“ Pak si všimla, koho předtím Éseld pozorovala. „Ach jistě, Její Jasnost se také přišla podívat. Ta si knižní trh nikdy nenechá ujít.“
„Princeznu doprovází i váš prasynovec,“ ukázala Éseld pohledem. Těšen z Norivaru právě zřejmě řekl nějaký vtip, protože princezna se krátce zasmála.
„To mě ani trochu nepřekvapuje, že sem šel s ní, a ne s babičkou a tetičkou,“ opáčila Jokasta suše. „Těšen je bloud bez kouska rozumu.“

Markus se zastavil před svým obrazem, mohlo mu na něm být okolo pětatřiceti let. „Byl jsem mladý,“ pousmál se. Pak ukázal na následující obrazy. „Arminův bratr Thelf-Sören. Byl malován podle posmrtné masky, oči měl spíš šedé. Jinak je však podoba věrná. A tady je Armin.“
Arminovi na obraze mohlo být nanejvýš dvacet pět let, vlasy měl téměř stejně krátké, jako je nosil nyní, jeho tvář byla však hladce oholená a samozřejmě bez jizvy. Jemně se usmíval, celkově působil vlídně a vyzařoval určitou radost ze života. „To nemůže být on!“ vydechla překvapeně Svatava.
Markus si povzdychl. „Čtrnáct roků je dlouhá doba.“

Princezna si těžce povzdychla.: „Armin… dnes večer byl opilý, to kar-galhadské víno rychle stoupne do hlavy. Jenže i jindy se ke mně chová tak odtažitě a nepřátelsky. Nikdy mi neřekl jediné laskavější slovo, nikdy se na mne neusmál, celé dny se na mne ani nepodívá. Nechápu, proč vůbec usiloval, aby se se mnou mohl oženit!“
Markus na ni vážně pohlédl. „Po pravdě, Armin o to nikdy neusiloval.“
Jeho tichý hlas na ni zapůsobil jako blesk z čistého nebe. „Jak to? Přece - byl ze všech nejstatečnější, zvolila ho většina pánů! Proč by…“
„Armin nehledal v té bitvě slávu.“
„Co tedy?“
„Smrt.“

Trysk a cval a s větrem o závod.
Znovu tam, kams chtěl.
Vidět a najít. Zjistit proč.
Nesmí tě vidět, kdo zrádce, kdo vrah, kdo žhář…
Nesmíš být spatřen, ale to znáš.
Jsi jako stín, co se plíží neviděn.
Tam, kde to začalo. Pro některé.
Pro jiné skončilo příliš brzy.
Snad pro peníze?
Nejsi mstivý, leč některá provinění se neodpouštějí.
A myslíš na budoucnost.
Musíš zjistit, kdo ví.
Musíš zajistit, aby se nikdo nedozvěděl.
Tápeš, nitek je příliš mnoho.
Nedají se splést.
Jdeš-li po špatné stopě, nepoznáš.
Je toho víc, nežs tušil.
Intrika pavoučí sítě.
Kdo se připlete, skončí mrtev.

Yllanit ho překvapila. Jak dlouho byli v Lenghardii? Tři dny? Podle jejího výrazu a smíchu nejméně tři měsíce.
„Tohle je Trystan,“ představila mu asi devítiletého chlapce. „A mám tu opravdovou, vlastní pratetu! A počkej až uvidíš…“
Vnímal ji jen napůl. Vždyť ten chlapec jako by Odettě z oka vypadl!
Sestřenice jeho podezřívavý pohled nepochybně zachytila. „Pojď,“ vyzvala jej, náhle zčervenalá. „Čeká nás představená.“

Paní Éseld byla poměrně mladá, nepochybně vlídná, laskavá, jistě však vládnoucí „svému“ malému království pevnou rukou.
„Budete se muset rozdělit, vy a vaše chráněnka. Nemějte strach, bude tu o ni dobře postaráno.“
Veděl, že tomu může věřit.

Na něco si vzpomněl, některá místa jeho paměti však stále zůstávala bílá...
Když se vypořádal s těmi třemi, cesty už jim mnoho nezbývalo. Ještě, že tak. Zastavili je o hodinu později. Tentokrát byli jen dva, naštěstí patřili ke stráži Kamenného domu. Adeliza měla pravdu, stačilo ukázat znamení.
Vybavoval si, že docela jasně zvládl vysvětlit, kdo jsou a proč přijeli. Víc si ovšem nepamatoval, i když do bezvědomí asi hned neupadl. Na to zase tolik krve neztratil.
„Kde je Yllanit?“ obrátil se na Odettu. Po záhadě, co tady v Lenghardii jeho sestřenice pro všechny hvězdy na nebi dělá, bude pátrat později.

Byli tři.
Netušil kde se na ně nalepili, netušil, jestli vědí, kam mají namířeno, netušil ani to, jestli si je vybrali schválně, či jestli mají nějakou spojitost s jeho nebo Yllanitinou minulostí.
Vlastně na tom až tak moc nezáleželo.

Naštěstí o nich věděl dřív, než bylo pozdě.
Naštěstí na ně byl připravený.
Naštěstí ho podcenili...
Jen ho netěšilo, že to Yllanit viděla. Znovu. Muže s rozpáraným břichem, druhého chroptícího, s dýkou v hrdle. Třetí měl dost rozumu, aby utekl.
„Neboj se. Už je to pryč,“ řekl jí konejšivě, když se vydávali na další cestu.
Po paži mu pomalu stékala krev.

Nejstarší dceru tety Tessy, Odettu, si pamatoval, ačkoli ji naposledy viděl, když byl ještě chlapec. Ona byla už tehdy dospělá, narodila se o šest či sedm let dříve než on.
„Co tady děláš?“ zeptal se, vzápětí se zarazil: „Co tady dělám já?“
„Nepamatuješ si vůbec nic?“ Když neodpovídal, znovu se usmála. „Jsi okouzlující, když se takhle tváříš, Rotolfe.“
Netušil, jak se tváří, ale připadal si jako naprostý hlupák. Zkusil si utřídit zmatené myšlenky. Byl v Lenghardii? V Citadinu? Nebo byl tohle celé nějaký podivný sen?
Hlava ho tupě bolela, v rameni mu zacukalo bolestí.
Možná i díky tomu si vzpomněl.

Na pelesti seděla veverka.
Koukala na něj korálkům podobnýma očima, v pacičkách svírala oříšek.
Rotolf zamrkal. Tohle se mu přece muselo zdát, ne? Mávl rukou, aby zvířátko zahnal, ale nedalo se. Naopak: seskočilo na přikrývku a přihopkalo blíž.
Když zavřel oči a pak je znovu otevřel, neseděla na kraji postele veverka, ale mladá žena.
Znovu zamrkal. „Teto Tesso?“ Zřejmě blouznil. Otcově sestře bylo přes padesát a neměla nic společného s Kamenným domem. Tahle žena v chrpově modré musela být členkou Společenství už dlouho.
Usmála se. „Jsem ráda, že sis mě zařadil, bratránku.“
„Odetta?“ Teď už mu nedávalo smysl vůbec nic.