Čelení

Sotva jsem vyrazila z domu, začalo pršet. Zatahala jsem za vodítko, pes zaštěkal a rozeběhl se přes pole.
Les měl ty nejkrásnější barvy. Načervenalá hnědá se ztrácela v mlze. Z reze jehličí občas probleskly odstíny zelené, po zimě trochu unavené. Déšť šuměl v korunách, ale já ho sotva slyšela. Kapuce větrovky šustila při každém kroku, cuchala mi vlasy na čele.
Za uplynulý půlrok neuplynul den, kdy by mi hlava nepřetékala myšlenkami. Donekonečna jsem omílala stejnou bolístku, držela jsem se jí jako kotvy.
Byl nejvyšší čas se jí postavit čelem. Vydala jsem se přemýšlet.
Najednou jsem zjistila, že necítím vůbec nic.