DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

Skřítčí slečna měla strýce,
co měl vše a přec chtěl více.
Říkal: "Já chci víc, všechno, nebo nic".
Obral mámu, obral tátu,
byli bez bot, bez kabátu.
On však dál chtěl víc,
všechno, nebo nic.
Obral taky všechny známé,
mamon jeho duši láme.
Po lese jdou o něm zkazky,
že přetrhal všechny svazky.
Ve zlatě se téměř topí,
pro něj mnohé hříchy tropí.
Už má víc než zvládnout může,
lichvou sedřel všechny z kůže.
Přátelé ho opustili,
k stáru pozbyl všechny síly.
O zlato se dřív jen soudil,
nyní sám svým domem bloudil.
Prozřel - kdo chce víc,
nakonec má NIC.

Stála před oknem a prohlížela si měsíční krajinu. Na chvíli zahlédla odraz a ucukla. Pod onou iluzí si sama začala nalhávat, že je krásná. Dnes když popravovala onu dívku, si uvědomila pomíjivost života a na chvíli jí bylo onoho děvčete skoro líto Ale moc dobře věděla, že pokud se nezbaví všech svých nepřátel, z jejího království jí nic nezbude. Nemohla si dovolit jen částečnou podporu. Byla krutou vládkyní a ta má hodně nepřátel a pokud je nesrovná, svrhnou ji. A proto musela ničit a brát životy. Mohla mít buď všechno nebo nic, protože to byla krutovláda. To byla její cesta.

Sotva jsem vyrazila z domu, začalo pršet. Zatahala jsem za vodítko, pes zaštěkal a rozeběhl se přes pole.
Les měl ty nejkrásnější barvy. Načervenalá hnědá se ztrácela v mlze. Z reze jehličí občas probleskly odstíny zelené, po zimě trochu unavené. Déšť šuměl v korunách, ale já ho sotva slyšela. Kapuce větrovky šustila při každém kroku, cuchala mi vlasy na čele.
Za uplynulý půlrok neuplynul den, kdy by mi hlava nepřetékala myšlenkami. Donekonečna jsem omílala stejnou bolístku, držela jsem se jí jako kotvy.
Byl nejvyšší čas se jí postavit čelem. Vydala jsem se přemýšlet.
Najednou jsem zjistila, že necítím vůbec nic.

"Vytrvalost vám opravdu nechybí," zabručel náměstek ministra.
Technicky třetí náměstek, jenže koho to zajímalo?
Pád z takové výšky lámal kosti.
Na nějakém metru navíc už nezáleželo.
"Našli u vás padesát kilo kontrabandu!"
Sotva dvacet, pomyslel si Marek. Zbytek je naprosto legální.
Jinak mlčel.
Taky by si mohl natlouct ještě před tím pádem.
"Pořád z toho můžete vyváznout," zabručel náměstek.
"Co za to budete chtít?"
"Pojedete na sever, jak jste plánoval. Oficiálně. Legálně."
Marek se málem vyvrátil. "Tak proč to zatčení a domovní prohlídka?"
Náměstek se usmál a mlčel.
Takhle ho měli v hrsti.
Tam na severu byly i výchovné tábory...

Po čele mu stékaly kapky potu, po zádech mu běhal mráz a krve by se v něm nedořezal. Světlo mihotavého lustru osvětlovalo děsivou scénu.
Na stole před ním, tváří dolů, leželi král a královna. Oproti němu pak stál muž, na stole kluka a v ruce desítku.
Vůbec se mu dnes nedařilo, ale teď se vše spraví. Štěstí určitě stojí na jeho straně.
Jeho oponent mu pokynul a půl tuctu přihlížejících čekalo na jeho odpověď. Roztřesenou rukou posunul hromádku peněz doprostřed stolu.
Krupiér otočil poslední kartu – srdcová šestka.
O okamžik později už letěl na ulici a asfalt mu hobloval holé hýždě.

Den začal naprosto mizerně.
Vzbudilo ho hlasité soví houkání, jen aby zjistil, že už měl být půl hodiny v práci.
Opravdu se snažil pospíchat, jenomže bez silné kávy prostě nefungoval... A tak ho celým zbytkem rána provázela bolest spáleného jazyku.
Uvítal ho příšerný chaos. Musí s tím něco dělat... Třeba se konečně zase začít chovat jako šéf?
V poledne mu na stole přistála fotografie dalšího těla a on na ni jen zíral a necítil nic.
Opět si musel položit otázku, kdy se z práce, která pro něj znamenala všechno, stalo tohle divné prázdno.
Vrchní bystrozor Potter skryl tvář do dlaní.

Jsem ten, co si zazpíval naposled v dvaceti,
ten křivý student, co přestal se smát,
Jsem ten, který dokázal přežít i v zajetí,
bezradný snílek, co Vesmír chtěl znát.
Jsem ten, který potom bez hlasu a bez dechu
dokázal světu dát řád,
jsem ten, jehož tělo se zkroutilo do vzdechů,
Plecháč, co nesměl se vzdát.
Jsem ten, který nelehne, nevstane, nevzletí,
ten, který nepíše sám,
nedýchá, nemrká, nesevře v objetí,
jsem Smrti kovový pán.
Jsem ten, který se rozhodl nesejít předčasně,
ten, který vždycky chtěl víc,
jsem ten, který věděl, že v souboji s životem
můžeš mít všechno, či nic.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či zasa za internetom nesedíš a tie veci nepíšeš.
- Starý môj, nechce sa mi tento rok.
- Ale hybaj, hádam to nevzdáš takto na začiatku.
- A kedy inokedy? Hádam nie v polovici. Veď keď jedným začnem, tak to už všetky napísať musím. Fanúšikovia by sa ináč nahnevali. A starý môj, nahnevaný fanúšik, to ti je horšie ako náš predseda, keď sa nás na oštiepky a parenicu pýta.
- Tým skorej by si mal písať. A keď mesiac pominie, tak aj nejaké oštiepke zoženieme.

Stáli venku před domem, kde ještě nedávno tiskli ty nejlepší knihy a autory. Čapka, Gogola, Nezvala i Halase.
Teď sledovali, jak dopadají těžké krumpáče a kladiva předvoje dělnické třídy, každý jejich úder jako hluboký záškub srdce. Jako další zatlučený hřebík do rakve.
Drželi se za ruce a všichni plakali. I malý Karel, teprve čtyřletý.
Než mu tatínek řekl: "Nebreč, chlapi nebrečí."
Tak přestal. Před očima měl bílé rukavičky velitele a nespravedlnost.
Tiskárnu zničili, zbytek pak odvezli do šrotu. Nenechali vůbec nic.
A jejich známí, co k nim dříve chodili na pivo nebo bábovku, před nimi začali přecházet na druhý chodník.

Edvin byl zvyklý, že pošta nechodí vždycky včas, ale dva a čtvrt tisíce let zpoždění, to už byl docela výkon.
Nedůvěřivě odšpuntoval láhev, vytáhl pergamen a začetl se. Kdosi mu nabízel poklad a zánovní plachetnici, pokud ho zachrání z opuštěného ostrova na přiložených souřadnicích, což byl sice samozřejmě háček, ale plachetnice jen tak na stromech nerostly, o pokladech ani nemluvě. Jeho žena se teď navíc účastnila soustředění s novou generací valkýr, posádka měla volno a tohle vypadalo na kvalitní zábavu na sobotní večer.
A tak dal vařit tachyony, povolil ruční brzdu a zamířil do roku 1780, plus mínus padesát let.