30. Cesta do ráje

Dvě spojená křesla fungují jako docela dobrá postel.
Až na to, že škvírou mezi nimi odspodu táhne.
Sejček byl tak unavený, že si toho ani nevšiml. Nevšiml si ani, že Vran se vzbudil, rozfoukal skomírající oheň a pozotvíral všechny skříňky v kuchyni. Zdálo se, že kromě několika podezřelých konzerv nic podstatného nenajde, ale v horní skříňce úplně vzadu se schovávala krabička vyšeptalého sáčkového čaje a miska se zkamenělým cukrem. Hmmm, v kuchyni je taky konvice. V krbu je rošt...
Sejčka nevzbudilo ani harašení roštu.
To, co ho vzbudilo, bylo podivné syčivé pískání. Škubl sebou tak, že málem vypadnul z křesel.
„Co se... co se děje?“
„Zdá se, že tavím konvici,“ odpověděl Vran. „Vlastně dělám čaj. Chceš taky?“
Čaj byl horký, silný, sladký a překvapivě dobrý. Zbytky ovesných sušenek v něm uspokojivě změkly.
„Fajn, tak jakej je dnešní plán?“ zeptal se Vran, když smetl poslední drobky.
„Předně musíme vystihnout správnou dobu, kdy bude ustávat odliv a začínat příliv.“
„A to uděláme jak?“
„No.. budeme házet klacíky do vody a pozorovat, kam plavou? Asi. Myslím. No, a druhak myslím, že můžeme vyhodnotit tenhle náš malý průzkum.“
„Jasně. Tady je to docela z ruky a je tu dost bordel. Tohle můžem jasně vyloučit. Já hlasuju pro ten zelenej vostrov, jak na něm byly ty nadupaný domy. Taky byl blíž pobřeží a všeho.“
„To se shodneme. Tak dobrá. Teď... jestli počítám správně, tak odliv by měl přestávat nějak před polednem? Asi.“
Pohled z okna odhalil nespolupracující Slunce. Bylo zataženo, temné mraky se valily od západu a vůbec venek působil poněkud neutěšeně. Zvláště v kontrastu s vyhřátým vnitřkem.
„Zatracený počasí,“ povzdechl si Sejček. „Jo, musíme ven a házet klacky, jinak to nepůjde.“
„Aspoň už není mlha,“ utěšoval ho Vran.
„Ona byla mlha?“
„Jo. Ráno, jak tady někdo spokojeně zařezával. Ale už není. Takže cajk, nerad bych plaval dvě míle v lze a nevěděl kam.“
Dopít poslední kapky čaje, smutným pohledem se rozloučit s teplým útočištěm a ven, na molo.
Samozřejmě, že ostrov neobsahoval žádné klacky.
Prkna ze starých okenic ale plavou stejně dobře.
„Myslím, že jsem jde zase déšť,“ povzdechl si Sejček.
„Neboj. Už to plave o dost pomalejc, hele, stejně za chvíli půjdem do vody. Budem mokrý tak jak tak.“
A to byli. Do vody skočili dokonce ještě dřív, než déšť dorazil.
Vlny byly o dost vyšší než včera a Sejček ztratil Vrana brzy z dohledu. Ale pamatoval si směr, kterým se potřebuje držet a taky, že vítr fouká od západu. Pokud ho bude cítit na levé tváři, plave dobře. Nakonec to k pobřeží netrvalo tak dlouho a ani to nebylo nijak zvlášť dramatické, jen únavné.
Bohužel si Sejček neuvědomil jednu zásadní věc.
Když končí odliv, je hranice přílivu poněkud daleko od vody. A v onom území nikoho, na které se voda opět brzy vrátí, se nechodí příliš jednoduše.
Aspoň tady ne.
Tady je bahno.
Lepkavá a kluzká věc, která vás pohlcuje a nechce pustit.
Za bahnem následoval písek, který vypadal jako pokus o pláž.
Na druhou stranu, bahno a písek, to mělo své výhody. Bylo dobře vidět, kudy šel Vran.
Sejček ho našel celkem brzy, Vran seděl na patníku u cesty a vesele moknul. Od jeho nohou se vinuly stružky odplouvajícího bahna, to jak sebou do něj při výstupu plácnul.
„Konečně pevná země, co, kámo,“ přivítal ho.
„Jo.“
Sejček shodil boty, které nesl na zádech, a pokusil se otřít si zapísčené bahno z nohou o obrubník. Brzy to vzdal. Tak holt ještě chvíli půjde naboso a využije každé dostupné louže.
A že jich bylo.
Propletli se hustě nasázenými karavanovými domky a před nimi vyvstal vysoký svah. Když ho zdolali...
„Hele, železnice.“
„Jo, dobrý!“
Po trati se půjde dobře, to už se zkušenosti věděli.
Sejček vyndal mapu. Přes pečlivé zabalení byla trochu navlhlá, ale to nevadilo.
„Jo, ta železnice vede přesně tam, co potřebujeme. Na most přes zátoku a pak... jo, na ty silnice, jak jsme s nimi přišli.“
„Fajn.“
Vítr jim foukal do tváře a nesl s sebou déšť. Železniční pražce byly nepohodlně daleko od sebe. Ale na cestě je nečekala žádná překážka, občasný ztroskotaný vlak snadno obešli. A byli konečně na pevné zemi se všemi jejími zdroji.
Když se nad tím zamyslíme, ostrov není tak úplně nejlepší nápad.
I když přijde na to, co je to za ostrov.
Užívali si nudu a šeď železniční tratě. Vzrušení už za dnešek zažili dost. Sejček občas kontroloval jejich postup na mapě.
„Tohle je jen taková malá vesnička.“
„Asi budeme za chvíli míjet nějaký další hrad...“
„... jo, aha, to je jen zřícenina, tak nic.“
„Teď jsme asi na úrovni toho ostrova, jak se nám líbil.“
„To jsme, člověče, byli pěkně daleko.“
„No... byli!“
„Tohle už je takový předměstí.“
„Jo, teď se stáčíme, za chvíli přijde most.“
„Jo. A teďka kudy?“
Trať se větvila.
„Na to to nemám dost podrobný a je tu přes to křížení akorát nějaká značka. No, jedna trať vede na most, druhá na západ, to je vpravo... zkusme tu levou trať.“
Zkusili. Asi za půl hodiny koukali z trati mířící na západ na železniční přemostění, které se jim klenulo vysoko nad hlavami. Zpátky a znovu.
Když se konečně dokodrcali na dohled od železničního mostu přes záliv, už padala tma.
„Ty... Vrane... já bych to pro dnešek zabalil. Kousek zpátky byl ten tunel, tam aspoň bude sucho...“
„Kdepak tunel, člověče. Dneska si využijem výdobytků civilizace. Tadyma je taková nóbl čtvrť, přece tu někde musí být hotel!“
A byl. Chtělo to jen na nádraží opustit trať a následovat šipky. Vybrali si menší hotel ve vedlejší uličce a dobře udělali – mohli si zvolit dokonce z několika neobsazených pokojů.
Proto nakonec oba skončili v hotelové společenské místnosti. Z té sice museli odstranit její obyvatele, ale to už nebylo o moc těžší, než tahat nábytek.
A u zdejšího krbu bylo dřevo na podpal připravené, gauče, které nepatřily k těm přednedávnem obsazeným, byly suché a pohodlné a přikrývky, donesené z volných pokojů, nadýchané.
Stručně řečeno, ráj na zemi.