Ó Pane, jak po padlém stromu prázdno tu zůstalo po něm,
jenž mizí vystřelen smrtí v tvář Tvoji planoucí ohněm,
jenž uvěřil v Tebe při stažených smyslech si blaženě šeptaje:
Ó Kriste, má duše volná je.
(Jan Zahradníček, Odchod)
Je tma. Teplá, načervenalá, příjemná tma. Čerpám, žiji z ní. Každou minutou pomalu rostu. Jsem tu!
Ale občas se do mé tmy vylije modro. Chladivá - ne - studená mlha, pomalu vtékající do mých břehů. Z brokátové síně se stává vlhká kobka. Pomalu, nenásilně, lehounce mi modř proniká do žil. Ne, počkat, nechci. Mami, maminko!
„Tebe neošálím, viď? Každého ano. Už mi nikdo nemusí říkat: nesmíš, nesmíte, kvůli tomu malému. Přede všemi jsem to zvládla. Překonala. Vytěsnila. A Ty, jediný, kterého se to skutečně týká, se ošálit nedáš. Ty jediný víš, že můj tajený smutek mě stejně prostupuje, umrtvuje. Nic není zapomenuto.“
Věnováno Marii Zahradníčkové, ale také všem matkám, které v těhotenství přišly o někoho blízkého a nedovolily si truchlit.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
silné a krásně napsané
Aries
silné a krásně napsané
<3
Peggy Tail
<3