Mezi nás prostřena noc...

Adrenalin stoupá, sportovec napíná každý sval, hlavně rychle. K mětě míří cílevědomě, nenechá se rozptýlit ani rozrušit všemožnými překážkami na cestě. Po čtyřech se pohybuje tak přirozeně, jako by byl psem nebo kočkou, ruka noha, ruka noha. Už je blízko cíli, stihne to včas, nestihne? Rychle oddechuje, už jen malý kousek, z pusy mu vylítne vzrušené zahaleknutí, "Ne!" slyší zpoza sebe, ale ne, on se nenechá vyrušit, ví kam, ano, áááá!

Dvouletý sportovec dosáhl cíle a už se kutálí dolů ze schodů, půda mizí, slzy, křik, pláč, bolest. Malý Jeník leží, brečí, už nikdy, už nikdy nebude závodit! Má pravdu.

Je tma. Teplá, načervenalá, příjemná tma. Čerpám, žiji z ní. Každou minutou pomalu rostu. Jsem tu!
Ale občas se do mé tmy vylije modro. Chladivá - ne - studená mlha, pomalu vtékající do mých břehů. Z brokátové síně se stává vlhká kobka. Pomalu, nenásilně, lehounce mi modř proniká do žil. Ne, počkat, nechci. Mami, maminko!

„Tebe neošálím, viď? Každého ano. Už mi nikdo nemusí říkat: nesmíš, nesmíte, kvůli tomu malému. Přede všemi jsem to zvládla. Překonala. Vytěsnila. A Ty, jediný, kterého se to skutečně týká, se ošálit nedáš. Ty jediný víš, že můj tajený smutek mě stejně prostupuje, umrtvuje. Nic není zapomenuto.“

„Co je pravda?“ ptá se opět, dnes a denně, výsměšně Pilát. Jeho sebeomlouvající relativismus na nás kouká ze všech těch masek, kdykoli to slovo vyklouzne z našich úst, jakoby nevědomky, jako bychom si mysleli, že to je pojem, kterému obě strany rozumí, který něco znamená.
„Ale to není pravda!“
Ten nejzoufalejší výkřik každého z nás a v odpověď se nám dostane pouze blahosklonného úsměvu (Jak jste tupí, což ještě stále nechápete?) a pak hrubé síly, která dokáže pravdu vybít ven, nebo vbít do nás, co na tom, podepisujeme, pravda neochrání před pěstmi, pravda netluče, nezabíjí, jen ji prostě nemáte, nemáte!

Nebyla to jistota. Žádné přímé zjevení. Jen občasné záblesky budoucnosti. Záblesky temnoty do naší doby povinného optimismu.
Není to vděčná role. Sotva skončila válka. Je zle. Je strašně zle. Ale všichni věří. Každý chce věřit. Nikdo nehodlá poslouchat temná proroctví. Nesdílet naději je mrzoutství. Rouhání. Znak kolaborace.

Smyčka se utahuje. Ale osočovat Zachránce? Mrzké. Upírat mu nároky? Podlé. Varovat? Nebezpečné. Zalez, zmizni, ztrať se! Mlč, už toho bylo dost, dost, dost! Zlo je poraženo! Zúčtujeme a bude dobře! Přežili jsme! Žijeme!

A tu jsem se probudil jednoho studeného únorového rána a zjistil jsem, že už i zde zítra znamená včera.

Nebudeš to mít snadné. Nikdo z nás v životě nemá. Ale Ty budeš pykat za svého otce. Ty budeš vždy srovnávaná se svými staršími sestrami, které jsi neměla šanci poznat. Díky jejichž smrti tady jsi. Jak bolestné dědictví.
Nevzdávej se! Rosť, rozkvétej, raduj se z každého paprsku slunce. Nenech se pohltit leviatanem této doby. Nedovol, aby Tě Tvá předminulost spoutala řetězy smutku. Tancuj životem, i když budeš mít na nohou koule s pískem. Odpusť mi, nám, druhým.
Nemohu Ti teď být nablízku, ačkoli si nic nepřeji více. A až přijdu, bude to jen nakrátko - necelých pět měsíců. Nestačíš si zvyknout.

Promiň mi to.
Nikdy jsem nechtěl, aby to zašlo tak daleko.
Nikdy jsem nemyslel, že by mohlo.

Je těžké popsat ten pocit, kdy se pod vámi pomalu láme větev a vy to víte, víte! A přece nemůžete udělat nic. A přece nevěříte, že se skutečně zřítíte. Až do chvíle, kdy se ozve PRÁSK a pak vám náraz drtí kosti. Jako mně.

Veronikou jsem ještě chtěl varovat. Ale Znamení? To už bylo jen vykřičení vlastního zoufalství. Bez naděje na úspěch. A modlitba. Nebyla to provokace. Ale záleží na tom, když tak zapůsobilo? O povolení publikovat jsem Tě nežádal.

Promiň mi to.

Jsou chvíle, kdy se nechcete probudit.
Dvě hodiny po budíku v den státní zkoušky. V půl jedné ráno toho dne, kdy se máte ženit.

Jsou způsoby, jak se nechcete probudit.
Pláčem syna, který je to nejdražší, co v životě máte, a přesto v tu chvíli drtíte mezi zuby nadávky. Sirénami, které varují před bombardováním a ženou vás do krytu.

A pak jsou místa, kde se toto všechno spojuje.
Probouzíte se ve tři ráno. Nebo ve tři odpoledne. V místnostech bez oken je to brzy jedno a totéž.
Nelidským křikem mučeného. Vlastně, promiňte, vyslýchaného.
V temnotě a samotě cely.
Bez naděje.

Šlo to pomalu. Tak pomalu! O tolik pomaleji než jeho mysl, vybuchující dalšími a dalšími verši.

„I zželelo se patřit králi,
jak těžce lidé umírali
bez útěchy a doufání.
A - však to věděl od počá-“

„Ne, ne však to! A jakož věděl od počátku! Však to je znak básníka v konc-“

Ostrý pohled mu připomněl, že opravovaný to dělá dobrovolně. Pod hrozbou trestu.

„Promiň.“

Na chvíli ho zaplavil pocit marnosti z této mravenčí práce. Přidává pomalu, verš po verši. Ale bude v této podobě jeho dílo také zapsáno? Stěží.
Nejde to jinak, musí, musí se dostat k papíru a tužce!

Mezi jiným čtu také v psaní Tvém...

Ano, kvetou. Po tak dlouhé době mučivé nejistoty Ti smím napsat o... filodendronu na jaře. Jak šlechetné.

Bude krásně k večeru na balkóně...

Není. Ani s kvetoucími petúniemi. Ne bez Tebe.

Oči zavírám, vidět nechci...

Jsi v pekle. A já zde. Sama.

Milióny očí jsou v této chvíli...

Ach ano, nikdy jsi nezveličoval své utrpení. Jsi jeden z mnoha. Taky bych to chtěla umět.
Proč mi to vlastně píšeš?! Copak si zasluhuji ty čtyři sloky plné bolesti?

Otočila list a na vteřinu se usmála. Ach ano, přeci jen je tu ještě ta pátá.

Bylo by to směšné, kdyby zde, na tomto místě, smích nebyl rouháním.
Zářivá budoucnost třesoucí se před sbírkou básní.
Historická nevyhnutelnost v panickém strachu z několika autorů.
Železná pěst bojující proti nepříteli. Vlastizrádci! Básníku – mrzákovi.

Hrozí nás znetvořit tak "že už se nebudeme podobat člověku" a sami přitom nemají lidské tváře. Jen škrabošky z půjčovny masek.

Výslech, ale nikdo neslyší. Neposlouchá. Nepotřebuje slyšet. Stačí podpis pod vylhané přiznání.

Ó jak je kruté odtržen ode všeho, co mi přirostlo k srdci, k podobě Kříže dorůstat.
Jak je to kruté s Kristem být.
Jak sladké...

Sladký. Krutý.
Výslech, při němž jsem křižován.