DMD 2017

Vzduchem prosvištěl kámen. Kachna udělala úkrok, ale jinak nereagovala.
Chlapeček rozčileně zadupal a mrštil po kachně další kámen. „Udělej něco!“ Kachna loupla okem, ale zase se vrátila k zobání.
Než chlapeček stačil najít další kus štěrku, vyšla jeho matka z obchodu. Popadla ho za ruku.
„To se dělá? Co ti kachnička udělala? Omluv se!“ Chlapeček zabrblal něco jako ´miň . „A teď už jim zamávej, jdeme domů!“
Sotva zmizeli za rohem, kachna si zhluboka oddechla. Ještě minutu a neudrží se.
Nechtěla všem kvůli jednomu spratkovi zkazit naději na nebeskou odměnu. Jako husy.
Zvládnou to. A v zimě jim pak nasněží búty.

K večeru přišel déšť.
Velké kapky se ohlásily zasyčením ve zkomírajícím ohni.
Ťukáním na plachtě přístřešku.
Náhle lilo.
Obvyklé vlhko lesa vystřídalo mokro.
Provazy deště spojily mraky s provlhlou zemí.
Přesto měli štěstí.
Varovali je ptáci nízko nad zemí.
Náhlé utišení větru.
Proto zastavili už po poledni.
Narychlo vyspravili polorozpadlý seník.
Nasbírali suché dřevo.
Stříbrná dýka se pohnula.
"Jede dál?" zabručel prekvapeně Zed. "Už má celý den náskok!"
"Den nebo dva, na tom nesejde," odpověděl zastřený hlas. "Už je téměř u cíle, za hranicí."
Zed sevřel rty a přetřel tesák mastným hadrem.
Déšť ještě zhoustl.
Dokonce i ptáci chodili pěšky.

Když otevřu oči, kousek od sebe spatřím dvě žlutá cosi. Vypadají lidumilně, skoro až přátelsky. Pohled na ně mě uklidní. Ani se ovšem nestačím rozkoukat, když mě dvě nepřátelské paže pevně sevřou a táhnou pryč. Zoufale mávám rukama směrem k žluťáskům, ale ty jsou k mému neštěstí zcela lhostejní a ponechají mě mému osudu. Vzápětí uslyším hukot vody. On mě utopí! Zoufale volám o pomoc, ale násilník si z toho nic nedělá, jeho hlas je klidný a konejšivý, chce mě zmást. Když už jsem bez sebe hrůzou, náhle mě vytahuje ven.
"Nechápu, proč to dítě při koupání vždycky tak křičí."

„Vítejte na prvním letošním tréninku! Dnes hrát nebudeme, nemáme chytače a konkurzy jsou až za týden…” nudný proslov přerušil ohňostroj v šatně, který hráče probudil mnohem účinněji, než sáhodlouhé rozmluvy kapitána.
„No tak, Olivere, přece nás neunudíš k smrti,” poznamenal Fred.
„Mrtví hrát nemůžeme. My chceme létat!” odsekával pomalu George, jako by to vysvětloval miminu.
„Co mám s vámi dělat. Tak tedy do vzduchu, proletíme se.” Všech šest hráčů vzlétlo, a když letěli nad jezerem -
„A zamáváme kachnám,” zvolal Oliver, když míjeli houf kachen. Ale pak křáp!
„Angelino!”
„To mávání byl hloupej nápad,” povzdechla si Katie, když viděla padající Angelinu.

"...Tonksová a Kingsley zůstanou v záloze." Nebyla to otázka, ale jmenovaní i tak přikývli. "Malfoy odláká pozornost Smrtijedů a Potter se zbytkem řádu zaútočí…"
"Proč mám být volavka zase já?!"
"Protože, mladý pane Malfoy," přeměřil si ho zuřivě Moody kouzelným okem, „jste jednou dvojí agent, tak-“
"Ale já nechci být volavka!"
"Buďte si pro mě za mě třeba kachna!" vybuchl Moody. "Ale jestli nebudete na místě, tak vás i vaše kachní pozadí dopravím před dveře pána zla už předpečené!“
***
Draco vrhl na Moodyho nasupený pohled a se zdviženou hůlkou odešel. Na Moodyho tváři se rozlil obzvláště škodolibý úsměv.
"Zamávejme kachně."

"Je tu jaro v plném květu
vy kachny se máte k světu."
Otesánek na svém dvoře
seje, vláčí, taky oře.
Pole hnojí kravským lejnem,
povídá si s kachním hejnem.
"Od přírody je to kruté,
kuřátka jsem tu měl žluté,
jenže ouha, drobná chybka,
přišla na ně ptačí chřipka.
Nezbylo než jejich duše,
svěřit Pánu ranou z kuše.
Teď už jste mi jen vy zbyly,
moje tučné bílé víly.
Trpím velkým strachem dosud,
potká-li vás stejný osud.
Obav zbavím vaše křídla,
jak jinak, než fůrou jídla.
Dobré zelí, hodně pití,
dosáhnete cíle žití."
Zamával jim, zapěl "káč"
brzy půjdou na pekáč.

„Pudem klmit kačenky,“ rozhodne Megan.
„To nepůjde, sněží. Jezero je zamrzlé,“ namítne Severus.
Holčička nevěří a celou cestu, sníh nesníh, brebentí o kachnách. Pohled na lesklou černou plochu jí rozlítostní.
„Kačenky sou plyč,“ pronese vyčítavým hláskem.
„Říkal jsem ti to.“
Po tvářičkách se koulí slzy a promáčí šálu omotanou kolem krku.
„Jen proto, abys nenachladla,“ prohlásí otec přísně.
Led na jezeře taje a prohání se po něm hejno pestrobarevných kachen proměněných ze sněhových koulí. Megan se rozchichotá.
„Zamávej a jdeme,“ oznámí nakonec Severus šťastné holčičce.
Když drobná postavička zmizí za závějí, ještě jednou mávne hůlkou.
Jezero znovu zmizí pod ledem.

"Kowalski!"
Tučňák projednou odolal přirozenému pudu vyskočit a zasalutovat. Sundal si sluneční brýle a úkosem pohlédl na Skippera přes okraj novin. "Mám dovolenou."
"Neschválenou!"
"To je fuk. V zoo není co řešit."
"Potřebuju odpálit dveře skladu s rybami," vznesl Skipper požadavek.
Kowalski si nasadil brýle.
"Strhnu ti to z platu!" vztekal se Skipper.
"Nic nám neplatíte, šéfe," odvážil se vojín poznamenat.
Než stihl Skipper zaútočit na něj, zmerčilo je jakési pískle: "Kachničky!"
"To nám tu chybělo," povzdechl si Kowalski.
"Vy si to necháte líbit?" Vojín je asi v pubertě.
Skipper si povzdechl. Před návštěvníky vychovávat nemůže.
"Úsměv a mávat," zavelel.

"Stopy jsou pryč," řekl unaveně Zed.
Dvacítka pobudů prchla téměř okamžitě.
Stačil šíp v ruce jejich velitele.
Stříbřitá kosa postavy v plášti.
Jejich křik naplnil les.
"Přišla si pro nás!"
"Smrt!"
Hrůza jim dala křídla.
Jen ne dost silná, aby letěli.
Podupali všechny stopy.
"Je jedna možnost," řekl zastřený hlas.
Šípem zraněný ležel u ohně.
Spoutaný.
Zkamenělý hrůzou.
Bílý kámen na stříbrné dýce zrudl.
Nasál krev.
"Teď nás povede," řekl zas zastřený hlas. "Najde zrádce."
Zraněný omdlel.
"Má paní už tě zná," zašeptala nad ním maska. "Nezapomíná!"
Zed mlčel.
Přesto nebylo úplné ticho.
Okolí naplnilo mlaskání.
Pečená kachna byla výborná.

Těžké nebe, vítr. Kam oko dohlédne - Jižní Mokřad. Na malé vyvýšenině tu stojí král ReiNatus I. a královský zahradník.
Zahradník má velké plány.
„Ten váš rybník, veličenstvo, bude támhle. Jak je ten strom,“ říká.
ReiNatus I. přikývne. „To je architektonicky odvážné, zahradníku. Ale co je s tím stromem? Jako by něco sedělo ve větvích.“
„To jsou… kachny.“
„Kachny na stromě? Vy mě houpete, zahradníku!“
„Dorazily brzo. Nemáme je kde ubytovat.“
ReiNatus I. zvedne ruku. Zamává kachnám.
Kachny zarytě mlčí.
„Nejsou právě vychované, že?“ konstatuje ReiNatus I.
Doprovázeni zlověstným kachním tichem, ReiNatus I. a zahradník vrací se mokřadem zpět do paláce.