Království Ká

Návrší u Jižního mokřadu. Čerstvý vítr rejdí divokou travou, nebem plují těžká oblaka. Shromážděni zde jsou: knihovník, kuchařka, velitela královské armády a zahradník, opodál přešlapuje oživenec.
("Musí tu být i ten?"
"Král to tak chce!")
ReiNatus si odkašle.
"Takže, lidi, uděláme to na jeden zátah. Ví každý, co má říct?"
Souhlasné brumlání. Jen kuchařka se ošívá.
"Králi, musím?"
"Obětujte se pro zvýšení turistického ruchu!"
Kuchařka si vzdychne.
ReiNatus zapne kameru.
"Pozvánka poprvé!"
Knihovník zahájí: "Království Ká."
Zahradník pokračuje: "Úchvatná příroda. Architektura. Kultura a umění. Jedineční lidé."
Oživenec zaševelí: "Výjimečné osudy."
Velitel zabasuje: "Navštivte království Ká..."
Kuchařka protočí oči: "...máme sušenky."

Trudná chvíle v královské pokladnici. ReiNatus smutně hledí na truhlu. Otočí klíčem, odklopí víko. Uctivě uhne před rozezleným pavoukem. Truhla je prázdná.
"Jsme my to ale chudé království."
Přihlížející velitel královské armády nakrčí nos.
"O něčem bych věděl. V Království písku a kamení mají nadbytek..."
"Myslíte, že by nám půjčili?"
"Když se šikovně zeptáme, nemusíme ani vracet."
"Ne! Žádné války, veliteli."
Velitel, známé střelecké eso a veterán několika bitev, pokrčí rameny.
"Jak si přejete."
Druhý den však pokladnice přetéká zlatem.
"Nechci vědět kolik lidí zaplatilo životem!" prohlásí ReiNatus.
Velitel se zašklebí.
"Ani jeden, králi. Stačilo si zahrát poker s pokladníkem."

Královská kuchyně
Mísa na podlaze, rozbité skořápky vajec, bílky zatékají do spárů. Kuchařka – ruce přitisklé k hrudníku, tep na hranici infarktu - hledí do černé tlamy prázdné spíže. Tady přece byly marmelády…
Královská knihovna
Knihovníkova tvář je bílá téměř jako rubáš oživence, sedícího u stolu a začteného v Lexikon jedůvek a rostlin klatých. Oživenec studuje klidně, soustředěně; snad si knihovníka ještě nevšiml. Knihovník přešlápne. Zrádné prkno v podlaze zavrzá…
Královská zahrada
Zahradník hledí na andílka ukradeného z balustrády. Spojení ohavného zločinu a nevinnosti žulového dítěte s křidélky zahradníka dojímá. Prudce zamrká, snad mu jen cosi vlétlo do oka? Andílek mrkne též…

Království před 25 lety
"Princi!"
Jekot Královny matky se nese palácem. Malý ReiNatus I., rezavý, umaštěný a zaprášený, ztuhne.
"Ruce!"
ReiNatus je provinile vytáhne z kapes, prsty černé. O podlahu cinkne kovové pérko.
"Tohle musí skončit," prohlásí přísně Královna. "Jednou budeš králem. Nemůžeš si celý život hrát se šroubky! Ještě ti to zůstane. Jiného potomka nemáme!"
Království - současnost
"Králi!"
Volání knihovníka se nese podhradím. Odpověď nepřichází, krále nevidět.
"Krá-li! Delegace vás očekává!"
V dílně mezi šroubováky, dráty a pájkami zvedne ReiNatus I. hlavu. Chvíli poslouchá; pak se pro sebe usměje a znovu se skloní nad otevřené srdce malého mechanického robota.

Královská kuchyně. Knihovník se ošívá, v hlavě kostrbaté věty, kterým se nechce přes ústa.
Kuchařka, tato vládkyně tajemných receptů a alchymických procedur, čeká.
Konečně knihovník začne.
"Já... vím, měli jsme neshody..."
"Nazval jste mě čarodějnicí!" zasyčí kuchařka.
"Omylem," vyhrkne knihovník. "Přišel jsem... zakopat válečnou sekeru."
V očích kuchařky se divoce zableskne. Tohle si vychutná. Slova odkapávají jako med:
"Vy starý, opelichaný, plesnivinou páchnoucí knihomole, nelžete?"
Knihovník poslušně zavrtí hlavou.
Vládkyně se vítězně usměje.
"Cha!"
A proto jí unikne knihovníkův kradmý pohled ke spíži. Koláče... sýry... legendární domácí marmelády.
Pokud se tato smírčí mise podaří, nepozná knihovník již nikdy více hlad.

Král otec stojí na břehu jezera. Vnímá slavnostní okamžik. S něžnou hrdostí hledí na prince, který o několik metrů dál šlape vodu.
"Odvahu, chlapče! Splývej po hladině!" volá král.
Malý ReiNatus drkotá zuby.
"T-to asi ne-nepůjde, o-otče!"
Král nesnese námitek.
"Každý z naší rodiny umí plavat!"
"Mys-myslím, že se t-topím, otče!"
"Hloupost! Vzpomínáš, jak jsem tě ráno přiměl vypít vědro vody?"
ReiNatus přikývne; nemá sílu odpovědět.
Král otec se usměje.
"Lidské tělo tvoří voda ze tří čtvrtin. Tvůj poměr jsme ovšem ráno zvýšili - přinejmenším na sedm osmin. Jsi tedy ve svém přirozeném prostředí! Máš moudrého otce, chlapče. A teď - krauluj!"

Večer v království Ká. ReiNatus I. s knihovníkem chystají šláftruňk. ReiNatus - z úcty k úřadu - odkládá královskou korunu.
"Je nějaká zašlá," utrousí knihovník než oběma dolije gin. "Měla by se nechat přeleštit. Reprezentace majestátu, však to znáte."
"Nemám ji pro parádu," odpoví ReiNatus.
Knihovník přikývne. Ale nedá se. Ukáže prstem na prázdné místo, kde býval jeden z korunních diamantů.
"Ztracený?"
ReiNatus zavrtí hlavou.
"Darovaný. Komusi. Někdy loni."
A když nevyslovená otázka visí ve vzduchu příliš dlouho, dodá:
"Nepotřebuji ho zpátky."
Popíjejí beze slova.
"Snad to za to stálo," ozve se po chvíli knihovník.
ReiNatus pokrčí rameny.
"Řekl bych, že ano."

Konečně je bludný kruh uzavřen. Zahradník oklepává rýč, kapesníkem si z čela stírá pot.
"Bude to účinné, knihovníku?"
"Nerozumím, proč by nemělo!"
Se zadostiučiněním obhlíží oba hlubokou kružnici narýsovanou v hlíně a blátě kolem celého paláce.
"To žádný oživenec nepřekročí!"
Mezitím královskou kuchyní voní čaj a koláče.
"Já vás viděla oknem. Přece v tom nečase nebudete obcházet venku," usmívá se kuchařka. "Ještě byste nastyd jako ti blázni knihovník se zahradníkem! A berte si!"
Host v bílém hábitu očichá koláček, otevře ústa a upejpavě si ukousne.
"Já jídlu moc nedám," zašumí. K vůni másla a bergamotu se připojí zemitý odér prsti.

Kalné zimní ráno. Knihovník se plíží palácem, směřuje ke kuchyni. Snad najde trochu kávy.
"Vida, nočňátko!"
Velitel královské armády, naladěn, vymydlen a nasnídán, poplácá rozšafně knihovníkova záda. "Ste ňákej pomuchlanej!"
Knihovník vzdychne. "Jste nesmírně bystrý."
"Dám vám radu, příteli," velitel se skloní vstříc knihovníkovu uchu. "Když to neumíte, tak nepijte."
"Ale já ne-" Knihovníkův protest umlčí další herda. Velitel se smíchem odchází.
Konečně kuchyně!
Kuchařka hledí přísně.
"Vy vypadáte. Kafe došlo!"
"Ano, prosím," špitne knihovník. A podepře si těžkou hlavu a přemýšlí, zda je horší být za alkoholika, anebo přiznat celonoční četbu gotických románů, na které od univerzity neměl čas.

Hluboká noc. Palácovou chodbou se konspirativním způsobem míhá stín. Spěchá. Situace je vážná.
"Ha! Zloděj!" To přibíhá knihovník. "Mé noční hlídky nepřišly vniveč!" Stín se znovu rozběhne, to už ale kostnatá ruka učencova dopadá na měkké rameno.
Měkké rameno?
"Kuchařka?" vydechne knihovník. "Kuchařka krade knihy?"
Kuchařka vysune bojovnou bradu.
"Jen půjčuji!"
"A zrovna bestiář! Vy barbarská osobo!"
Kuchařka sveřepě svírá objemný svazek.
"Potřebuji ho. Vrátím ho."
"K čemu je kuchařce bestiář!?"
Kuchařka znejistí.
"Možná mám návštěvu."
"Nějaký příbuzný?"
"Démon. Zjevil se v troubě při pečení bublaniny. Potřebuji, aby odešel. Ještě nějaké otázky?"
Chvíle napjatého ticha; pak knihovník ustoupí.
"Hodně štěstí."