DMD 2017

Procházel pomalu krajinou pokrytou sněhem. Sám, jenom se svými myšlenkami. A vzpomínkami…
A tu ji spatřil. Tam, pod keři, právě rozkvétala zimní čemeřice.
Květina, která se objevuje i o vánočním čase. Květina nazývaná někdy Kristovou růží…
Vzešla za tuhých mrazů, na sněhu, v časech, které květům obzvlášť nepřejí.
A byla tu a kvetla.
Pomalu se k ní přiblížil.
Taková jemná krása, která odolává všemu zlému a vykvétá v nejtužší zimě.
Svět, na kterém se tohle vyskytuje…
…snad přece stojí za to, aby se na něm žilo.
Jemně se jí dotkl, pak odešel s mírným úsměvem.
Stmívalo se. Nastávala vánoční noc.

Cesta zpátky jako by zabrala jen vteřinku. Naoranžovělé světlo lamp už nevypadalo mrtvolně a stíny pro změnu neděsily.
První schod. Hluboký nádech, roztřesené ruce se sevřely v pěsti, klouby zapraštěly.
Stříbrná šupina v kapse se zahřála, prokřehlým tělem projelo teplo jako nůž máslem. Podrážky olízla první vlnka. Obrnil se, nic nebylo jisté. Vstoupil do rybníka.
První tempo v chladné vodě pročistilo mlhu v myšlenkách. Proplaval k hrázi, otevřel dveře, špičkami bot se dotknul kamenné podlahy. Světnice byla zalita světlem a okamžitě přišlo objetí, na které čekal celé věky. Karlovo objetí. Čestislav cítil, jako by se znovu poprvé v životě nadechnul.

Hope milovala jaro. Ne že by bylo v Ba Sing Se nějak... "jarněji", ale Hope vždycky uměla poznat konec zimy.
Sotva sluníčko nakouklo do okna, vyskočila z postele a běžela poskákat postel rodičů, načež se smíchem vyrazila ven a zpívajíc pobíhala po ulici. Po chvíli se k ní přidali její kamarádi a společně oslavovali jaro.
Than se vymotal z peřiny a vyhlédl za ní. "Uličnice. Šlápla mi na obličej."
Ying se jen usmívala. Vzpomněla si na partu dětí, které Hope pomohly na svět. Měla radost, že dcerka nesmutní nad bídou, ale těší se ze života. Avatar měl pravdu. Ztělesňovala naději.

"Když jsem bylo malé sovátko," řeklo Sovátko, "bývaly zimy delší."
"Když jsem byl malý myšák," řekl Myšák a zamíchal kávu ocáskem, "bývalo kafe kafovatější."
Sovátko zakoulelo očima.
"Takové řeči patří ke krizi středního věku," dodal Myšák.
"My nejsme ve středním věku!" načepýřilo se Sovátko.
Myšák dělal, že neslyší. "Dřív byly ovšem krize krizovatější," rozjímal dál. "A střední věk býval..."
"Věkovitější?" navrhlo Sovátko.
"To ani ne. Byl jaksi... víc uprostřed... Sovátko, chechtáš se jak pubertální ptáče!"
"Pracující ptáče," zasmálo se Sovátko a odletělo.
"Ptáče, které se každé jaro vylíhne znovu," zašeptal Myšák do noci, ve které se březen líbal s dubnem.

"Už je to tady," praví otec zachmuřeně, "svolávám rodinnou poradu!"
"Mě vynech," houkne nejstarší dcera Linkva, "učím se větněsémantickou povahu komplementu verbálního."
"A víte, že Hitler prý miloval párky?" zahlásí od monitoru nejmladší syn Apolo.
"To dost mění celkové paradigma vesmíru..." Thea na to, "našeho!"
"Můžete to trochu ztišit," sykne Taura. "Kojím!"
"Pšt, děti," burácí Filcin. "Vegetariánství je zlo tak jako tak! Kde je Sikar?!"
"Co máš za problém, fotřisko?" volá z koupelny starší syn.
"Zázrak tvoření..."
"Zázrak zrození, tatínku!" opravuje Thea. "To by zrovna pro tebe nemusel být problém, ne?"
"Uáá," Viktorčin příspěvek.
"A ven, všichni!" srší blesky matka.

Když jsem poprvé vpustil do svého hostince tu neznámou cizinku, která tu pak po celý měsíc něco škrábala na papír, koukali na mě šťamgasti jako na blázna. Když si pak všimli, že za ní chodí další, kteří ty čmáranice četli, začínali se bát.
A tak jsem musel přijít s něčím, čím bych tu bandu ožralých prasat další rok zklidnil. Což nebylo nic složitýho. Stačilo jen oznámit, že se bude narážet nový speciál. Ležák, který se nikdy netočil. A měl jsem vystaráno.
Místo, aby cotasové otravovali neznámé hosty, stáli před pípou a sledovali, jak zlatavý mok pozvolna stéká do skleněných korbelů.

Někdo to prostě musí říci. Tedy napsat. Hlavně když ještě není téma a chce se něco psát. Ty kachny - uvědomujete si to určitě všichni, ať už nostalgicky lkáte, nebo je vám to fuk - ty kachny byly docela obyčejnou závislostí! Žluťoučké, roztomiloučké, člověk si je spočítal, jak to vylezlo přes desítku přes dvě, tep se zvýšil, dopamin proudil mozkem a centrum odměny radostně poskakovalo, neurologové prominou. A co se dělá se závislostmi, milí mladí přátelé? Ano, správně, se závislostmi se loučíme! Pá pá, cigaretky! Pá pá, přejídání! Pivo každý večer, sbohem! Čokoládko, uvidíme se o Vánocích! Kachny, táhněte (to není neomalenost, kachny se tak prý pohybují. Tahem.)
Ten, kdo vymyslel tohle téma, byl prostě génius, víte?
ZAMÁVEJME KACHNÁM!
A vraťme se ke slovům.
Ano, tohle drabble má moc a moc slov.
Příští už bude v pořádku.
Krásný duben.
Mám vás ráda :-)

Představte si, prosím, následující situaci.
Třicátého prvního března odpoledne. Sluníčko svítí, ve větví borovice poskakují ptáci, pod okny bečí ovce s jehňaty. Druhý den začíná DMD. Zkrátka idylické jarní odpoledne.
Jenomže.
Chcete si napsat zkušební drabble. O kachnách. Jenomže na klávesnici nefunguje písmeno „k“! Další katastrofa následuje. Kachničky zmutovaly!!! Nebudou!!! Co teď?!
Vyčistěte klávesnici. Při snaze přijít na to, jak dostat zatrolené písmenko zpátky, vyndejte měkké „i“. Následující hodinu se pokoušejte přijít na to, jak dostat písmenka zpět. Odejděte, jelikož vaše práce nepočká. Zapomeňte, na co jste již stačili přijít. Proces několikrát opakujte; s různými písmenky.
Zamávejte kachnám, nevražděte je.

"... tím bych dnešní hodinu ukončil. Ještě bych na vás měl prosbu. Nenašlo by se mezi vámi pár dobrovolníků, kteří by dělali figuranty na pátečních přijímačkách? Nikdo? Slyšel jsem, že je přihlášeno nezvykle mnoho dívek."
Mstiboj s Držislavem se náhle probrali: "No, my bychom vlastně mohli."
(...)
"Tak si slečno představte, jdete po ulici tady s Mstibojem. Jak byste ho nejlépe odstranila?"
"Ehm... podřízla ho?"
"A vy?"
"Myslím, že podříznutí je fakt dobrý nápad."
Mstiboj s Držislavem se na sebe podívali a obrátili oči v sloup. Podříznout. Za denního světla a před svědky...
(...)
"Husy."
"Kachny."
"My se toho hezkého prváku prostě nedočkáme..."

Byla jednou jedna malá vesnice a v té vesnici stálo několik domků. Nebylo jich mnoho a byly to vlastně spíš takové chalupy, které držely pohromadě snad jen silou vůle jejich obyvatelů.
V každé chalupě tedy žil jeden člověk. Vlastně ne každý z nich byl tak úplně člověk, někteří přišli z hlubokých lesů a lidem se podobali málo. Ve vesnici nebyla žádná zvířata, ani na rybníčku se už nekolébaly kachny.
Vesničané se spolu příliš nedružili. Ale přesto vždycky jednou za čas nastal moment, kdy se všichni spojili a takříkajíc táhli za jeden provaz.
Bylo nebylo, do Boosdorpje jednou přišel zbloudilý poutník...