DMD 2021

Zdivočelé kadeře vyjadřující vzdor proti patolízalství.
Rozevláté nespoutané vlasy, bujné jako jeho invence, bohaté tak jako množství not v jeho partiturách, husté jako jeho hudební dílo, část jeho já.

Hudba. Raný zdroj utrpení, prostředek k vyjádření citů. Melodie jako útěcha i zdroj radosti. Muzika v jeho představách, když ztrácel sluch. Tóny, ve kterých tonul zármutek. Hudba, která ho držela při životě, když myslel na sebevraždu.

Mnozí si z jeho účesu vzali inspiraci. Trochu ho sestřihali, aby děti neřekly, že se opičí, nebo aby nebyli osočeni z plagiátorství a mohli říct: podobnost čistě náhodná. Samozřejmě jen ve vzhledu, ne v genialitě.

5. října 1906:
Po blamáži se sklízením brambor pomocí vycvičených prasat, kdy byla čtvrtina úrody sežrána a sedlákovi Spurnému se zaběhl kanec do lesa, Vídeňák se zapřisáhl, že naši obec opustí před svatým Martinem.

16. prosince 1906:
Vymlouvaje se na sněžení, Vídeňák v Liptákově nadále setrvává. Aby vzbudil zdání užitečnosti, nacvičil s žáky místní školy vánoční představení. Ovšem kromě opakovaných řečí o jmelí v něm nebylo vánočního zhola nic.

1. března 1907:
Vídeňák způsobil další rozruch, když se o masopustním úterý ověsil kastroly a pokuřoval jedno viržínko za druhým, představuje tak parní lokomotivu. Slíbil však, že po Velikonocích obec opustí.

Viktor W. zazvonil na zvonek u dveřích školního školního depozitáře. Když se po několika minutách nic nedělo, zazvonil znovu. Blížil se však konec přestávky, proto se rozhodl vejít. Jak pomýlené jeho rozhodnutí bylo, zjistil ve chvíli kdy se ocitl uprostřed recitujících koster.

"Duben, ještě tam budem!"
"Březen, do kutny vlezem!"
"Studený máj, ve stodole ráj!
"Komu se nelení, tomu se zelení!

Po poslední větě se kostlivci shlukli kolem Viktora a odmítli ho pustit dál.

"Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají!"
"Na svatého Řehoře, čápi letí přes moře."

"Na svatého Makaria, přichází Daniel von Drak!" vykřikli nakonec, zatleskali a rozestoupili se.

Kdejaké pankrácké 15Téčko je jako aprílové počasí. V hale vozovny se tváří, že je v naprosté pohodě, jen co však vyrazíte na trať, začne jančit. Hláška sem hláška tam, displej bliká jak mixážní pult osmdesátkového dýdžeje, z výstražného tónu vám cuká oko.
Po restartu systému dá na půl kola pokoj, aby vás cestou zpátky vypeklo při průjezdu nějakou libovou křižovatkou.
A když se vám dvacet minut před střídáním rozbijou dveře, vy se je marně snažíte zavřít a nevíte, jestli máte brečet nebo se hystericky smát, přijde za vámi paní a povídá: „Budeme tu stát ještě dlouho? Já potřebuju stihnout Kriminálku!“

Kráčel opuštěnou uličkou a důsledně se vyhýbal uvolněným dlažebním kamenům. Cestu osvětlovaly jen velice slabé lampy financované cechem zlodějů, který už se postaral, aby osvětlovaly co nejmenší část ulice.
Nebyla to ale kvalita cesty, ani osvětlení, která ho trápila. Byl to rozmáchlý nápis: "Vrať se do hrobu".
Pokrok ale očividně platil jen pro někoho. Reginald Půlbotka nestrávil velkou část života a celý neživot snahou o multivitalistickou spolupráci, aby chodil každý den z práce kolem tohohle...
Ze starého zvyku se opatrně rozhlédl na obě strany, jako by jediná uniformovaná osoba široko daleko nebyl on sám, a vytáhl plechovku barvy s štětec.

Na obrazovce Kosmika postava se zlatými vlasy zuřivě opravovala motory zvenku.

„Už by to mělo fungovat,“ zaznělo z vysílačky.

„Krytone, podej hlášení!“

„Pořád se řítíme do slunce, pane Rimmere, ta provizorní oprava, co ji provedl pan Eso, bohužel nevydržela ani minutu.“

„Všichni tady umřeme,“ zakvílel Kocour.

Vysílačka opět zapraskala: „Nachystejte mi uzenáče. Na snídani jsem zpátky.“

„Pane to neděle- on ty kabely spojil,“ zakoktal Kryton.

Na obrazovce se hlava Esa Rimmera nafoukla do neuvěřitelných rozměrů, jak elektřina postavila každý vlas z jeho mulletu do doutnající kombinace fugu a perutýna.

„A to je důvod, proč mít vojenský sestřih,“ znechuceně podotkl Rimmer.

„Ještě tam budem…“ zamumlal do ticha.
„Cože?“
„Támhle,“ ukázal. „Nevidíš je?“
„Vidím. Co jsou zač?“
„Ty opravdu nevíš o tomhle světě vůbec nic, že ne?“
„Kdyby ano, nevyhledal bych tvou pomoc.“
„Támhle to jsou členové Jurisdikce Ezotericky Šílené Teorie Ernael, která spadá pod Tombolovu Akademii Mandaly z Budoucí Utopické DEmokratické Metropole. Ve zkratce: J.E.Š.T.Ě.T.A.M.B.U.DE.M.“
„Tvůj nápad jim takhle říkat?“
„Ne, tak se prostě jmenují…“
„A proč je ve zkratce E s háčkem, když ve slově Ernael...?“
„Neřeš nesmysly a soustřeď se na Ještě tam budem.“
„Potíže?“
„Ani nevíš jaké.“

Zavřít oči. Usmát se. Nadechnout se jarního vzduchu, voní po rose, sněženkách a tvých vlastních vlasech. Slyšíš? Když autobus stojí na zastávce, dolehne k tobě zpěv ptáků. Pak se rozezvoní dveře, a jede se dál. Jedna noha na zemi, druhá opřená o sedačku před tebou.
Dlouhý výdech. Sluneční paprsky ti hladí tvář. Za oknem je příjemně teplo.
Tvoje zastávka. Venku se zhluboka nadechneš. Tenisky obuté po dlouhé zimě - létáš?
Jednou jsi na sebe zapomněla. Teď už ale víš. Kdo je tvůj domov? Kde je tvůj domov?
Už jsem zase tady. Ještě jsem tady. A navždy tu budu. Sama v sobě.

“Kouzlem se mění podstata všehomíra. Můžeš ho zachytit a znehybnit. Ale musíš počítat s tím, že jeho potenciál nezmizí.”
Zvedla jeden z úlomků, prohlédla si ho, přivoněla k němu a poslechla si, jak šustí, když ho promne mezi prsty.
“Kdybys kouzlo rozdrtil na prach, nezmizí. Bude tam a bude připravené reagovat na každou špetku magie.”
Položila úlomek zpátky k ostatním.
“Proto není dobrý nápad pokoušet se opravit knihu kouzel pomocí magie. Poskládat to musíš opravdu ručně.”
Poplácala ho po rameni a nechala ho seděl nad smutnou hromádkou rozlámaných banánových listů, která byla ještě před nedávnem unikátní sbírkou lidových karibských kouzel.

Na jaře to vždycky začne.
Na pohotovost chodí lidi trpící pylovou alergií, co si myslí, že umírají na SARS, sanitky vozí pacienty, kteří se zranili během soulože na neobvyklých místech, na jednotce intenzivní péče končí mladiství zpití do bezvědomí, skauti popálení od táborových ohňů, motorkáři houfně vyrážející provětrat mašiny...
Každý rok sní o tom, že má od března do června dovolenou.
Každý rok tady od března do června trčí dvanáct hodin denně a –
„Doktore Snape, motocykl versus strom, budou tu do pěti minut.“
„Už jdu. Hepčí! Do háje, mě to dneska snad zabije.“
„Na tu alergii byste měl něco brát.“