DMD 2021

"A sem z toho venku. Jeee, co Ty tady děláš? Naposledy sme spolu seděli v zadní lavici."
"No já? Já tady už pár minut zevluju a ne a ne se rozhodnout, jestli jo a nebo ne. A co Ty? Taky infarkt?"
"Ale kdepak. Mě dávaj bypass, ale nějak se jim zasek."
"No jo, mladý doktoři. Kapacity jsou ty tam."
"A co? Víš teda?"
"Nevim. Kočku sem nenakrmil, ženě neřek, že ji mám rád. Ale zase ta svoboda. To je paráda."
"No jo, svoboda. Jenže začalo jaro. Mohli bychom na jedno. A eště trochu pobejt."

"Ale to Ti vůbec nezní špatně".

Rytíř Hynek: Tak co jsi zjistil v hospodě, Šlupko? Máme vyjet?

Rytíř Šlupka: V hospodě jsem nebyl. Před vsí mě zastavila stráž, kde prý mám roušku.

Hynek: Hrome, jak zjistili, že tu ten Veraicon máme?!

Šlupka: Klid, nezjistili. Rouška říkají tomuhle. (Ukáže respirátor.)

Hynek: K čemu to je?

Šlupka: Aby nebylo vidět do tváře.

Veverka: Na to je lepší sklopit hledí.

Šlupka: Bodejť. Pak se ptali, jestli mám důvod k opuštění místa pobytu. Tak povídám: "To jdu právě zjistit."

Hynek: Správně. A co ti řekli?

Šlupka: Že jestli to nevím, tak důvod nemám.

Hynek: Výborně, konec pohotovosti. Nikam se nejede!

Náš úkryt je na dohled od císařské armády. Had vojáků a koní se kolem nás plazil několik hodin. Napjatě jsem je sledovala optickou trubicí, ale ten, kterého jsem hledala, kolem neprošel.
Zašramotilo křoví, ruka mi sjela k pasu.
„Klid, Šejlo,“ pronesl Jack. Vysoký, s vlnitými neposlušnými vlasy, které mu záviděla každá žena. Stažené z čela mu padaly až na lopatky.
„Tak co?“
„Zvěsti nelhaly,“ řekl. „Saský kurfiřt násilím narukoval altenberské.“
„A on?“
„Nevím. Možná tu je, možná ne.“
Sevřelo se mi srdce. „Musím ho najít!“
„Zapomeň na to,“ zadržel mě. „Schyluje se k boji.“
Zaduněly dva výstřely, vyzvání k bitvě.

Nick Fury se výhružně tyčil za stolem. “Porada v režimu utajení," zavrčel.
Stark zachoval neutrální tvář.
“Jde o Capa.”
Stark přeskládal obličej do výrazu žoviálního strýčka. “Á! Copak dělá zmrzlinka?”
“Adaptuje se.”
“A v čem je problém?”
“Problém je…” Fury zvolna obešel stůl, “že nám po Manhattanu pobíhá válečnej hrdina v tričku Twisted Sister, na hlavě má motherfucking mullet a povykuje This is our life, this is our song, protože někdo - někdo - mu vyměnil program pro rok 2012 za program pro rok 1985!”
Fury nyní dýchal zblízka do Tonyho obličeje.
“Nevím, jak jsi to udělal, Starku, ale koukej to opravit.”

„Nikam se dívat nebudu! Nechci tu stvůru vidět!“
„Ale tu mrtvolu jste našel vy, ne?“
„Ano! Ale teď si nejsem jistý…“
„Čím?“
„Jestli je to mrtvé.“
„Leží několik dní v chladicím boxu, prohlédl ji doktor…“
„To nemusí nic znamenat! Viděl jste, co má teď na hlavě?“
„Trochu zastaralý účes, pravda. Krátké vlasy po celé hlavě, jen vzadu dlouhé.“
„Tohle nemyslím! Vidím, jak se hýbou!“
„Možná je rozfoukal ventilátor…“
„Ne! Říkám vám, jsou to hadi, co se na hlavě kroutí!“
„A dost! Teď odkryju plachtu a vy si prohlédnete tvář.“
„Nesahejte na to!“
Dva údery. Jako když se svalí těžké kameny.

"Pane strážníku, já tady skutečně jsem už 14 dní," snažila se podstrážmistra Polívku ukecat Miládka.

"Určitě? Vaši sousedé vás neviděli, a ti tady být můžou. Bydlí totiž u Kladna, takže to mají v rámci jednoho okresu. Ale vy jste až od Benešova!"

"Vážně jsem tady byla od začátku lockdownu! A ještě tu budu aspoň týden, to víte, než spadnou čísla."

Polívka se zamyslil. "No, tak jestli to čestně prohlašujete..."

"Přesně!"

"Tak my si zapíšeme číslo vaší občanky a týden nebudete smět opustit tady chalupu."

O chvilku později se její Jiří dozvěděl, že se Miládka letos domů na Velikonoční pondělí nevrátí.

Lidé, kteří nás v dětství velmi silně ovlivní, nám někdy zase zmizí ze života.
Vstoupí do něj často úplnou náhodou, třeba když se po vyučování pro něco vrátíme do své třídy.
Většinou si ani neuvědomujeme, že právě tohle setkání je tak důležité. Že si právě tohohle člověka budeme navždy nesmírně vážit.
Když se naše cesty rozdělí, spoléháme na to, že máme spoustu času. Že si ještě popovídáme.

Až přijde podivný sen a hned po něm zpráva a v ní parte.

Ale ještě tu stále je a nikdy nezmizí.
Protože pořád slyším zvuk jeho kytary.
Protože si pořád pamatuji všechny písně.

„Máš tady pěknej bordel," ozval se hrubý hlas.
Prudce jsem otevřel oči. Jasně bílá obloha mě přinutila na chvíli mžourat, pak jsem to ale spatřil. Podivná smíšenina vlka, králíka a kočky se na mě koukala jasně žlutýma očima. Všude kolem zvířete se válely zvláštně povědomé věci.
„Dobré ráno. Až se víc probereš, ukliď si tu," řeklo zvíře hlasem mojí matky a popošlo blíž ke mně.
„C-co? Co jsi zač?"
„Klidně i vaše kočka."
Ani jsem nestačil mrknout a místo něj stála rodinná Kitty.
„A-ale jakto? Co je tohle za místo? Kde to sakra jsem?"
„Jsi ve své zabordelené mysli, Oscare."

Vrchní sestra Javorská si nemohla stěžovat. Tedy... samozřejmě by mohla, ale k čemu by to bylo? Víc personálu nedostane, přesčasy taky nezmizí, vyšší platy na stromech nerostou, ale je skoro jaro, pohodový den, skvělé kolegyně a...
„Paní vrchní?“ přerušila její rozjímání v sesterně nová posila.
„Emo, tykejte mi,“ usmála se. „Já jsem Helena. Ahoj.“
„Ahoj, Ema,“ řekla jaksi nejistě. „Heleno...“
„Ano?“
„Šla bys se mnou na skleničku?“

Táňa vyčmuchala první náznaky radosti jako mlsná kočka. „Holky, Helča má chlapa!“
„Táňo!“ ohradila se se smíchem.
„No já to říkala, když ses chystala na to první tajný rande! Březen, za kamna vlezem...“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do krčmy nezájdeme. Predseda má predvolebný míting.
- Jarík môj, a to sa ti ho chce aj v krčme počúvať?
- A vari nevieš, že na mítingu všetko pitie platí predseda?
- Tak to už hej. To by míting mohol každý deň byť.
- Pištík môj, vidno že správy nesleduješ. Zajtra má míting Malý Dodo, pozajtra Anča. A potom zasa predseda. A takto až do volieb. Krčmár ani zatvárať nebude.
- Starý môj, myslím, že viem, kde aj my budeme každý deň, minimálne do volieb.