DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

"Vynikající plán, pane!"
"To už je nějaký český zvyk, že turbulentní kněží jménem Jan padají z Kamenného mostu! Králi se uleví..."
Mladí šlechtici v selských kytlích přes pourpointy se věnovali činnosti pro milce krále Václava neobvyklé: Opírali se do vesel proti proudu.
"Ale ta pramice byl skvělý nápad! A koně a sokoli schovaní až za Braníkem. Předevčírem nás viděli odjíždět na Wenzelstein. Možná jsme se toulali a lovili po kunratické oboře, ale určitě jsme se nevraceli do města. Každou noc jsme pili na Hrádku... A až se zítra přijdou ptát, zda nevíme, kam zmizel mistr Jan... Tak tam ještě budem!"

Ke konci gymnaziálního studia často nastupuje jakási únava. Ne únava, to je příliš eufemické. Studentovi to prostředí po osmi letech už leze krkem. Ačkoli – ne studentovi. Zbytečná generalizace. Mně to lezlo krkem.
Ve srovnání s osmi lety na gymnáziu se vysokoškolské studium, tedy nějakých 3–6 let, zdá jasně snesitelné. Tedy zpočátku. Obvykle studium přestává být snesitelným při psaní závěrečné práce. A je jistě jen náhoda, že to píšu teď, když mám další takovou závěrečnou práci komponovat.
A teď si vezměte, milí čtenáři, že nějakým způsobem – neptejte se mě, jak je to možné – už i to vysokoškolské studium táhnu sedmý rok…

Už nemohu nadále koukat. Stojím tu už víc než dvacet let a hněv ve mně vrcholí. Chtěl bych vykročit. Utrhnout se z bronzového piedestalu a s ohlušující ranou dopadnout na zem. S řinčením kovových bot vykročit po dlažbě skrz bránu pod vyděšenými pohledy turistů a stráže. Vystoupat po schodech do vlastního bytu, posílaje do okolí střepy mramoru bronzovými podpatky. Chytit podlého starce, zasedajícího v mém bytě. Vidět, jak jeho pohled vystřízliví zděšením. Cítit jeho smrdutý dech, jak orosí můj studený bronzový obličej. Chci na něj zařvat kovovým hlasem s řinčením bronzového jazyka o patro. Chci, aby přestal hyzdit mou zemi.

Dlouho jsme spali. Na huňaté srsti se nám vysrážely kapičky vody. Občas nám do jeskyně vlezou lidi a matlají na nás. Občas nás štípnou do křídla. Naštěstí už nás nekroužkují.
Nejprve se nám rozehřeje srdce, které dosud tlouklo jen několikrát za minutu. Postupně i další části těla. Když máme tělesnou teplotu kolem patnácti stupňů, už dokážeme popoletět (nebo kousnout otravného vědce). Ale moc nám to nesmyslí a jsem tak trochu oblbnutí.
Nakonec, když už jsme hezky zahřátí, si protáhneme křídla, která měsíce zahálela, a bezchybně vyletíme ven, vstříc jaru, prvnímu lovu, cestě na letní bejvák.
Ale nejdříve si upravíme srst.

„Naprosto vám rozumím.“
Profesorce McGonnagalové vířila v hlavě změť naléhavých otázek.
Jak sem ta mudlovská ženská dojela normálním autem?
Zabere na ni Obliviate?
Vážně si chce nechat wyverna jako mazlíčka?
Je nějak příbuzná s Hagridem?
Kde je vůbec Hagrid?
Vážně kolem ní mám skákat a řešit wyverní průjem?
Neměla by být spíš vyděšená, zmatená a pokorná?
To musím kromě Weasleyových a Smrtijedů řešit i tohle?
Co třeba Avada Kedavra? Ale co pak s tím zatraceným wyvernem?
Co wyverni žerou?
A kde je Brumbál, když ho potřebuju?
Zatvářila se nekompromisně a sebejistě.
„Asi se u nás budete muset nějakou chvíli zdržet.“

Stáli uprostřed nekonečna.
Přišlo jim i, že došel čas.
Ale jak může dojít něco, co neexistuje?
A jak se dá stát uprostřed něčeho,
co nemá konce a hranice?

"Co myslíš, budeme tu i zítra spolu? Stejní a stejně, jako jsme tu dnes?"
"Jak to mám vědět?"

Vesmír se neustále rozpíná.
A čas se neustále mění.

"Ale řekni mi, co si myslíš?"
"Ráda, pokud se něco nezmění."

Na další den se může změnit tolik věcí.
Tu změní se myšlenka, akce, pocity.
Svět je neustále v pohybu.

"Jsem rád, že jsi dorazila."
"Včera mi bylo tak krásně, chtěla jsem to ještě zopakovat."

She half sat, half lied in the hammock, reading some reports.
"Those will still be there tomorrow, you know?" friendly eyes appeared over her screen. "They didn't send you here to keep you looking back."
That was true. She was supposed to be learning, broadening her horizons, training her powers.
But it was hard.
He closed the laptop and offered her a journal and a pencil.
The leather binding and the pages looked old. Not one she would have picked.
Memories and emotions tended to linger on these things.
"Read them... and then add your own. You can do it."

“Ústřední komise schválila prodloužení nouzového stavu o dva týdny,” štěbetala moderátorka. "Generální tajemník slibuje, že jsou to opravdu už dva poslední týdny.”
Pepa usrkl piva z lahve. “Fuj… Máňo!” zavolal a potom si vzpomněl, že manželka je v samokaranténě. No jo, bude se muset podívat na recyklátor odpadu sám, pivo už se zase nedalo pít. Zakousl syntetickým uzenáčem a obrátil se zpět ke zprávám.
“Nyní několik pěkných statistik: proočkovanost dosáhla 26%, denní přírůstky nakažených klesají pod 66 tisíc a vytíženost nemocnic je pouhých 3698%. Tolik zprávy pro dvacátý květen roku 2053. Přeji Vám pěkný večer,” holografická hlasatelka zablikala a zhasla.

Moje maminka vždycky říkávala, že duše se v hvězdu převtělí, a když je dobrou hvězdou, stane se kometou.
Tahle moudrá žena už mezi námi není. Odešla tak náhle, mladá a krásná. Vůně jejich vlasů pořád cítím. A její libý hlas byl pohonem pro mé srdce.

Určitě se stala kometou. Pořád ji na obloze hledám.
Co bude až nebudem... Budu také kometou? Jsem dost dobrým člověkem?
Budu se toulat po noční obloze a zářit na cestu mým věrným?

Chtěl bych být kometou jako moje maminka.
Jednou se setkáme ve vesmírném nekonečnu.
... Ještě tam budem. Spolu a navždy.

Moc mi chybíš, maminko.

Hrabě von Kracmar se plácal po hrudi a zubil se jako napchaný lišák právě ulovenou slepicí.
"Dostal jsem vás, vy šmíráku a čmuchale. Teď vás povečeří moje Adéla." Párkrát se zakuckal a pak mávl na svého šibalského pomocníka. Ten na povel nastavil jehlu gramofonu na desku. Začala hrát Mozartovu ukolébavku.

Květina ožila a začala se natahovat pro svázaného Mr. Cartera. Komisař Ledvina se naklonil ke společníkovi a zašeptal: "Ještě tam budem a odhalíme to tajemství."
Mr. Carter oponoval: "Jaké tajemství, živi nevylezeme." Pan komisař se slabě uchechtl: "Kdepak apetyt, mám extra černý pepř pro každý případ v náprsence." Kolegovi svitlo.