DMD č. 2. pro 2. 4. 2021. Téma: Zdivočelý mullet

„…a rány dál dopadaly, bez ustání, dál drtily lebky, žebra a prsty u nohou těch, kteří se odvážili příliš blízko šílence s palicí a postavili se na hromadu mrtvol, která ho nyní obklopovala. Praskání tříštěných údů se mísilo s výkř–“

Cože? Že palice je mallet? A co je teda potom mullet? Aha, dobře, tak znovu:

„…a rány dál dopadaly, bez ustání, dál drtily lebky, žebra a prsty u nohou těch, kteří se odvážili příliš blízko šílence s palicí a účesem na Jágra a postavili se na hromadu mrtvol, která ho nyní obklopovala. Praskání tříštěných údů se mísilo s výkřiky nebožáků…“

Byl to čím dál tím větší problém. Černé americké veverky - větší, silnější a rychleji se množící než původní zrzavá varianta.
Větší veverka je jen větší kus roztomilosti, mysleli si někteří.
Zrzavé veverky s tím nesouhlasily.
Byly utlačované, menší, slabší... ale chytřejší.
Kde lidé museli vymyslet detektory, jim stačilo k identifikaci nebezpečí Zóny chvění ocásku.
Daly hlavy dohromady. Nabídlo se několik dobrovolníků.
Krátké, rychlé výpravy za hranice Zóny. Zásobárny donesených oříšků se útěšně plnily.
Dobrovolníci umírali, rychle. Naděje ale žila.
Zásobárny objevili ti větší, silnější vetřelci.
Přivlastnili si je a všechny spokojeně vyžrali.
Samozřejmě.
Příští jaro se nenarodilo jediné černé veverče.

„Drž ji pořádně, Coline.“
Bateriový strojek tiše hučí, ovce se ani nestihne zazmítat a má holé bříško, nožičky, záda, krk, hlavu, všechno, další.
Tahle ovce se zmítá hodně, ale nepomáhá to. Holé bříško, nožičky, záda, krk...
„Coline!“
Colin neudržel.
Napolo ostříhaná ovce se mu vysmekla, vyděšeně zabečela a jala se předvádět skoky přes překážky, lidi a další ovce.
Střihací strojek letí do slámy.
Ve dvou ji konečně zpacifikovali.
Strojek už avšak nehučel. Došla baterie.
Napořád.
„Takhle ji nemůžeme nechat.“
Srst padá do očí a zbytek je vystříhán nakrátko. Kdyby to měla obráceně, držela by devadesátkovou módu.
Chudinka.
Zbytek dostříhali ručně.

"Probůh, co se stalo?" Maruška spráskla rukama, když viděla tu spoušť. Andulka stála v koupelně před zrcadlem. Všude kolem byly roztroušené prameny světlých vlasů. Andulka plakala.
"Chtěla jsem mít krátký vlasy. Jako Vojta," odpověděla. Každé slovo bylo proložené vzlykem.
"Takhle se to přece nedělá," řekla Maruška laskavým hlasem a vzala Andulce z ruky červené dětské nůžky. "Proč jsi neřekla mamince nebo tatínkovi?"
"Maminka chce, abych měla dlouhý vlasy."
Maruška si povzdechla. Andulka ostříhala to, co viděla v zrcadle, takže vepředu byla ostříhaná nakrátko, zatímco vzadu měla dlouhou rozcuchanou hřívu.
"Neboj, spravíme to," usmála se Maruška. "Ale budeme potřebovat pořádný nůžky."

Svítá. Rebeka se dívá z okna auta, občas se ohlídne na hengr. "Udělej si něco s těma vlasama," poznamená maminka. "Prestižní závody a takový hnízdo..." mávne rukou. Účes dcery se jí nelíbí, zatímco Rebeka je ráda za cokoliv nevšedního. Jinak vždycky všechno dostává nejnovější... A nejdražší.

Maja se pohupuje na neosedlaném hřbetě. Miluje tyhle ranní toulky. Vítr jí pročesává vlasy. Jak že to říkala kámoška, co ji stříhala? Mullet? To je fuk. Hlavně že ji ostříhala. Živí koně, nemá prachy na kadeřníky...

Rebeka si všimla dívky na koni. Uháněla loukou a vlasy jí divoce vlály kolem hlavy.

Záviděla.
Strašně moc.

Poslal do sebe zbytek půllitru. Zrychlil se mu tep a vlnu horkosti musel setřást z ramenou, v ten okamžik byla k nesnesení. „Jsi v pohodě? Máš nějaký lesklý voči,“ zeptala se buchta, se kterou dnes trávil večer. „Je to fajn“. Zachechtal se, ale jakoby mu něco drhlo v krku. Důvěrně známý pocit jím projel od kořínků vlasů až po palce na nohou. Bylo to jako nástřel, který si dovedl vychutnat. Sevřel ucho půllitru a hodil ho za sebe. Byla by velká náhoda, kdyby tam nikdo nestál. Begbie nejel v drogách, Begbie jel v lidech. Lidi jsou všude a jsou zadarmo.

„Co to máš na hlavě?“ James málem spadl ze židle a smíchem hýkal na celý lokál. Přesně jak Sirius očekával.
„Já jsem ho stříhal,“ zabručel Kingsley.
„Prý se mu to takhle líbí,“ zašklebil se Sirius a potřásl tím, co zbylo z jeho vlasů a co teď připomínalo ohon velmi rozčepýřeného psa.
James nemusí vědět, že strávil několik vzteklých hodin v koupelně nad pokusy se stříháním jednou rukou. Kingsleyho přitom odháněl a kouzla se ani nenamáhal použít. Nevysvětlitelné výkyvy magie, započaté Raddleovou smrtí, stále trvaly a oba tušili, že možná přijde doba, kdy se bude muset spolehnout jen sám na sebe.

Už zase jí ty vlasy padaly do očí a vzadu si mohla začít dělat culík. Jak moc nesnášela účes, který v dětství považovala za tak báječný. Mít kudrnaté vlasy, tak by směle mohla konkurovat Jardovi Jágrovi v jeho nejlepších hokejových letech.

Zavřená kadeřnictví ji štvala, ale nějak zvládla ostříhat ty dva centimetry ofiny, která šla stejně bokem hlavy. A zadní část ať si roste tak dlouho, jak bude vše zavřené. Zdivočelý mullet teď stejně nikdo řešit nebude. Všichni na tom byli stejně. Teda jak se to vezme, někdo přeci jen měl osobního kadeřníka, stačilo se rozhlédnout v politice mezi ženami.

Zavřeli kadeřnictví můj milý
Vlasy na hlavách mužů
Rostou jako dříví v lese
Jako houští rákosové

Měsíc co měsíc kadeřnici
Paní takřka členku rodiny
Manželka zkrátka nenahradí
A tak páni chodí dlouhovlasí

Zavřená jsou kadeřnictví
Můj milý vlasy ti rostou
Nad čelem čupřinu ovčí
Na krku deku punkovou

Můj milý s vlasy za uši
Smutek z loken mít to se
K chlapům přece nehodí
Podívej se na ženský

Možná snazší mají to
Když s hřebenem kouzlí
Účesy z vlasů bohatých
Kadeře dlouhé je zdobí

Ženám jsou vlasy korunou
Pamatuj na to můj milý
Až ve vlasech drátěných
Zlomíš všechny hřebeny

Nakonec se materiál, na kterém byla kniha napsána, ukázal jako výhoda. Každý z banánových listů, které tvořily jednotlivé stránky, měl specifickou kombinaci barvy a struktury.
Bylo už po půlnoci, když knihovník všechny úlomky srovnal do příslušných hromádek. Potěšeně se usmál a začal sestavovat první stránku. Šlo to překvapivě rychle. Natáhl se pro lepidlo, když před něj na stůl dopadla hlava.
Kadeře bezhlavého Janka divoce zavířily po stole v oblaku zlomků banánových listů.
Ducha knihovníka Jáchyma, klimbajícího pod stropem to probudilo. Rozhlédl se.
“Nic si z toho nedělej, mládenče,” řekl, “Napodruhé to roztřídíš mnohem rychleji!”
Nejmladšímu knihovníkovi začalo cukat levé oko.