...

Je to jako dlouho čekat. Dlouho. Je ti deset, dvacet, třicet, furt nic. Přijde Ti, že nejsi celej. Bez ohledu na to, kolik lidí okolo sebe máš, jak moc chodíš nebo nechodíš do kostela, do hospody, na koncerty. Je úplně fuk, kolik si toho přečet a jestli to byly dobrý knihy nebo ne. Je jedno, jak byly složitý, jestli to byl Patočka, anebo Slabikář. Je jedno, co si napsal, jak moc se snažíš. Furt to není celý. Prostě máš pocit, někde uvnitř, že si sám. Někdy ho necejtíš.

Do doby, než to udělá cink. Ve chvíli, kdy to vůbec nečekáš.