Hodina pravdy

Najednou všechno vypadalo úplně jasně. Tak zjevně, že nedokázal pochopit, jak mohl celou dobu přehlížet něco, co měl přímo před očima.
Tehdy nepadlo jediné slovo. Rozumělo se samo sebou, že jeho příliš časté návštěvy se neopakovaly ani o příští senoseči ani jindy a nadále se on i Stázi chovali, jako by nebylo k ničemu došlo. Nejen že ho nic nenapadlo, dokonce si nepovšiml některých zvláštností toho dítěte - až do dnešního dne.
Teprve výmluvně pronesená slova jeho konečně rozpoznaného potomka rázem ukončila všechny pochyby a odhalila prostou skutečnost.
„Pane doktorrrre, tatínku, maminka má prrrravdu! Vždyť my oba rrrrráčkujeme jako vejce vejci!“