Divadlo Járy Cimrmana

Věštec se zhluboka nadechl, naklonil se dopředu a nechal si tvář ovanout sálajícím žárem. Netrvalo dlouho a tetelení se začalo ustalovat do obrazů.
„Vidím zasněženou krajinu a čtyři muže se sáněmi,“ začal popisovat. „Další obraz: Šest lidí ve vichřici. Snaží se udržet na místě, ale vítr pořád zesiluje. Teď vás vidím tlačit trakař po kolejích. Další výjev: jeskyně a v ní rytíři šermující meči. A teď-“ zarazil se, „teď vidím muže v sednici, jak se dívá do trouby. Skoro jako bych tam seděl já sám.“
Věštec odtáhl hlavu od dvířek.
„Tak nevím, pane Cimrman,“ přiznal zákazníkovi. „Jste z toho moudrý?“
 

Jára Cimrman zkonstruoval s hrabětem Zeppelinem první vzducholoď, ale stále to nebylo ono. Především mu přišlo nepraktické, že aby mohl člověk vystoupit, musí počkat, než vzducholoď přistane. Proto se Cimrman rozhodl zapojit systém padáků.

Cestující jednoduše počkal, než vzducholoď prolétala nad jeho vysněnou destinací, načež mu personál nasadil padák a ze vzducholodě ho vyložil. Tento vylepšovák se těšil velké oblibě, než jeden cestující s rýmou požádal o "padák rumu" a přeochotná posádka ho vyložila nad Černým mořem.

Od té doby se Cimrman raději přeorientoval na padákové rozvážení zboží - doručení ale bylo tak nepřesné, že neúmyslně vynalezl předchůdce populární hry Geocaching.

Sedlák Hlavsa byl bohat. Jeho grunt čítal na devadesát korců polí a luk, deset korců lesa, jeden rybník, deset kraviček, tři bejčky, dva páry koní, tucet prasat, drůbež nepočítaje.  Navíc k tomu měl ve slamníku schované peníze na parní mlátičku. 

Tohle všechno nabyl nejen poctivou sedláckou dřinou, ale také vizionářstvím, věštěním z trouby. Jakmile pohlédl do jejího temného vnitřku a nechal se ovinout horkým vzduchem, spatřil obrazy budoucnosti. A tak byl na spoustu životních nepříjemností včas připraven, dokonce za úplatu radil ostatním. 

Z trouby seznal i datum svého skonu, ale když tento den nadešel, zapomněl na něj jako na smrt.

Vynálezce: Právě testuji tichý buben. Perfektní pro medvědy, kteří chtějí bubnovat a přitom nerušit hnízdící sýčky.

Medvěd: My většinou nebubnujeme. Spíš tancujeme. A jíme. Hlavně borůvky.

Vynálezce: Mám nový vynález, jsou to borůvky v prášku. Stačí nasypat do vody a máte les v hrnku!

Medvěd: Pane, pane, pojďte si hrát! Věda je fajn, ale kotoul je kotoul!

Vynálezce: Hrát si? Hm… naposled jsem si hrál v roce 1897. Skončilo to výbuchem nafukovací harmoniky.

Medvěd: Tak pojďte, já budu opatrný. A když se ztratíte, najdu vás po čichu!

Vynálezce: Dobrá. Ale žádné hry s magnety!

Medvěd: A potom si dáme borůvky!

Legenda praví, že svůj kulinářský patent představil Botaró Bota světu nápadně krátce po cestě napříč vánoční Evropou. Vlakem prý tenkrát cestoval z Paříže do Vídně a znalý němčiny rád navazoval náhodná přátelství.

Údajně se takhle zapovídal s mužem, jehož příjmení si sice nepamatuje, ale mělo znít německy. Protože při průjezdu brněnským Cejlem vzplanul jídelní vůz, muž Botovi nabídl svou skromnou svačinu, kterou Bota identifikoval jako rybu zabalenou do mořské řasy.

Nicméně, z Cimrmanových zápisků víme, že se jednalo o zbytky špenátu ze Štěpána napatlané na uleželého štědrovečerního kapra. Botu mezi řečí, snad škodolibě, česky varoval, že "už je trochu sušší."

Toho rána vyšlo slunce na oblohu rychle a nemilosrdně. Nejprve se opřelo do kmenů, následně hledalo skuliny, kterými by hustý porost prozářilo. Poslední noční vzducholoď byla nad lesem nemilosrdně osluněna právě ve chvíli, kdy paprsky dopadly i na mýtinu. Ze dveří hostince vyšel Ludvík. Chvíli stál a kochal se. Potom setřásl prach z ramen svého obleku a usedl na lavici, kde už několik let očekával jistého trestance. Decentně si odkašlal, aby vydržel celý den nehnutě mlčet. Vzácný zvuk jako vždy vzbudil hostinského. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dnešek měl odehrát jakkoliv jinak, než jak tomu bylo posledních patnáct let.

Cimrmanovy úspěchy zahrnují i kuriózní oblasti. Kupříkladu se mu dařilo úspěšně léčit - uvědomme si, že Cimrman byl skutečně průkopník zcela mimo obzory současníků - závislost na tabáku, a to naprostou náhodou. Paní poštmistrová Lukešová si stěžovala, že manžel kouří jako fabrika a že přes kouř doma nevidí vlastní dítka. Cimrman nasadil odvykací kůru. Vysvětlil poštmistrovi, že tabák má negativní vliv na jeho manželství i chuťové buňky a domluvil se s poštmistrovou, která manželovi do každého jídla přisypala trochu stromové kůry. Po čase poštmistr konstatoval, že každé jídlo mu po viržinku chutná jako piliny, a s posledním viržinkem vyhasla i manželská krize.

Mřížovaná vrátka zaklapla a nově příchozí ve tmavé cele málem zakopl o Veverkovy natažené nohy.
„Nejsi ty ta posila od Kresčaku?“ zeptal se ho zkušený vězeň.
„To jsem,“ potvrdil nováček. „Čeněk Smola z Borové,“ představil se.
„A za co jsi tady?“ ptal se dál Veverka.
„Vyzradil jsem, co náš král řekl před smrtí doopravdy.“
To husitského veterána překvapilo: „Copak on neřek: ,Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal‘?“
„Ne, to si jen kronikář vymyslel něco, co bude dobře znít,“ vysvětloval Smola.
„A co teda opravdu řek?“ vyzvídal Veverka.
„Řekl: ,Tam se mnou nemusíte, to najdu po čichu.‘ Nenašel…“

Když Cimrman cestoval po vlastech českých, narazil na problém. Ztrácely se mu tužky. Průkopnické nadšení poněkud sráží, když se musel přehrabovat v tlumoku nebo dokonce prosit kolemjdoucí. Proto své polobotky značky Baťa s protiskluzovou gumovou podrážkou vylepšíl. Poťukáním na levou podrážku vyjela ze špičky tužka Koh-i-noor HB se zabudovanou gumou. Poťukáním na pravou ořezávátko stejné značky. Pod podpatky byly zásoby papíru. Bohužel i tento vynález mu byl zcizen. Konkrétně britskou MI6, která tím vybavila své agenty. Prokazatelně jakéhosi... Bonda. Džejmse... promiňte, Jamese Bonda. Ovšem místo tužek boty obsahovaly nože a magnetofon. Nicméně Cimrman svoje vylepšené boty nosil až do smrti.

Čteme-li dobovou recenzi Cimrmanovy novely Rezavé hrnce, zjišťujeme, že vedle obvyklého nepochopení díla její autor věnuje zvlášť silná slova kritiky páté kapitole, kterou označuje za bezúčelnou. Nicméně její význam odhalil až současný výzkum.
Trápený výčitkami za svůj nezamýšlený podíl na zatčení špionky Kuncové, rozhodl se Cimrman, že naváže na její práci. Za tímto účelem úspěšně infiltroval nejvyšší rakousko-uherské kruhy přijetím místa vychovatele dětí následníka trůnu.
Jelikož po prozrazení Kuncové byly železniční telegramy pravidelně kontrolovány tajnou policií, vymyslel Cimrman jiný způsob, jak své informace předávat dál: V každé své knize či hře vyhradil speciální kapitolu, v níž byly jeho zprávy šifrovány.