Jaro

Nádvoří bylo šedé, plné kamenných, mrtvých soch. Od drobných veverek až po veliké obry, od faunů po kentaury, všichni ztuhlí, bezmocně zakletí. Starší sochy byly obrostlé mechem, poznamenané roky ledu. Na dlažbě ležel ulomený býčí roh, o kus dál se myšce z pacek sypala zkamenělá zrnka, nikdy nedojedená.
Aslan neotálel ani vteřinu, přitočil se k první soše, zlehka na ni dýchnul. Přesunul se dál, zopakoval to samé se zkamenělým tygrem, sojkou, jehnětem. Zuzana a Lucinka se rozhlédly. Nádvoří pomalu začalo ožívat. Aslanův dech povolával zpátky k životu další a další zkamenělé. Prostranství se plnilo hlasy, smíchem, slovy úlevy. Bylo jaro.