Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nesoutěžní:).
Jedná se o pěknou a veselou pohádku Jana Drdy (v tomhle případě konkrétně o rozhlasovou adaptaci v dramaturgii Václavy Ledvinkové), ve které se do bývalé hájenky za hříšnou vsí jménem Dalskabáty nastěhuje svérázná teta Plajznerka- jenže to už v ní nějaký ten pátek přebývá líný a hudrující čert Trepifajksl, nastrčený do Dalskabát pekelnou direkcí, která na něj záhy zapomněla. Poněvadž je Plajznerka poctivá, rázná a nebojácná ženská, která se nelekne ani lamprdóna, tak s ním v chalupě zůstane a postupem času mu přívětivostí a dobrým jídlem obměkčí srdce a láskou pomůže k "člověčině". Moc doporučuju, pohádka je i pěkně namluvená- v hlavních rolích jsou Jiří Štěpnička a Dana Syslová, vypravěčem je Josef Somr:) tady kdyžtak odkaz: https://dvojka.rozhlas.cz/jan-drda-zapomenuty-cert-jiri-stepnicka-a-dan…
Mates rázoval po dvorku a dumal. Před chvílí mu ta... ta... babizna poťouchlá usekla jeho parádní ocas ometák! Pravda, byl vlastně rád, protože ty kalhoty po jejím nebožtíkovi vážně chtěl a náramně mu slušely, ale bolelo to. Necita jedna. Aspoň, že ty lívance s jahodami pak dostal.
A přitom, co všechno už pro ní udělal? Přestal strašit (stejně si nepamatoval, jak na to), už dávno nepouštěl síru, kalafunované blesky ani pekelné pšouky, nechal se přejmenovat, kožich si vytřepal a vypral, dokonce i dříví a dobrotu sekal, a tohle má za to! Ale ta její jídla... za celých svých 700 pekelných let nejedl takové dobroty. Nejdřív mu, poté, co se k němu nastěhovala (a odmítala vymajznout) na udobřenou a zastuzený krk uvařila plný hrnec výborné houbové polévky. Pak ty chlupaté knedlíky, lepenici a uhlířinu, mňam. A co teprve když napekla... třeba ty tvarohové buchty s rozinkama! To stálo za to.
Chtěl by jí taky udělat radost. A tu kostkovanou čepici by tak rád nosil... V mžiku se rozhodl: strčil roh do díry v buku, zapáčil, v hlavě ho bolestivě louplo... a roh odskočil jedna báseň. Chvilku na to i druhý. Radostí poskočil. Jsou oba nadobro fuč! Nemohl se dočkat, co na to Plajznerka řekne. A hlavně, co sladkého dostane za odměnu.
Sakra, já dneska potřebovala aspoň dvojnásobek slov a mohlo to být docela hezké... Ach jo. :-(
Sherlock Holmes prozkoumal pokoj, kde byl nalezen mrtvý. Totéž učinil ve vedlejší místnosti, načež se vrátil a začal prohmatávat tygří kůži na podlaze.
„Případ je uzavřen, Watsone,“ prohlásil vítězoslavně, zvedaje ze země jakýsi úlomek.
„Vážně?“
„Ovšem, byla to nehoda.“
„Jak to?“
„Na tygří kůži jsou otlaky od stolku. Ten stojí ve vedlejší místnosti, ale z jeho rohu byl vylomen tento kousek slonoviny. Ale hlavně – služebná tvrdí, že lorda Greenforda našla mrtvého, když šla vytřít podlahu, ale ta byla dokonale čistá. Lord musel uklouznout na mokré dlažbě a udeřit se o stolek. Služebná pak zpanikařila a přestěhovala stolek do vedlejší místnosti.“
K děsivé nehodě došlo při dnešní krasobruslařské soutěži během párových tanců na ledě. Kraví krasobruslařka ve velké rychlosti narazila do mantinelu a zlomila si roh.
„Nechtěla jsem se chovat jako kráva, ale nakonec jsem bolestí řvala jako tur,“ uvedla posléze krasobruslařka, jejíž zranění si vyžádalo ošetření v nemocnici. Tam museli zlomený roh sportovkyni téměř celý amputovat.
„Brzy si ho nechám odborně zrekonstruovat,“ dodala krasobruslařka, která rohy výrazně zdobí jako součást svých kostýmů. Oba rohy navíc potřebuje ke správnému vyvažování piruet.
Své služby už kraví krasobruslařce nabídl plastický chirurg bizoních hokejistů. Nejspíš proto, že většina z nich má dávno rohy umělé.
Večer po propuštění zaklepe u sestry v Domažlicích.
Poprvé poznává adresu z dopisů i švagra, kterého ale víc představí večerní rozprava, doléhající k Janovi skrz dveře do ložnice.
Pochopí.
Dva dny po propuštění se vrací na místo činu.
V Nýrsku si zaplatí dvě noci nad hostincem a doufá.
Čtvrtého večera, bez práce i noclehu, postává opilý v dešti, před domem, kde kdysi žil.
Huláká. Sbírá ze země kámen, mrští jím proti oknu ve druhém patře.
Mladá žena s polekaným výrazem zatahuje závěsy.
Roh u zárubně popraská a vysype se, když pozdní návštěvník proklouzne do kostela a práskne za sebou dveřmi.
Kněžka se plazila po zemi a sbírala stránky pergamenu: “Jeminánku, teď se mi to rozsypalo.”
“Přestaň dělat pitomosti a koukej v tom svým bestiáři najít co s tím,” zavolala na ni válečnice zakutá ve zbroji, která si právě vyměňovala údery s minotaurem.
“Hele tady něco je - ulomit minotaurovi rohy. Třeba najdu i předchozí stránku.”
“Mě to stačí!” Válačnice nad hlavou roztočila kladivo a provedla výpad na minotaura. Se zapraštěním mu ulomila roh.
Monstrum zahrabalo kopyty a zafrkalo, na pažích držících sekeru naběhly žíly.
“Mám! Pokud ho chcete smrtelně urazit, stačí ulomit minotaurovi rohy.”
Vzduchem kolem ní prolétla válečnice v bezvědomí.
Zmámená sa necháva viesť. Na všetky otázky odpovedá kladne. Pritom nechce. Snaží sa spomenúť si, odkedy stratila kontrolu. Podvedome zavrtí hlavou. Netuší. Zdrogoval ju? Čím? Ako? Presný moment nenachádza.
Keď prechádzajú okolo zlámaného rohu továrenskej budovy, vynorí sa jej spomienka na iný prípad. Zelenomodrý pohľad zastretý drogovým opojením, slová - čím sa vykúpiš? Prvýkrát sa jej dotkla smrť, prvýkrát unikla, prvýkrát zdvojené vtlačenie.
Tak ako vtedy, i teraz oľutovala, že prvý kontakt necháva bez podpory kolegu.
Do prítomnosti ju vráti tvrdosť steny, o ktorú ju zaprie. Vybavuje si podrobnosti prípadu: stopy niekoľkodenného sledovania, po troch dňoch nezvestnosti nájdu telo. Úplne dodriapané.
Ako fraktura rohu snád bude uznaný i zlámaný roh budovy ;)
Paní vypadala běsně a rozháněla se po nás plnými nákupnímu taškami. Jelikož se jí ale nechtělo přelézat blatník, zůstávala v bezpečné vzdálenosti. Její ukrajinštině nikdo z nás nerozuměl, tón hlasu byl ale dostatečně výmluvný. Řidič autobusu, který kdysi jezdil i v Česku a který nám pomáhal auto vyprostit, zavrtěl hlavou a obrátil oči v sloup. „Ať si řve, baba, co svedeme?“ četl jsem mu v očích. Ohromný teréňák zůstával zapasovaný v průjezdu dvora a nešlo jej obejít ani zleva ani zprava. Martin smutně seděl za volantem, odkud neměl šanci vystoupit, a nejspíš zvažoval, jestli obětuje zrcátko, nebo radši roh domu.
Nakonec se díky skupině silných kolemjdoucích podařilo vyložené auto poposkákat o pár centimetrů a přežilo jak zrcátko, tak roh průjezdu. Děkujeme.
Na to, že je teprve sedmý den... jsem k těmto metodám sklouzla brzo :D. Aneb volný proud nepříliš moudrých myšlenek.
Některá témata jsou přímo radost. Taková fraktura rohu nabízí řadu nečekaných možností a příležitostí k invenci.
Budeme lámat rohy papíru? Pokoje? Paroží? Roh lesní? Budeme německým sexy písmem psát slovo roh? Budeme dramaticky rozvíjet rozklížení vztahů místní buňky Revolučního Odborového Hnutí? (Měly ty mrchy vůbec buňky? Kde schovávaly – ty mrchy buňky – všechnu tu vánoční čokoládu?) Budeme lámat kosti? Kosti taky mají rohy, víme? Roh jazylky, cornu ossis hyoidei, se třeba zlomí při rdoušení. To má potenciál! Libo-li raději fragmenovat cornu sacrum nebo cornu coccygeum? A co teprve cornua uteri… To by křupalo jedna báseň!
Takové krásné téma… a nápad nikde.
cornua uteri křupat nebudou, páč jsou vcelku měkké; křupavost ostatních zadám studentům jako bonusovou aktivitu ke zkoušce
Tohleto je tak neskutečná blbost, že když už mě jednou napadla, musela ven. Prepáčte.
Org.: Body nechci.
Hastur pořád nebyl zdaleka tak hrozný šéf jako někteří jiní. Crowley si bezděčně promnul hlavu nad spánkem, když vzpomínal na Prahtura.
„Dakota se to tam jmenovalo," vyprávěl Azirafalovi. „Chatičková osada někde ve střední Evropě. Jen banda pivařů, co v noci třískají do kytary a přes den si hrají na zálesáky. Nic k získání. Poslal mě tam z čiré škodolibosti. A prý že se musím přizpůsobit místním představám. Jednou mi ten klobouk spadnout musel. A místní šerif hned -"
„Co udělal?"
„Povídá: Jupí, čerte, běž radši dál," vzdychl Crowley, „potom mě za rohy vzal... křísnul jsem o balvan a bylo po parádě."
