Letopisy Narnie

Je zima, nebezpečná zima. Zima mrtvolného ticha, které svírá srdce a zastavuje dech. Čarodějná zima umírání a nesvobody, zima zakletá. Je zima, které se každý slušný člověk bojí. Zima, která Narnii zabíjí.

Ale pak, úplně pomaloučku, skoro neviditelně, se do světa začne prolamovat teplo. Teplo lásky a naděje, teplo vánočních rolniček a usměvavého muže na saních. Konvice čaje, pět šálků, miska cukru a konvička smetany. Dary, které připravují na boj, ale také nesou naději. Vánoční světlo života, světlo Aslanova návratu.

Teploměr ukazuje pořád stejně, ale v srdcích se něco mění. Přichází jaro, přichází mír. Ale nejdřív je třeba ho vybojovat.

Jednička: „Ahoj.“
Dvojka: „Nazdárek, co táta, stále tě nechce pouštět za hranice?“
Jednička: „Pořád stejné. Slyšel jsem, že tam máš pěknou zimu. Tu jsem nikdy nezažil. Tady je hotové Safari. Co děláš?“
Dvojka: „Je to tak, je tu všude sníh a krásné stromy. I když vypadají trochu smutně. Ale potkala jsem nového kamaráda a ten mě pozval k sobě domů. Povídáme si o svých tatíncích, teď šel udělat čaj.“
Jednička: „To je super! Hele, strýček je nějaký netrpělivý, prý sebou mám hodit, má pro mě překvapení.“
Dvojka: „Já už taky musím jít, pan Tumnus mi chce zahrát něco na duduk.“

Nádvoří bylo šedé, plné kamenných, mrtvých soch. Od drobných veverek až po veliké obry, od faunů po kentaury, všichni ztuhlí, bezmocně zakletí. Starší sochy byly obrostlé mechem, poznamenané roky ledu. Na dlažbě ležel ulomený býčí roh, o kus dál se myšce z pacek sypala zkamenělá zrnka, nikdy nedojedená.
Aslan neotálel ani vteřinu, přitočil se k první soše, zlehka na ni dýchnul. Přesunul se dál, zopakoval to samé se zkamenělým tygrem, sojkou, jehnětem. Zuzana a Lucinka se rozhlédly. Nádvoří pomalu začalo ožívat. Aslanův dech povolával zpátky k životu další a další zkamenělé. Prostranství se plnilo hlasy, smíchem, slovy úlevy. Bylo jaro.

Děti, proč mne následujete? To nevíte, co se chystá?
Vezmi svůj kříž a následuj mne.
Prosím, můžeme jít s tebou? Půjdeme, ať jdeš kamkoliv!
Dřív než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.
Co se děje, Aslane? Nemůžeš nám to říct? Bolí tě něco?
Vyšel ven a hořce se rozplakal.
Jsem smutný a osamělý. Položte na mě své dlaně, ať cítím, že tu jste se mnou.
Má duše je smutná až k smrti.

Lví hříva je zalitá sluncem, zlatě se leskne, davy se posmívají.
Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky.
Lucie a Zuzana zůstanou.
Zpovzdálí se dívají ženy.

„Přece když něco je, tak je to pořád!“ rozčiloval se chlapec. Děvče vypadalo ustaraně. Ještě děti a přitom s výrazy dospělých, v očích nedůvěra. Proč?
„Opravdu?“ zeptal jsem se ho. Jen ať se zamyslí, ať pochopí! Jak často pro zaslepenost srdce nevidíme, co je přímo před námi, jak často pochybujeme. Být pořád… jako by to spolu souviselo!
„Ale nebyl čas,“ ozvalo se děvče. „Lucinka vůbec neměla čas někam jít, i kdyby bylo kam.“
Povzdechl jsem si.
Za okny se smrákalo, děti stále mluvily.
O světě, který by mohly vidět, kdyby věřily.
O světě, kam my starci už nemůžeme.
O Narnii.

Stojí nad mrtvým tělem, ledová krása, ztělesněné zlo, na rtech jedovatý úsměv.
„Vidíte?“ zvedne hlas, všichni kolem okamžitě zmlknou. „Tohohle jste se báli!“
Na chvíli se odmlčí, rozhlédne, hltají každé její slovo.
„Jen obyčejná kočka, báchorka pro zoufalé, mrtvá. A každý, kdo se mi postaví, skončí stejně!“
Dav jí odpoví krvelačným zvoláním.

---

Když vrazi konečně odtáhnou do údolí, krajinou se rozprostře mrtvolné ticho.
Zůstane kamenný stůl, vychládající tělo lva, krev z rány barví srst do ruda.
Zůstane truchlící země, dvě dívky plakající v objetí.
Zůstane ledová noc, temné nebe.
A pod mořem smutku, kdesi na obzoru, zatím skrytá naděje svítání.

Zahltila ji prázdnota, když se tu hroznou zprávu dozvěděla, a ona ji přivítala, protože skutečnost byla příliš bolavá. Ostrá jako její šípy… tehdy… tam. Pila ji lačnými doušky, polykala v jídle, které jí nutili jíst, objímala ji za nocí, když se dívala do nikam.
Dokud nezaslechla jednoho večera dětský pláč z vedlejšího pokoje. Dokud nevstala, neodešla tam a nezůstala. Utřela slzy, ukonejšila, a pak seděla a svírala malou ruku cizího dítěte ve své. Nad ránem se jí na chvíli zazdálo, že plyšový lev spící v dětském náručí se na ni usmál a povzbudivě zamrkal.
Přikývla na souhlas.
Byla zpátky. Živá.