Etika fízlů

Předchozí kapitola
Napařili mu sedm dní ochranné vazby. Pustili ho, až když bylo po všem.
V den Jirkova pohřbu.
Bylo tam jen pár lidí – rodiče, známí… V rukou drtili zvadlé červené karafiáty – nejlacinější kytky, který se dávaj matkám k MDŽ. Tři, pět… šest pugétů.
„Zřecové* obvykle moc přátel nemívají…,“ ozvalo se za ním. Stál tam telepat s karafiátem. Sedmým.
„Vím, co chcete říct; že policajty nemá nikdo rád…“
„…a zvlášť ty, co se druhým hrabou v soukromí!“
„Však za to taky platíme…“
„Čím?! Blbým karafiátem?“
Hodil ho na zem. „Jirka byl formát. Nepotřebuje ho“ a znělo to skoro lidsky.
„Byl z hadů.“
Následující kapitola
-----
* Lingvistky, pomoc! Vůbec netuším, jak se slovo zřec skloňuje a v online pravidlech č. p. to taky nebylo. Zeřci jako ševci? To zní blbě. Zřivci jako jasnozřivci? Ale ti svoje jednotné číslo už mají. Přemýšlela jsem i o příbuznosti se slovem žrec, ale to je významem úplně někde jinde. To, co se mi podařilo vygooglit, slovo používá ve tvaru zřeci.
Karafiát – Dr. Mathioli o něm píše, že jest podivno, že ho staří učitelé přehlíželi, přestože tak libě voní a pěkně vypadá. A taky to, že přirozenost karafiátu je horká a suchá, tedy ohnivá. Našla jsem někde zmínku i o tom, že roste z mrtvých těl, což se mi teď znamenitě hodí...