Budeč: Doležal

"A babí... Můžu pomalovat glatisanta?"
"Ne!"
"...A ušatce?"
"Ne, nemůžeš. A už mi dej dneska svátek," zabručela paní Vodnášková, která vážně neměla dobrý den, a šla si konečně uvařit kafe.
Bouchnutí. Brano zavírá samo. Mirek se asi vrací ze svačiny...
Ty dveře by měl někdo seřídit, pomyslela si paní Vodnášková.
Tlumené cinknutí lžičky o šálek.
V oddělení vyhynulých savců a suchozemských nestvůr bylo podezřelé ticho.
Budu ho muset jít zkontrolovat, pomyslela si znovu paní Vodnášková.
Vzápětí se ozval strašlivý rachot.
"Hergot! Kdo tady rozsypal ty pastelky?"
"Božíku, já ti dám pár pohlavků!! Kolikrát jsem ti říkala, aby sis uklízel věci?!"

Na čtrnáct dní se ten zpovykaný Dejvičák ocitl na jeho proleželém kanapi. Jirka přesto sršel vtipem jako obvykle, jen když přišla řeč na rodiče, stal se humor poněkud nuceným.
Ani mu neřekl, proč ho vlastně vykopli z domu. No, možná tak trochu tušil...
V každém případě to pro Jirku znamená odchod z Budče. To mu bylo nejvíc líto.
Nejlepší kamarád a talent, jakých je sotva pět do tisíce.
Zvědná magie...
Chtěl si udělat doktorát - a teď aby si nóbl hošík zvyklý na život v bavlnce hledal práci.
"Jirko, máš vůbec rozum? Co budeš dělat?"
"Dělat," pokrčil rameny. "Půjdu na Vyšehrad."

Společné dvouhodinovky byl projekt vzešlý z choré mysli ředitele. Jinak si to nedovedl vysvětlit. A dvouhodinovky s dvousetletým, senilním mistrem Kolodějem (kterého nesnášel už za studentských let) byly čiré zlo!
"Tělesné teplo lze udržet třením froté ručníky s kapkou alkoholu - nejlépe džinu," načež předal slovo Doležalovi.
"Etherické složky působí na mysl lehce povzbudivě..."
"...což jistě znáte z vnitřního užívání, hehehe," skočil mu do řeči Koloděj.
"Původní verze ginu genever byla nizozemským lékem..."
Další přerušení. (Mistr Koloděj, vrchní dohlížitel a tělocvikář na Budči, nebyl oblíben ani profesorským sborem.)
"Znáte přece tu písničku, klucí pitomí? Jak se tam zpívá: Džine! Džine! Džine!"

Růžová očekávání Elze moc nejdou. Typově i založením má blíž k temnotě. Nebo přinejmenším k šedi. Překvapuje to někoho? Myslím, že ne. S temným očekáváním se nějak záhadně pojí i oběť. Dobrovolná oběť, to je Elza, ačkoli... Je tam někde i kousek chladného uvažování, co je za tím vším. Možná víc, než kousek. Hadí kousek. Ten, co s Elzou počítá... Ten, co jí ubližuje. Proto se nebrání. Ani tehdy, když jí Někdo dal tu směšnou, ale tolik dojemnou přezdívku. Možná si od toho něco slibovala, říkáte si, ale taková Elza není. Od života čeká míň programově. Aby ji nic nezaskočilo.

"Je mi líto, Leo. Ten kluk se na to prostě nehodí."
"A Quídlínek se tolik snažil...!"
"Snažil, snažil!" odfrkl Doležal. "Ale moc se nepředved."
"Nechceš si to ještě rozmyslet? Je přece z rodiny..."
"Co je to platný, když pro to nemá ani ty nejmenší předpoklady!"
"Mirku..."
"Nedoprošuj se ho, máti. Přece musíš vidět, že tady se pomoci nedovoláš."
"Ale už toho mám dost!" vyletěl Doležal. "Kdybys, ty spratku, nebyl levej jak šavle, dávno by sis něco našel sám. Pamatuj si, že jsem ti dal šanci jen kvůli tvýmu tátovi, kterej by se v hrobě obracel, kdyby viděl, jak ses vybarvil!"

"Nadání ke krystalomancii jsi po svém zesnulém otci, žel, nezdědil. Tak co s tebou, synovče...?"
"Cítím, že jsem duší pedagog, strýčku," pravil Quídlo hrdě.
"Nepovídej. Tak ty se cítíš...?" stáhl Doležal rty do sardonického úsměšku. "No, uvidíme..."
~
"Ale strýčku, oni se proti mně spikli... Vůbec mi nedali šanci! Přece nebudu za trest čistit kolonu jako nějaký uličník?!" vztekal se Quídlo. A ještě s těmi třemi... Úplně ztratím vážnost!"
"Vždyť jsi žádnou neměl."
"Otec mi předpovídal velkou budoucnost...!"
"Svou budoucnost jsi včera prošvihl, chlapče. A věštby týkající se osob, k nimž má krystalomant silnou citovou vazbu, bývají dost přehnané, tos nevěděl?

Doležal netančí.
Jediným důvodem jeho přítomnosti na výročním nekromantském bále, jímž je tradičně zahajována sezónní burza těl, je navazování kontaktů a tombola.
Ceny, trůnící v hermeticky uzavřených nádobách na ozdobných dortových stojanech, přitahují zraky všech.
Postupem večera byla většina z nich rozdána - zbývá poslední, s mohutným kohoutem na oroseném poklopu. Jemné zachvívání chlazeného vzduchu zvyšuje napětí...
"Kdopak bude tím šťastným a odnese si třešničku na dortu letošní tomboly?" blábolí pořadatel.
Losuje dlouho...
Doležal si drží palce a zuřivě potahuje z cigarety.
"A hlavní cenu, jedinečný mozek Johna Dee, vyhrává doktor Doležal!"
Bodejť ne, když jsem si ji podplatil..., ušklíbne se.

"Prosím o klid," požádal suplent protivně pisklavým hlasem. "Vyžaduji naprostou kázeň! ...Kolega Doležal žel nezanechal pražádné instrukce, tudíž se budete věnovat pracem přípravným, avšak neméně důležitým." Načež vytáhl notes a dal se do psaní.
Učebnu zatím opanoval čilý ruch.
"Tiše! Kdo nemá co dělat, nechť se přihlásí, rád mu práci přidělím..."
Nikdo na něj ale nedbal a tři studenti v zadních řadách dokonce začali hrát s pivními lahvemi gorodky.
"Už toho mám dost! Bude tady ticho?!"
Nebylo.
Chudák suplent měl slzy na krajíčku a nakonec za potupného chechotu tria utekl z učebny. Studenti se sebrali také a šli K Libuši.

Červencové slunce Mirka zastihlo už napůl probuzeného a lenivě se protáhl... Do lokte ho praštila zeď. Na špatné straně. Konečně zjistil, že není na Budči, ale doma ve svém mládeneckém pokojíku. Naproti němu spal bratranec Hugon.
Nohama nahmátl pantofle a došoural se do kuchyně, kam ho nalákala vůně snídaně. Vedle bublaniny ležel lístek...
Mirku,
ráno jsem potkala pana drogistu a říkal, že už přišel ten tvůj formaldehyd. Buďte tak hodní a než půjdete s Hugonem ven, kupte taky jar a leštěnku - už mi dochází. Peníze máte na kredenci. Píšu vám, protože musím na středisko. Zase mě zlobí ta noha.
Máma

Na okně s výhledem na trať ležel otevřený dopis. Lokálka do Roztok projíždějící kolem roztřásla skromné zařízení drážního domku a na bílou památeční kredenc vyšplíchlo kafe z Mirkova oblíbeného hrnečku.
Nechal ho být a s lokty opřenými o parapet četl:
Váš obor nebyl schválen.
V úctě
Olién Šašecí, sekretář rektorátu Druidské školy vysoké magie v Budči
„Doporučoval bych vám vyčkat,“ vyřídil mu ještě. „Zatím všechny straší ta nekromantská aféra...“
Po tomto neúspěchu Mirek veřejně označil rozhodnutí rady za pomstu infantilních fanatiků kopírujících aegyptopitheky, což záhy vstoupilo do budečského folkóru jako „PIFKA na rektorátní radu“.
A otevření oboru si vydupal napřesrok.