Sál nestvůr

Předchozí kapitola Černá studna
----
Teď měl konečně něco v ruce! Ale co je dymej, se už nedozvěděl, protože dveřmi záchodků někdo zuřivě zalomcoval.
S nenaloženým elementálem by si přece Jirka snadno poradil... Byl na tyhle věci eso, takže pokud už používal něco takového, určitě o tom věděl - neudělal by tak pitomou chybu...
Dveřmi prošlo několik ruských nadávek. Kdo je to tam?
Skrz klíčovou dírku Mirek zahlédl kus uniformy sovětského lampasáka a za ním... snad ne tlustého vyšetřovatele z Vyšehradu? Ale ano, ten hlas bezpečně poznal. Byl to špión a Mirkův trumf.
Ten už na nic nečekal a bleskově se přemístil. Nadvakrát - jako do Budče.
----
Pokračování najdete na mém livejournalu a časem jistě i na Budči. ;)
Jo a Viktorín Živsa je telepat z Vyšehradu.
Děkuji ještě jednou všem za krásné a povzbuzující komentáře, byly mi vším...

DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar
----
Předešlá kapitola: Myšlení je dřina
----
Na nádražních záchodcích si Mirek napustil umyvadlo a připojil se ke studni svého bratrance Hugona.
„Potřebuju radu. Sejmuli Jirku…,“ kdo vlastně? Rusové? …Nebo vyšehradští? To se asi dá zjistit jen jediným způsobem. „Zkrátka, dostal jsem po něm černý zrcadlo. …Z onyxu,“ upřesnil.
„…To vím taky, nejsem blbej!“
„Netuším, jak se to* stalo,“ řekl Mirek. „Víš, že jsem nikdy nevyvěštil ani zítřejší počasí… Ty jsi tady krystalomant, tak mi poraď.“
„Jestli, jak říkáš, jeho původní pán zemřel, považuje tě teď možná kámen za pěstouna.“
„Ten šutr mi byl čert dlužen!“
„Hlavně pozor na dymeje… V probuzeném stavu je schopen i zabít.“
----
Následující kapitola Trumf na Živsu
----
* Řeší se stále tatáž část Provolání, které Mirek zaslechl o několik dní dřív, než bylo odvysíláno (viz Zlatá šedesátá). Stalo se tak v den, co u něj Jirka schoval černé zrcadlo a posléze byl zabit. Ten den, co se Mirek poprvé neuhlídal a silným magickým výbojem rozbil maminčino rádio.
Edit: Diemej (staročeský název pro dymeje)

Předchozí kapitola
Na ulicích vířili prach cizáčtí vojáci a vedro jim lepilo košile k tělům. Neuměl si představit otročtější práci…
Přešel koleje bubenského nádraží. Byli i tady. Vztek nebyl k ničemu, dokud Vyšehrad bude dělat mrtvého brouka. Kdyby měl aspoň šanci něco podniknout, než se všechno podělalo!
Sundal si sako. Vize přece nepřišly jeho zásluhou…? Kdyby mu Jirka nepodsunul zprávu zachycenou v zrcadle, mohl by se s tím krámem mořit roky…
Co ta část projevu**, kterou zachytil v rádiu, když Jirka zařval? Nemohl být z toho dne, Provolání odvysílali až nad ránem jednadvacátého, polilo ho horko.
Byla to snad chybějící část zprávy?
---
*Vidím to tak, že jasnozřivostí nejsou nadáni všichni čarodějové. Mohou se jí naučit, ale vždycky bude úspěšnější ten, co k tomu má nadání. Mirek nemá...
**Viz "Zlatá šedesátá"

Předchozí kapitola
Napařili mu sedm dní ochranné vazby. Pustili ho, až když bylo po všem.
V den Jirkova pohřbu.
Bylo tam jen pár lidí – rodiče, známí… V rukou drtili zvadlé červené karafiáty – nejlacinější kytky, který se dávaj matkám k MDŽ. Tři, pět… šest pugétů.
„Zřecové* obvykle moc přátel nemívají…,“ ozvalo se za ním. Stál tam telepat s karafiátem. Sedmým.
„Vím, co chcete říct; že policajty nemá nikdo rád…“
„…a zvlášť ty, co se druhým hrabou v soukromí!“
„Však za to taky platíme…“
„Čím?! Blbým karafiátem?“
Hodil ho na zem. „Jirka byl formát. Nepotřebuje ho“ a znělo to skoro lidsky.
„Byl z hadů.“
Následující kapitola
-----
* Lingvistky, pomoc! Vůbec netuším, jak se slovo zřec skloňuje a v online pravidlech č. p. to taky nebylo. Zeřci jako ševci? To zní blbě. Zřivci jako jasnozřivci? Ale ti svoje jednotné číslo už mají. Přemýšlela jsem i o příbuznosti se slovem žrec, ale to je významem úplně někde jinde. To, co se mi podařilo vygooglit, slovo používá ve tvaru zřeci.
Karafiát – Dr. Mathioli o něm píše, že jest podivno, že ho staří učitelé přehlíželi, přestože tak libě voní a pěkně vypadá. A taky to, že přirozenost karafiátu je horká a suchá, tedy ohnivá. Našla jsem někde zmínku i o tom, že roste z mrtvých těl, což se mi teď znamenitě hodí...

Předchozí kapitola
---
A je to tady.
Zdi z netečného kamene… Vyšehrad byla ta lepší varianta.
V kuželu světla stála židle. Aspoň něco. Světlo byl exaltovaný oheň a oheň je síla, oheň je život…
„Posaďte se,“ řekl jiný hlas než prve. Přijde teď hra na hodného a zlého policajta?
„Znáte Jiřího Moruše?“
„Máte mě za blbce? Oddělali jste vlastního…“
„Nebuďte směšný! Něco vám dal.“
Mlčel.
„Tak to vysyp! Kde je?“
Pokrčil rameny.
Telepat na tlouštíka kývl, opravdu neví. Ušklíbnutí. Ne náhodou hadi platili za elitu…
„A tohle?“ zkoumali spáleninu.
„Pracuju s žíravinami. Můžu teď jít?“
„…někoho varovat? K čemu? Aby bylo víc mrtvých?“
---
Následující kapitola
------------------
Poznámka: Jiří Moruš (1940 – 1968), Mirkův kamarád, pracoval na Vyšehradě v oddělení zvědné magie, profesí zřec

Povídka z cyklu Sál nestvůr navazuje na V pilinách
------------------------------------------------------------------------------------------
Rozbitým oknem v oddělení dracontopedů sem zalétla zbloudilá dlažební kostka…
„Eto bratstvo?“ volali obyčejní a házeli po vojácích kameny.
Ti jim odpověděli střelbou.
Mupy mup.
Když vidiny konečně ustoupily, zem mu uhnula pod nohama. „Had v ohrožení!“ rozkmitalo se Mirkovi magické pole a plamen vědomí se zatřepotal v neexistujícím větru. Ohnivou čárou vykřísl salamandra. „Schovej to!“
„Už přichází k sobě…“ Břichatý tatík před něj postavil sklenici vody.
Co to bylo? Bratrovražda? Válka…? Pravou ruku měl v jednom ohni a hlava mu třeštila.
Podřezaná žíla?
Paměť mu vrátil otisk ještírkova doběla rozpáleného ocasu, vinoucího se kolem jeho zápěstí. Byla tam budoucnost.

Nahlédl do hlavního sálu, kde se mu pod nohy přimotal vnuk paní Vodnáškové.
„Božíku, ty lumpe!“ zaznělo seshora. Muzeum bylo o prázdninách zavřené, podlaha posypaná pilinami a všude stálo lešení.
Znovu prohledal depozitář. Vitríny, šuplíky… Ať už hledali cokoli. Ze zoufalství rozpáral břicho exponátu…
Našel to. Oblé, ne větší než kapesní hodinky. Nakolik si pamatoval z hodin zření, šlo o černé zrcadlo. Odrazná plocha z leštěného kamene. Onyx? Který magor by ho použil?
Jirka se ve své branži musel pohybovat na sakra tenkém ledě…
Má se podívat…?
Ani náhodou, otřásl se.
Co teda?
…Temnota ho oslepila a zdáli zaburácely tanky.
---
Pozn. aut.: Jde o pokračování Sálu nestvůr s Mirkem Doležalem v hlavní roli.
Toho času čtyřletého Božíka Všekazů jsem si půjčila od… Ave? Dík. Snad nebude vadit, že jsem mu pořídila babičku... : )
Na další kapitolu tudy

Odpoledne se vrátil do muzea.
„Ptali se po tobě nějací chlapi.“
„Co jste jim řekla?“
„Co by, poslala jsem je pryč.“
„Asi ho sledovali.“
„Toho tvého kamaráda? Jak se jmenuje...“
„Jirka. Je po smrti.“
Stará paní se zajíkla. „Mirku, hlavně neudělej žádnou pitomost,“ řekla ustaraně. Jako maminka.
Nebojte se, paní Vodnášková. Jen dostanu toho hajzla…
A co když jim jde o tebe?
Prosím vás, koho zajímá nějakej balzamovač…?
Vrazil si ruce do kapes, vytáhl pomačkanou krabičku startek, ale nezapálil si.
Do čeho ses to namočil, Jirko, ty vole, hledal ve vitríně nápověď.
Vypelichaný cockatrice mu pohled vědoucně oplácel.
Že by…?
---
Povídka je pokračováním Zlatých šedesátých.
Postavy: Miroslav Doležal a paní Vodnášková z muzea.
Cockatrice je exponát vyhynulého kouzelného zvířete podobného baziliškovi, na kterém toho času Mirek pracoval.

„Příručí vrchního podantouška, nechaj tu zdechlinu, mám pro nich něco lepšího…“
„Postojíš mi modelem? V depozitáři nám chybí atrapa skalního hňupa,“ kontroval Mirek a vrátil exponát do vitríny.
„Poslyš, proslýchá se, že se chystá nějakej bugr…“
Zarazil ho. „Paní Vodnášková, odpíchněte mi ve dvě, jo?“
„Tak to vyval.“
„Nevim,“ kroutil se Jirka a žmoulal v ruce cigaretu.
„Seš dacan. Popraskaly vám hrnky na zdi, nebo co?“
Po chodníku se rozstříkla krev.
Rozhlas měl zase poruchu. „To jsi ty, Mirku? V troubě máš fašírku.“
Zvedl pokličku, ale viděl jen Jirkovu rozmašírovanou hlavu...
„Něco ti nesedlo?“
„Jo.“
„…aby zachovali klid…“
Rádio vybuchlo.
-----
Pozn. aut.: Toho léta napadla věčný otisk prastaré strážní lípy zvláště úporná forma astrálních larev a v klenutých kobkách Vyšehradu bylo podepsáno rozhodnutí o nevměšování se. (Obyčejné houbové choroby si na budečské lípy nikdy netroufaly.)
Exponát je z Muzea vyhynulých kouzelných nestvůr, kde zamlada pracoval Miroslav Doležal. Krom toho v té době už rok učil na Budči. Jirka byl jeho kamarád a spolužák, který se před svou předčasnou smrtí zabýval zvědnou magií.
Pokračování povídky je tady