Možná jsem už zmiňovala, že podezřívám příběhy z existence nezávislé na lidstvu. Nemám pro tuto teorii mnoho exaktních důkazů, ale nasvědčovala by tomu sama jejich povaha. Nevyslovený (nenapsaný, či nepřečtený) příběh totiž zanechává v mysli autora otisk – prázdné místo vytlačené do jinak poklidné objektivní reality. Toto místo je třeba vyplnit. Je třeba odhalit tvar příběhu, který do něj pasuje.
Pátrání může trvat několik let, ale může být i otázkou pouhých minut. Čas od času příběh nalezen není a jeho otisk se rozplyne jako stopa v písku. Nic však nebrání tomu, aby v jiném místě a v jiném čase neobjevil znovu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Opět super.
Danae
zajímavá úvaha. Je to tak
Aries
zajímavá úvaha. Je to tak dobré, že bych skoro měla chuť začít polemizovat, že je to přesně obráceně, ale to by mě asi sosačky hnaly.
Ale tahle polemika by mě
Šarlota Holmesová
Ale tahle polemika by mě zajímala.
Tak dobře:
Aries
Objektivní realita přes svou nezměrnost a mnohotvárnost obsahuje tak málo různých příběhů, že je to až zarážející. Stačí si ale uvědomit, jak často jeden příběh připomíná jiný vzniklý v jiném čase, na jiném místě, v jiné souvislosti. Přitom je to stále jeden a tentýž věčně se opakující příběh.
Tento překvapivý jev jde tak daleko, že si troufám tvrdit, že příběh úplně nový, nijak s ostatními nesouvisející, vytvořit nelze. Pokud by se o to někdo pokusil, narazí na nepochopení a odmítnutí a nebude to vina nechápavých čtenářů.
Pak lze říci, že nemá otisk ani v písku ani v realitě. Není skutečný.
Možná je to paradoxní, ale já
Šarlota Holmesová
Možná je to paradoxní, ale já souhlasím. Příběhy se stále opakují a vytvoření zcela nového by zřejmě vyžadovalo i vytvoření zcela nového člověka. Nicméně v určitém slova smyslu je každý z nich originálem, každý se liší od původního "prapříběhu" a bere na sebe svou vlastní podobu. Otázkou ale zůstává, jestli autor tuto podobu sám vytváří, nebo ji spíše objevuje.
Vznik nových instancí stále stejných příběhů má očividně smysl, protože lidstvo v něm stále tvrdohlavě pokračuje.
Možná je to s příběhy jako s lidmi - jsou si všechny tak trochu podobné, ale přesto je každý samostatnou entitou.
Moc pěkné.
Aplír
Moc pěkné.
Já nevím. Já vlastně už hodně
Esclarte
Já nevím. Já vlastně už hodně dlouho kolísám mezi oběma možnostmi. Moc se mi líbí představa, že příběhy nějak existují samy o sobě a nezávisle na nás, ale nemám k tomu přece jen dostatek duchovna nebo jak by se to řeklo. Prostě na nějaké světy idejí jsem ochotná vždycky nanejvýš téměř věřit, ale odvracím se od nich, jakmile se o nich začne mluvit doopravdy navážno, bez toho křehkého "jako že, jako by".
Druhá věc je to, co se tady už naťuklo a o čem se mi taky nechce tady tak úplně naplno mluvit, protože se v tom se spoustou lidí beznadějně rozcházím. Myslím to, s čím se teď setkáváme na internetu neustále, totiž princip kolik čtenářů, tolik verzí příběhu. Kde je pak ten skutečný?
Na druhou stranu se mi idea reálně existujícího příběhu zase zamlouvá, pokud mám sama dojem, že autor ten příběh pokazil a že tak, jak to napsal, to není správné. Jenomže to je pak zase jen můj zaujatý pohled na věc.
Jestli jsou nebo nejsou
Rya
Jestli jsou nebo nejsou příběhy závislé na lidstvu nebo naopak jsou součástí kolektivního lidského (ne)vědomí, to si netroufám posoudit, ale že určité podobné příběhy vznikají nezávisle na sobě v určitou dobu, to je fakt. A že autor spíše odkrývá než vymýšlí, to také.