P r a h a , 1 9 4 1

Byt byl malý, chladný. 

Díval jsem se na záda muže stojícího u okenice. Tady nemusel být shrbený jako na ulici. Stojíš jako voják, shrb se! bylo první, za co jsme v Protektorátu spílali parašutistům.

Parkety zavrzaly.

„Převlek ale volím já,“ vyfoukla oblak kouře pohublá bledá tvář. Jakoby zločince.

Viděl jsem ji ve střepu skla na lince, který jsme používali při akcích a garderobování jako zrcadlo.

Patřila mně.

Sledoval jsem dál napřímenou siluetu a pochopil, že Pepek byl rozhodnutý. Nejzdrženlivější a nejobezřetnější z nás...

Nebylo tu už třetího, který by se vztyčil: Pepku, tak běž, ale pak se nediv!

„Půjdu.“ pravil.