DMD č. 12. pro 12. 4. 2013. Téma: Otisk

Antonie bloumala městem. Bezmyšlenkovitě nahlížela do výloh a pokukovala po lidech. Najednou jakoby dostala facku. To není možné! Byla si na chvíli jistá, že ucítila Lauřinu přítomnost. Ale ne tak, jako by se zjevoval duch nebo přízrak. Tohle bylo něco jiného; byla to živá energie. Nesmysl, pomyslela si. Laura je mrtvá...
Nedalo jí to, začala prozkoumávat aury lidí v okolí. Několik obyčejných; dvě kouzelnice; nějaký mladík... To je on! Zřetelně v něm cítila Lauřinu magii. Chystala se ho oslovit, když vtom se mladík k ní otočil a Antonie měla pocit, jako by stála na prahu propasti a byla vtahována dovnitř.

Tak, všechny věci nakoupený, jen se pustit do díla.
Hm... po zvážení všech proměnných odkládám výrobu dárku pro Karu na zítřek a nezbývá mi, než doufat, že to zítra stihnu.
A jak tak na to koukám... to abych se pomalu začala modlit.
Moment... nejsem já ateista? A neni to fuk? Hlavně, když to k něčemu bude.
Řízi, řízi...
Vrty, vrty...
Pily...
Jaůůůvajs! Kurva, krve jak z vola. Kde je ten hadr? Dopr...! Že já se na to... příště koupím celofán a basta.
Hotovo.
Snad to udělá dobrý dojem.
A když nic jinýho, zanechalo to alespoň otisk pily na mé ruce.

After the last argument Langhorne chose to end this one and for all. One kinetic strike (or 'Rakurai', as he was fond to call it) later, Alexandria Enclave was turned into the Armageddon Reef. Pei Shan-wei and all her blasphemous ideas were destroyed. At least that was what Langhorne thought.
The craters on that barren land were the most visible and widely known reminder of what happened, but not the only one. The journal of St. Zherneau survived hidden, to reveal the truth. Nimue's PICA waited almost a millenium to start reviving in humankind the impressions of things long past.

Leží tu ladem. Uprostřed země, jen tak sám. Reliéf velké lidské šlápoty. V prachu cesty. Sám, jako cosi nepatřičného. Kdyby šel kolem všímavý kolemjdoucí, podivil by se. Jak zde leží, sám uprostřed cesty jen místy pokryté ušlapanou trávou. Sám napospas větru, dešti.
Bezeslova vypráví. Směr, kam jeho tvůrce šel. Jen, účel, zůstane zamlčen. Možná o nátuře, stylem této šlápoty, však zbytek už je o důvěře, on, a nebo ty…
Šlápota si leží v klidu, čeká na svůj osud. Zda zašlape ji další člověk, nebo zůstane tu, jako dosud. Či ji smyje náhlý déšť, bůh suď – vlastně je to jedno, nešť?

Tragéd se došoural do zákulisí krabím krokem, s láskou si pohladil kašírovaný hrb a zahltil satirika vlnou otázek.
"Tak co? No tak co? Jaký jsem byl? Kulhal jsem dobře? A co skolióza? A jak jsem vraždil? Kus od kusu líp, že jo? A co deklamace? ... Víš, já jednou zanechám hluboký otisk v klasickém divadelnictví!"
Satirik vyndal z úst stéblo trávy a blazeovaně pravil:
"Víš, příteli, ten kůň, co jsi ho sháněl..., když šlápne do hnojiště, udělá hlubší otisk než ty."
Tragéd zalapal po dechu. V nastalém tichu bylo slyšel jen tragédova synka: "Tak co? No tak co? Jaký jsem byl?"

Pomalu s lupou a dalšími příslušnými proprietami procházela místem činu a hledala důkazy.
Rozsypané věci v předsíni.
Podivná skvrna na koberci v obývacím pokoji.
Otevřené šuplíky kuchyňské linky.
A otisky úplně všude. Téměř nemožné určit pachatele!
Pak narazila na jeden obzvláště znatelný otisk, který mohl případ jistě vyřešit. A také vyřešil. Napřímila se a zavrtěla hlavou při pohledu na hlavní Podezřelou.
"Ani jste neutekla, teď nezapomeňte říct, že jste nevinná a že jste se k tomu jenom přichomýtla! Neuvěřím vám to!"
"Mňau," zapředla Podezřelá a ani se nesnažila zapírat. Jen se napřímila a důležitě odešla do ložnice. Páchat další zločin.

Spěchal sterilními chodbami výzkumného zařízení a snažil se nesrazit moc ostatních lidí. Na pozdravy kolegů nestíhal odpovídat, vždy se jen mihl kolem a za ním vlající plášť vytvořil bílou šmouhu.
Od rána byli všichni na nohou kvůli nové fosilii, která za extrémně přísného utajení dorazila z vykopávek kdesi v Egyptě. Byl pověřený, aby na všechny testy osobně dohlédl, ale prý už nález samotný ho dostane.
Byl skeptický, jenže hlas v telefonu zněl tak roztřeseně, že to nemohlo být jen tak.
Konečně pohlédl dovnitř boxu s kusem kamene. Zatajil dech. Otisk lidské kostry. Lebka, hrudní koš, pánev, ruce, nohy… a křídla.

Čarodějce se podařilo ho poněkud nevybíravě přivést k vědomí (chrstla na něj vodu). Prskal a protestoval.
"Spadl jste z koně. Poranil jste si hlavu?" zahájila konverzaci.
"Myslím, že ne. Ta herka vyhodila... snažil jsem se ji pak chytit a zklidnit, ale dostal jsem se na špatnou stranu..." jeho ruka zabloudila k temné modřině na hrudi.
Sklonila se k němu a pozorně pohmatem zkoumala rozsah poranění. Několikrát se ostře nadechl bolestí, ale nezdálo se, že by měl nějaké žebro zlomené.
"Teď to bude studit," varovala ho, když mu na poranění aplikovala tišící mast.
"Jak se vlastně jmenujete?" zeptala se ho konečně.

Merida přijela ze své výpravy zaneřáděná víc než obvykle. Déšť jí nezabránil stopovat jezevce až k noře a odpoledne strávila klouzáním po nohou na blátivé skluzavce. Tedy hlavně po nohou. Tušila, že její vzezření by doma prošlo silnou kritikou, a tak se rozhodla pro nenápadný návrat. Po ustájení Anguse se protáhla bočním vchodem dovnitř. Hned mezi dveřmi se zula, vyždímala sukni a vlasy ven, podkasala si sukni a opatrně zamířila do prádelny. Tam ze sebe shodila šaty a utřela si ručníkem obličej. Najednou se zarazila. Z ručníku se na ní usmívala blátivá tvář. Šance na návrat bez povšimnutí se zmenšily.

„Jak to myslíte, že nevíte, kde je?“ zoufale zabořil hlavu do dlaní.
Rádci se mlčky dívali do země.
„Jaksi... Někam jsme ho odložili...“
„Jediná šance, jak ji najít, a vy ji někam odložíte?!“
„Inu, možná to tak mělo být,“ moudře pravila laskavá chůva předoucí u okna.
„Mělo být?!“ vrhl po ní vražedný pohled a málem i džbánek.
Raději se odmlčela. Rádci pro jistotu couvali.
„Nikam, dokud něco nevymyslíte!“
*
„S mladým mlátěj hormony,“ mumlal vztekle pod fousy nejvyšší rádce, „a našinec aby se strhal.“
Nesl nádobu plnou hlíny – pečlivě zhotovený výsek země z nádvoří, v jehož povrchu byla otisknutá dámská bota.