Příběhy tisíce a jedné noci

Moře lákalo stále stejně jako kdysi.
Dálavy, země vonící kořením a vzácným dřevem, končiny známé jen z pohádek.
Vábení neustávalo, opakovaně se probouzelo a sílilo, tak jako poprvé.
A on věděl, že navzdory všem nebezpečenstvím, navzdory zaříkávání, že tentokrát už zůstane doma v bezpečí a klidu, opět neodolá a vyrazí za dalšími dobrodružstvími.

* * *

Přístav v Basře se pomalu probouzel, stejně tak námořníci po noci v krčmě. Kapitán poklidně seděl na nábřeží. Nebyl spěch, loď tu nějakou dobu zůstane, stejně potřebovala opravit.
Tu se přiřítil plavčík, oči navrch hlavy.
„Kapitáne! Sindibád je prý na cestě!“
„Připravit k vyplutí!“ zařval kapitán. „Okamžitě!“

Po kvapném odjezdu Janovanů zbývali Arabům jako partneři jen Benátčané.
Jednání šlo najednou hladce. Benátčané uzavřeli výhodnou smlouvu.
Mohli odplout.
Menico a Marco z toho dobrodružství získali ještě každý truhlu zlata. Pochopitelně uloženou bezpečně doma.
A víc nebylo potřeba.
Menico to džinovi před odplutím sdělil.
„Nechám lampu tady, genio.“
Džin zajásal: „Propouštíš mě?“
„Jestli můžu…“
„Ano. Musel jsem sloužit proti své vůli. Ale k tobě jsem se vrátil dobrovolně,“ vysvětloval. „Tím se kletba zlomila. Lampa už mě neváže.“
Menico zjistil, že má radost.
„Tak tedy spánembohem, genio!“
„Alláh s tebou,“ odvětil džin a odletěl.
A Menico šťastně doplul domů.
FINE

„Ty jsi zešílel,“ opakoval Marco, když vyslechl přítelovo vyprávění. „Zaplétat se s démonem!“
„Víš, že oni nejsou…“
„Podle muslimů!“ odsekl Marco. Pohádky byly jedna věc, skutečnost druhá.
„Taky jsem o to původně nestál. Ale může nám pomoci. Už vím, jak.“
„Za jakou cenu?“
„Podívej, všechno beru na sebe. O svou duši se nestrachuj.“
Marco zasténal. „To mě má uklidnit?“
Nakonec se nechal přesvědčit. Už měl té dvojí hry hostitelů dost.
Té noci janovskou výpravu velice vyděsil jakýsi přízrak. Nazítří se všichni rozhodli odjet. Jen jejich vůdce váhal, ale ostatní prohlásili, že chtějí co nejdál odtamtud.
Překvapení Arabové je nemohli zadržet.

Přes uličky a lávky doběhli k Velkému kanálu. Gondola byla u mola, osvětlená lampičkou a momentálně opuštěná.
Menico se k ní vrhl. Ano, na dně pod sedačkou byla stále lampa.
"Hej, co tam děláš!" Lodníkův výkřik prořízl vzduch jako nůž.
Menico zpanikařil. Vyskočil z loďky, ale v polotmě uklouzl a spadl do vody.
Pobavený džin se objevil vedle něj.
Menico vyplivl vodu a pozvedl lampu. "Tak mi pomoz, sakra!"
Oba zmizeli.
Šokovaný gondoliér se zařekl, že už nebude ve službě pít.
* * *
V Káhiře čekal Marco, celý rozčilený. Nejen kvůli příteli. Navečer viděl od hostitelů odcházet - Janovany.
Menico se nečekaně usmál.

Menico vzhlédl. „Příšel ses posmívat?“
„Ani ne,“ odvětil džin, ačkoliv posměch v jeho hlase byl patrný. „Pěkně jsi mi zavařil, křesťane. Tady zůstat nechci.“
„A musíš?“
„Jakmile někdo lampu najde, budu sloužit zase jemu. Křesťanům! A tady!“
„Spadla do kanálu…“
„Ne. Do loďky. Vím, kde kotví.“
Menico vyskočil. „Kde?“
„Pomalu, křesťane. Jedině pod podmínkou, že se vrátíme a že mě nikdy nebudeš nutit zůstat tady.“
„To ti slíbím rád!“ prohlásil upřímně.
„Dobře, tak nezapomeň. A teď rychle.“
„Nepoletíme?“ navrhl Menico.
Džin se usmál. „Nesloužím nikomu, když nemusím. Nepovažuješ mě přece za takového lidumilného hlupáka?“
Benátčan se ušklíbl. „Tebe rozhodně ne!“

Bylo načase se vrátit. Menico to chápal.
Jakmile bylo o bratránka postaráno, chtěl vytáhnout lampu.
Jenomže – lampa nebyla.
Hrůza ho obešla. Opravdu! Ztratil ji!
Zřejmě když vystupovali z gondoly. Jacopo se zmítal, rval se s ním, vystříkla voda.…
Klesl na schody u kanálu. Stíny kolem byly černé jako zoufalství. Vířily před ním, vysmívaly se.
Co teď? Co Marco, ostatní? Budou ho hledat – a nenajdou. Co jejich poslání? Jak tohle, proboha, může kdy vysvětlit?
Alespoň byl doma. Ale tohle podivné město zdivočelých stínů jako by ani nebylo jeho domovem.
Proč se kdy zaplétal s kouzly!
„To se tedy nepovedlo,“ zaznělo nečekaně.

Byl to bratranec Jacopo. Před tímhle pijákem nebyl prostě bezpečný žádný benátský lokál.
Hned objednal pití a zasypal Menica otázkami. I ostatní hosté se začali zajímat. Čím dál lépe.
Nezbylo než nějak odpovídat a přitom stále objednávat víno.
Jacopo samozřejmě pil jako duha. Postupně ztrácel o Orient zájem. Zdálo se mu, že stíny kolem něj tančí. Blábolil, že všichni jsou vlastně jen stíny a tančí své němé tance, dokud se nerozplynou. Nakonec usnul.
Poměrně střízlivý Menico dopravil bratránka domů. Déšť ustal, vysvitl měsíc. Na vlnách tančila světélka. Benátky mezi temnými vodami opravdu připomínaly město stínů. Celé dobrodružství působilo ještě neskutečněji.

Bylo chladno, hustě pršelo. Obloha, voda a země se slévaly v šedou mlhu.
Stáli u rozbouřeného moře na pustém ostrůvku.
„Kde to, k čertu, jsme?“
„V Benátkách,“ odsekl džin. „Přání jsem splnil, takže…“
„Tady zůstaneš!“ Menico rychle uvažoval, kam jít. Do tepla, nejlépe do hospody.
Ale někam, kde ho neznají. Jak by vysvětlil tak náhlý návrat?
Zvolil tedy okrajovou čtvrť Canareggio. Zapadl do jedné obstojné krčmy.
Vařili tam dobře, takže zůstal na večeři. Konečně zase známé jídlo. Dušené mušle, ryba, bílé víno. Ať si Arabové pozvou třeba ty Janovany.
Vtom ho někdo plácl po zádech.
„Těbůh, Menico, už jsi zpátky?“

Když džin uslyšel Menicovo přání, obrátil oči vzhůru
„Alláhu, dej mi trpělivost! - Tohle není v mých silách. Můžu obstarat, co chceš, stavět, bořit, přenést tě kamkoliv, pobít tvé nepřátele. Ale měnit lidská rozhodnutí? Nemožné!“
To dávalo smysl.
„Dobrá. Tak mě prostě přenes do Benátek,“ rozhodl Menico.
Stalo se.
(Láhev zůstala na lavičce. Později se jí ujal jistý počestný Káhiřan a ztropil pořádné veřejné pohoršení.)
Letěli vysoko nad mořem. Menico dostal závrať, jakmile pohlédl dolů. Na moři snesl ledacos, ale výšek se bál. Raději zavřel oči a otevřel je až na pevné zemi.
Okamžitě se roztřásl chladem.
Rozhlédl se a zaklel.

„Co znamená ,nějaké pořádné pití?´“ otázal se džin nerudně.
„Prostě pravá benátská grappa,“ odsekl Menico.
Láhev ho málem praštila do hlavy. Chytil ji. Naštvaně se ohlédl, ale džin zmizel.
Menico se pořádně napil. Snažil se rozumně uvažovat. Možná by měl lampu rovnou hodit do Nilu. Podle Sciarazzadiných pohádek jsou džinové opravdu nebezpeční. A jako dobrý křesťan…
Kdyby tu aspoň byl Marco, aby poradil!
Jedno veliké přání měl. Konečně uzavřít smlouvu s Araby a odplout.
Nudu domácího života opouštěl jako pták svou klec. Teď chtěl zpátky. Pohlížet zase okouzleně z paluby na obrysy nádherného města nad lagunou…
Sáhl znovu po lampě.