DMD č. 26. pro 26. 4. 2016. Téma: Velké srdce malý mozek

Její hruď se hrozila roztrhnout pod náporem emocí.
"Nechci tě ztratit. Co to mám s Luciem... je to omamné," snažila se najít slova a nenechat se rozptýlit jeho zamračeným výrazem. "Ale... trochu surreálné. Spíš jako hra..."
Přistoupila blíž.
"Přátelství mezi tebou a mnou je opravdové, reálné. Naprosto zásadní. Něco, na co se můžu spolehnout. Něco, co potřebuju."
"A proto jsi mě odkopla?" zavrčel na ni a oči mu ošklivě blýskly. "...ale abys neřekla, mám tu pro tebe 'přátelské' varování: Děti se při hrách, na které nemají, často zraní."
Odešel a jí se podlomila kolena.
Jeho mysl nedokázala pochopit její srdce.

V kotlíku jemně bublala večeře. Dvanáct párů očí ho napjatě pozorovalo. Kuchař naposledy zamíchal vařečkou, olízl ji a spokojeně přikývl.
„Menáž!“
Ani nebylo zapotřebí hlasitě křičet. Jedenáct rukou pozvedlo jídelní misky. Dvanáctá zaváhala.
„Co je dneska?“ optal se vychrtlý mladík.
„Coby, hovězí srdce.“
„Blé, to žrát nebudu.“
„Určitě? Včera jsi taky nejedl...“
„To byl jazyk. Nebudu žvejkat něco, co měl v puse už někdo přede mnou.“
„Předevčírem taky ne...“
„Dršťky? Víš, z čeho se dělaj?“
„Ty nemáš hlad?“
„Takovej zas ne.“
Srdce mělo ke dvěma kilům. Jedenáct démonů se najedlo dosyta.
Dvanáctý si chybně myslel, že nemůže umřít na podvýživu.

Přijdu domů. Tam spoustu koček. Pokoj jich je plný. Mezi nimi je můj syn Adam.
"Ahoj, mami!" křičí, jakmile mě vidí mezi dveřmi.
"Čau..." řeknu zamyšleně. "Co tu dělá takových koček?"
"Ty jsou z útulku. Bylo mi jich moc líto. Chtěl jsem vzít i psy, ale to by nemuselo dopadnout moc dobře."
"Co tě to, pro boha, napadlo? Vždyť tu není k hnutí! Navíc ses mě měl aspoň zeptat, když chceš nějakého mazlíčka. Na kočky jsem alergická... Hned zítra půjdeš zpět do toho útulku a do poslední je vrátíš."
"Ale mami," pokoušel se smlouvat.
"Už jsem řekla," pronesla jsem důrazně.

Sedíme naproti sobě a doufáme, že symbolicko gurmetský experiment nás nenakope do našich ochablých pozadí. Přemýšlím o tom, nakolik řídký bude můj guláš, přeci jen ho tady nemohou nechat uležet a já mnohem radši hustý. Nemluvě o tom pajšlu, kéž bych se tak v opilosti nerozhodoval pro takové blbosti.
Nervózně sedíme, já, rozmazlený a vybíravý a on, prosluslý masožrout. Napětím nedýšeme a pozorujeme zvolna se sunoucího číšníka. Je to ten náš, s přiblblým úsměvem a pornoknírem. Upiju z červeného a snažím se nepotit. Položí talíře na stůl a odměřeným hlasem povídá: "Dětská porce květákového mozečku a dvojitá srdíčkového guláše pánové."

Žena milovaná, ale neplodná. Vysmívaná šťastnější, plodnější sokyní.
V záchvatu pláče padá na kolena před Bohem Izraele.
Její srdce potřebuje ujištění, že na ni nezapomněl.
Svého prvorozeného vrací tomu, kdo jí ho daroval.
To nejcennější zanechává v chrámu.
Každý rok, i když má dalších pět dětí, mu nosí nový plášť.
Mládeneček žije a roste po boku kněze.
Oblíbený Bohem i lidmi se zacvičuje v kněžských úkonech.
V noci leží u Boží schrány, když se ozve hlas.
Běží ke knězi, protože nechápe, kdo na něj volá.
Teprve napotřetí tiše, bez hnutí, naslouchá.
Od té chvíle bude Bůh Izraele mluvit jeho ústy.

Niekdajší ľudský mozog vážieval takmer dve kilá. Ľudia sa vtedy celkom bez ostychu považovali za korunu tvorstva, pánov nad prírodou, a vymýšľali ďalšie podobné hlúposti. Evolúcia však veľkými mozgami rozhodne nepovedala posledné slovo.
Dnešný človek takú opachu na nič nepotrebuje. Zato však potrebuje hydrodynamickú lebku, takže mozog sa musel prispôsobiť. Dnes nik nezloží Beethovenovu Deviatu symfóniu. To však nevadí, s plutvami namiesto rúk by ju aj tak nikto nedokázal zahrať.
Zato srdce je väčšie a výkonnejšie, než bývalo za éry veľkých mozgov. Výkonné srdce (a pľúca a svaly) znamená schopnejšieho lovca. A väčšiu šancu na únik pred kosatkami a žralokmi.

Bílý plášť přivlál, shrbil se nad lejstry.
„Je mi to...,“ zarazí se, „racionálně vzato jste ve velmi nevýhodné situaci.“
Bělají jí klouby na rukou (křečovitě tisknoucích ucho kabelky v tiché modlitbě).
„Co mi vlastně je?“ ptá se a očima jí prorůstá mořský plevel.
„Jedna z nejhorších diagnóz. Procentuálně vyjádřeno máte mizivou šanci na přežití,“ plášť krčí rameny, lejstra ševelí.
Podá jí papírový kapesník, bílou záplatu na oči.
(Přesně pro tyhle diagnózy.)
„Moc velké srdce,“ vrtí hlavou dva pláště, „velké srdce má tragický vliv na mozek. Dokázáno černé na bílém. Očkovaná, ale – selhalo to.“
„Beznadějné případy. Co je to za život...“

Postával za kasou. Občas z nudy počítal, kolik bankovek a mincí tam je. Díval se na bistro, které bylo z poloviny jeho, na hosty, kteří po občerstvení odcházeli bez placení, a na Quentina, který vlastnil druhou polovinu.
Ten se právě s úsměvem od ucha k uchu přichomýtnul k pokladně.
„To nám to dneska jde, viď? Nepřestávám se otáčet a takhle mě to baví nejvíc. Copak jste měl? Tuhle naši specialitu? Na účet podniku, přijďte zas!“
Ruby na něj pouze upřel své koňské oči.
„Nevyděláváme.“
Quentin zakroutil hlavou. „Ale Ruby, vždyť ještě máš ty svý milióny!“
„To bylo před dvaceti lety.“

Janička byla naše zlatíčko. Trochu jednodušší, ale nejhodnější stvoření, jaké kdy po zemi chodilo. Do dnešního dne jsem pořádně nepochopil, jak jí to Wries s Van Vrenem mohli udělat. Ještě dlouho poté, co jsem oba vlastnoručně zabil a rozsekal na co nejmenší kousky, se mi ve snech vracel obraz jejího zmučeného těla, pohozeného v průjezdu mezi dřevěnými bedýnkami od zeleniny.
Janička by přitom v životě neublížila mouše. Celý život tiše vzdychala, když se dívala na Mazlíkovu a později i na Hanačinu postavu, ale ona to prostě měla v rodině. Obrovské srdce pro každého, jen toho mozku jí Bůh moc nenadělil.

Muž se usilovně snaží udržet ženu, která se chce vrhnout do rudých plamenů pro svého syna.
"Co se děje?!" Přichází neznámý muž v kápi s mladou ženou po boku.
"Můj syn! Je uvnitř!"
"Connore, ne. To snad- Connore!!!"
Asasín se vrhne do hořící budovy.
Všichni ztuhnou, znehybní, nezbývá než čekat.
"To je šílenství," promluví muž stále držící vyděšenou matku dítěte.
Mladé ženě se lesknou oči.
Najednou ze dveří vypadne Connor i s dítětem v náručí.
"Johne! Vykřikne matka a vrhá se pro syna."
Connor se s kašlem sesype na zem.
"Někdy nevím, jestli jsi tak statečný nebo prostě jen blbec!"