Realita

Do ztenčující se krajiny snu vtíravě vcházel den.
„Vstávej, zlatíčko!“
Zbývalo zrnko času, tak akorát na ten nejkouzelnější sen. V tu mizernou chvíli by se taaak strašně hodila. Všichni jsme ji chtěli, všichni do jednoho. Dřevěnou nebo z chladného kovu, peříčkovou, měkce polstrovanou nebo trochu drsnější. Skoro každé ráno, ještě v příjemném teplíčku, které se tak nesnadno opouští, jsme o ní snili. Byla nám věčnou legendou poblíž hranice reality. I naši rodiče ji znávali, ač teď odpovídali jen mlčenlivým úsměvem a s odleskem pochopení v očích. Dodnes po ní někdy zatoužili.
„A nemohl bych jet do školy i s postelí?"

Všude hustá mlha a navíc mrholilo. Počasí typické pro Bretaň. A řidiči budou autobus opravovat nejméně dvě hodiny. Kdyby tak místo té rachotiny měli pořádnou káru!
Zrovna uprostřed takové pustiny. Nekonečné planiny vřesu a hlodaše. Skoro neviděla na cestu. Ještě aby zabloudila...
Vylekala ji vysoká silueta - jen osamělý strom...
Místní pověsti už jí nepřipadaly jako zábavné historky, tady by jim skoro věřila.
Mlha prořídla. Vepředu se objevila široká vyšlapaná cesta.
Nablízku zazněl klapot kopyt. Objevil se kůň táhnoucí rozviklaný vůz. Udiveně pohlédla na maličkého mužíka s dlouhým plnovousem, který ho řídil. Vypadal zlověstně.
"Neztratila ses, děvenko?" zaskřehotal. "Nechceš si nasednout?"

pozn.: se mi strašně nechtělo psát nic o síťovaných punčochách. Tak jsem prohodila dvě písmenka, a je z toho pěkný maso! A opovažte se mi to neuznat!
"Marunóóó!"
Z chladírny se vykolébala obrovitá žena. Rukávy měla vykasány nad masitá předloktí, na rukou místy ulpěly stopy krve, v pravačce třímala nůž s ostřím sbroušeným do nebezpečné tenké čepele.
"Potřebujete něco, paniedouci? Bouram tu hovězí čtvrť."
"Ale, zase se to zaseklo, buď tak hodná..."
Marie s povzdechem odložila nůž a přešla do přípravny. Sekací ústrojí ve velké kovové míse bylo nehybné. Kabel ze zásuvky, obalit dlaně utěrkou, zapáčit šroubem. Jednou, dvakrát... povolil. Ještě vyčistit, sestavit...
Vedoucí nahlédla dovnitř.
"Nojo, naše Maruna, co bysme bez ní dělali. Nikdo nezvládne rozšroubovat kutr jako ona. Je to taková naše kutrizána, co, Maruš?"

Záda měl opřená o stěnu a lopatkami se do ní pokoušel zahrabat. Trhaně oddychoval. Celé patro prosprintoval a jeho kondice už není, co bývala. Ale byl si jistý, že neudělal žádnou chybu.
Ještě nemůže vědět, kde je, i když tušil, že mu už je na stopě. Teď musí přeběhnout dlouhou chodbu v západním křídle, kde se už nedalo nikam ukrýt, musí ji uběhnout celou najednou. Na konci je výtah, tam už bude v bezpečí. Naprázdno polkl. Teď, nebo nikdy. Opatrně vykoukl zpoza rohu.
„Ježíšmarjá, paní Karolínko, promiňte mi, já jsem se zapomněl přezout a vy už máte tu podlahu setřenou!“

Okej, okej, za toto nedostanem žiadny bodík navyše, ale nemohla som si pomôcť :)
Toto je moja každodenná realita. Ak tu mám kolegov, ozvite sa :)
Ak sa ešte raz rozhodnem maturovať z biológie a chémie, prefackajte ma.
Kvantová teória. Rozpadové rady. Entalpia a entrópia. Počítanie elektrónov v redoxných reakciách. Rovnovážna konštanta pre autoprotolýzu vody. Amfoterné reakcie hliníka a hydroxidu hlinitého. Organická izoméria. Metabolizmus bielkovín. Terpény, steroidy, aminokyseliny, heterocykly.
Bunkové organely. Golgiho aparát, endoplazmatické retikulum, peroxizómy. Fotosyntéza a dýchanie, Krebsov cyklus. Systém rastlín. Výpočty z populačnej genetiky. Sinice, archeóny, prochlorofyty. Nervová sústava. Ekológia.
Aj tak je to ešte iba polovica. Po maturite mám tri týždne na zvládnutie 3000 (slovom tritisíc) otázok na prijímačky. Keď si to predstavím, je mi zle.
Prečo som sa radšej nestala kurtizánou?!

„Je nám líto, ale znáte to, je krize…“
Propuštěna pro nadbytečnost.
„Sorry brouku, neklapalo nám to…“
Odstěhoval se k holce o deset let mladší.
„Slečno, mě vůbec nezajímá, že jste se zpozdila jen o den…“
Výpověď z podnájmu.
V tomhle městě už ji nic nečeká…
Seděla v kabině stěhováckého auta. Z radia se ozvalo:
Každej tu černou káru svou si táhne sám…
Povzdechla si.
Nesměle zazvonila.
„Mami, mohla bych u vás zatím bydlet, než si něco seženu?“
„To víš že jo, holčičko.“
Osud jí toho v poslední době naložil pořádně, ale možná na tu káru přece jen nebyla úplně sama…
AN: Tu písničku jsem měla až do dneška spojenou s Karlem Plíhalem a Zuzanou Navarovou, ovšem před chvílí jsem zjistila, že je to nějaké komplikovanější... No ale v každém případě, moc pěkná, tahle Černá kára.

Poznámka: absolutně nestíhám, okolo mě samé nepříjemnosti až hnusy, na téma jsem napsala dvě tak šílené morbidity, že je odmítám vypustit do světa, takže pro dnešek radši jen drobná vykrádačka na motivy vtipu, který mi přišel mejlem, bodík je bodík :-)
Telefonuje syn s mámou:
"Mami, můžu dnes přivést na návštěvu svou přítelkyni?"
"Samozřejmě, synku."
"Víš mami, ale já jsem s ní už dva měsíce ženatý."
"Och! To je skvělé, synku."
"Mami, chtěli bychom taky žít u vás."
"Dobře synku, bude nám spolu veseleji."
"Ale ona je Cikánka."
"Synku, vždyť nejsme žádní rasisti."
"A má čtyři děti."
"Synku, já se už těším na dětičky."
"Mami, ale vy máte jen jednopokojový byt."
"To je v pořádku. Ty s manželkou budeš bydlet v pokoji a otec si ustele v kuchyni."
"A co budeš dělat ty, mami?"
"Já nic, já se jdu teď zastřelit."

„Neboj, budu ti do té Francie psát často.“ sliboval na začátku září na nádraží.
Usoudila že se bezpochyby zamilovala. Ale nebála se, co zmůže vzdálenost proti lásce?
„Jak ses vlastně celý týden měla?“ volal jí v říjnu. Po dvou týdnech.
Co dělat. Objetí na dálku chladnou rychle a do pozdravů se rychle dostane osten žárlivosti „tak si to tam užij.“
V listopadu u něj v bytě našla cizí kartáček na zuby. Přešli to mlčením. Co taky jiného.
V prosinci ji do telefonu oslovil Karle, chvíli mluvil nesmysly a hovor rychle ukončil. Moudře usoudila, že o Vánocích za ním jezdit nemá.

A/N: první velmi veřejné drabble. Nebijte mě. Přímá a doslovná citace esemesky included.
Červencový večer, Cosplay na krku, sytě žluté sluneční světlo zářilo Tyršovou ulicí. I štěrk vrhal dlouhé stíny. Vedro, vedro, vedro.
"Poberu šaty a dorazim," houkla přes ulici.
U dveří nastavila bok s cedulkou, vyklusala do liduprázdné třídy ve třetím patře, kupičku modré gotiky shrábla do igelitky. Pro jistotu zkontrolovala mobil. Esemeska.
"Všem defffkam a zákazníkům:) v pět sraz před smetánkou:) když přijdete později,stačí prozvonit dojdu pro vás:) trénujeme do půl sedmé:) vaše raila."
Bylo skoro šest.
"Do háje práce," ulevila si a dusivě horkým vzduchem se vydala za vzdálenou melodií songu z Moulin Rouge.
Mivka ji málem opravdu uškrtila.

Dva osmahlí bojovníci to nevzdali. Nalezli výhodnou pozici za polorozpadlým vstupem do vodojemu na kopci nad bitevním polem. S nasazením života se s bedničkou munice nepozorovaně prosmykli stezkou, aniž je zachytily zraky nepřátelských sniperů. Pohleděli na sebe, vyskočili a s pokřikem začali kosit šiky nepřátel.
Nepřátelé neměli šanci. Ale taková je odplata, tak to chodí v boji.
Vyšší z obou hrdinů přehlédl znechuceně utichající bojiště a odhodil zbraň na zem.
"Mě už to nebaví, Matěji. Mám žízeň. Pojď se kouknout, jestli ve sklepě není limonáda."
"Hm. Tak jo."
Na pahorku nad vesnicí zbyly pouze dva ztrouchnivělé klacky s rozžhavenými hlavněmi.