DMD č. 6. pro 6. 4. 2011. Téma: Pořádná kára

„Hele, já tu byl první! Až se vrátí, pojedu já!“
„Ne, nepojedeš, já už to mám zamluvené od minula!“
„Nechte toho, první jedu já! Jsem tady největší!“
„Ale můj šíp doletí nejdál!“
„Nestrkejte do mě! Minule se na mě nedostalo! Nikdy se nedostane! Já chci jet! Já!“
„No to určitě, jsi holka! A ještě k tomu mrňavá! Tohle je jen pro velký!
„Zmlkněte všichni, už se vrací!“
Lesem se rozezněl šílený řev motoru a zakrátko už se mezi stromy objevil otřískaný Ford Anglia s rozesmátým kentauříkem balancujícím na střeše. Chumel malých kentaurů propukl v jásot. Jejich nejoblíbenější atrakce je zpátky!

O zimním slunovratu se bjørkhallenští scházejí v refektáři, celou noc bdí a vyprávějí příběhy. Každý z nich musí být dokončen. Jinak se slunce nevrátí a svět pohltí temnota.
Toho roku měli vzácného hosta, povozníka z jižních krajů.
„Poikilos z Kyrény chtěl vůz, jaký nemá nikdo jiný. Postranice udělal ze vzrostlých jasanů, kola z kmenů baobabů a oj ze staletého dubu. Vůz byl nesmírně těžký, dokázali s ním pohnout jedině masožraví koně z Bellerofontova chovu.“
Vypravěč se napil medoviny. Víčka mu nebezpečně klesala.
„A dál?“
Cizinec mlčí.
„Skončil špatně,“ improvizuje rychle Mistr paměti. „Jednou usnul ve stáji a koně ho sežrali.“

„Třído, pozdravte Tomáše, je odteď váš nový spolužák.“
Celou hodinu cítil v zádech kradmé pohledy, doprovázené tichým špitáním.
„Chovejte se slušně a buďte na něj hodní.“
Za tuhle větu chtěl ředitelku praštit.
O první přestávce by nejradši utekl. Jenže v noci slyšel zase tichý pláč a ráno se na něj máma usmívala i přes zarudlé oči. Je statečná; proto on bude taky, i když je ostatním jen do pasu.
„Tý jo, s tímhle musíš být na okruhu hvězda!“
Zhluboka se nadechl a s drzým ušklíbnutím se otočil: „Taky je to pořádná kára.“
Do konce druhé přestávky už mu říkali Schumacher.
A/N: Navzdory všem úmyslům jsem tomu nedokázala dát jednoznačně dobrý nebo špatný konec - nechám to tedy na vašem uvážení. Osobně nesnáším, když mi tohle nějaký autor udělá, pokud jste na tom stejně, prosím, nebijte mě.

Poznámka: Rokfort = Bradavice
Rona mrzela strata otcovho auta. Nech si ostatní vravia čo chcú, bolo to skvelé auto. Let do Rokfortu stál za to, napriek neslávnemu koncu. A tak sa zrodil nápad.
O pár dní priviezol starý hrdzavý automobil.
"To je ale riadna… kára," povedala Hermiona.
"Zadarmo! Majiteľ ju chcel dať do šrotu. Nebola by to škoda?"
"Nesmierna.“
Po pár hodinách a väčšom množstve mágie vyzeralo auto celkom k svetu.
„Skoro vyzerá, že funguje," zhodnotila.
"Hneď sa presvedčíme," Ron aktivoval neviditeľný pohon. Auto naštartovalo a vznieslo sa.
"Letí.“
"Letí. Len my sme ešte tu."
Spolu sledovali auto až kým sa nestratilo za oblakmi.

„Čáro, kam se to chystáš,“ řekl Lucky, když ho uviděl připraveného ve skafandru u Meteoru.
„No přeci s tebou, Lucky, jedeme chytit piráty.“
„Ale to nemůžeš, musím letět sám,“ odporoval mu.
„Meteor je pořádná kára, ta nás oba dva unese,“ odporoval mu Čára.
„Jenže já se chystám letět kratší cestou blízko slunce a to bys nepřežil.“
„Chystáš se použít ten Marťanský dar,“ zeptal se se zájmem a měl na mysli štít, který jsem si mohl obléci, a který pohlcoval všechnu energii kolem mě kromě té, co jsem potřeboval.
„Ano, jedině tak mám šanci tam být dřív než Anton.“
„Hodně štěstí.“

Vystoupili.
Kočár se znovu rozdrkocal a pomalu se šinul podél strže.
Začali se drápat nahoru na sráz.
Kočár zrychloval. Stmívalo se.
Ze zatáčky náhle vyběhli psi a se štěkotem se vrhli na koně. Následoval je dav třímající pochodně a vidle. Koně se splašili a přes veškeré snahy kočího se kočár zřítil dolů do propasti. Ozval se výkřik, rána, praskání dřeva a vítězný smích vesničanů.
Postavy na kopci se dívaly do hlubin.
„Věčná škoda,“ prohlásil černovlasý. Jeho zrzavý kumpán mu položil ruku na rameno.
„Já vím, Vlade, byl to dobrý sluha.“
Černovlasý vztekle nakopl nejbližší kámen. „Kdo mluví o něm?“ zavrčel.

Pozn.: Slash ;)
Vyletěla jsem ze základny neuvěřitelnou rychlostí. Můj pán nemá rád, když se zpozdím. Já ho nechci naštvat, je pak mnohem víc krutý, i když to tak mám ráda. Jsem děvkou lorda Vadera, jeho oddanou kurvičkou a on si mě za to vydržuje. Miluji ten pocit, že jsem absolutně v jeho moci. Dorazila jsem k němu na hvězdu Smrti. Když jsem zaklepala a vešla k němu do lože, chytil mě Sílou a odhodil na postel. Mým úkolem je podržet mu. Poté, co se na mě ukojil, řekl ať se obléknu a hodil na mě nějaké papíry. Tentokrát jsem dostala novou loď.

Varování: Tohle je vážně BJB jak vyšitý.
“Do hodiny váš vůz opravíme nebo přistavíme náhradní.”
Blbej marketingovej slogan. Opravíme, vyřešíme, přistavíme. Výborný. Ale jak to asi tak jako máme udělat, když tady pan ředitel si den co den jezdí po horoucích peklech a samozřejmě mu to chcípne zrovna v půlce cesty? Počkat to ani náhodou nemůže. Žádnej taxík. O socce ani nemluvě.
Kdyby se alespoň pan důležitý obtěžoval vysvětlit, o co vlastně jde. Ale ne, on se po telefonu s nějakou sekretářkou bavit nebude. Debil.
Naštestí to nakonec byla triviání závada. Povolený šroub. Stačil imbus osmička a Héliův vůz mohl pokračovat ve své cestě po nebeské báni.

Milý Tichošlápku,
všechno nejlepší k narozeninám! Sedmnáct člověku není každý den, takže si to koukej užít!
Možná to působí dost bláznivě, že Ti posílám sovu, ačkoli dřepím ve vedlejší místnosti, tohle ale musí zůstat v utajení. Sehnal jsem pro Tebe speciální dárek. Naši o tom nic nevědí a kdyby ano, asi by mě zakleli. Takže kdyby něco, dal jsem Ti novou desku od Prokletých.
Už Tě nebudu napínat. Ta krasavice stojí na příjezdové cestě k domu Greengrassových. Až se na ni vydáš podívat, dej mi vědět. Chci vidět Tvůj výraz, až ji uvidíš – svou novou létající motorku.
Svezeš mě?
Dvanácterák

Roztomilost tvoje sálá jako…
Jack se zarazil.
„Čára? Pára? Klára?“ Přemýšlel usilovně. Náhle ho však cosi napadlo. Vítězoslavně dopsal:
jako benzínem napuštěná pořádná kára, a odložil propisku.
Následujícího večera
“Co myslíš, Ianto?“ Zeptal se Jack poté, co dočetl báseň, kterou pro Ianta napsal.
Mladý Velšan nevěděl, jak zareagovat, aby Jacka neurazil. Proto se nakonec rozhodl pro typicky diplomatickou odpověď.
“Je to velice pěkné.“ Zaváhal. „Nemyslíte však, pane, že se moc nerýmuje?“
Jack na okamžik vypadal jako opařený… ale poté se rozesmál.
“Máš pravdu,“ přiznal a přitáhl Ianta do své náruče. „Stejně se jakýkoliv sebepochvalnější verš nikdy ani vzdáleně nevyrovná skutečnosti.“