DMD č. 4. pro 4. 4. 2011. Téma: Poslední výstřel

Poznámka: Bodík je bodík, ale těžce...
Najednou nemáš vztek, necítíš bolest, nemáš ani strach.
Najednou necítíš nic.
Jsi ledově klidná.
Nevěděla jsi, jestli bude příležitost, ani jestli to dokážeš.
Ale podařilo se, a ty nezaváháš. Zmáčknout spoušť je tak snadné!
Sleduješ, jak tělo tvého bratra dopadá k zemi, před očima máš všechny ty noci, všechnu tu hanbu… a nepochopení rodičů.
Myslela sis, že tím to skončí? Že to bude první a zároveň poslední výstřel?
Nebuď naivní, holčičko. Na to jsi moc rozbitá.
Za týden si koupíš svou první brokovnici. Střelba je uklidňující, viď?
Za pár let bude před tebou utíkat celá Noční strana. Budeš Suzie Brokovnice.

Nezbývá už moc času. Slyším je přicházet; ten odporný šoupavý zvuk. Pohybují se pomalu, ale oni se nemají kam náhlit. Bohové z jiných dimenzí, cizí a nestvůrní, jak bychom se jim my mohli ubránit? Tu knihu jsem zničil - pozdě. Teď už nemám žádný návod, jak proti nim postupovat. Přesto se o to pokusím. Přes úzké špinavé okno sem pronikají paprsky - úsvit už není daleko, no dnes bude jiný. Oni se zmocní světa a zaplaví zemi krví těch, kteří jim odmítnou sloužit. V pistoli mám ještě několik kulek – nezastaví je to, já vím. Mně ale nedostanou. Poslední si schovávám pro sebe.

John Smith se statečně vrhl do střely určené Pocahontas. Obě strany přestaly válčit a upřeně hleděly na krvájícího Smitha. Smith krvácel tak moc, že proud krve protékal kolem jejich bot Angličanů a skrz prsty osadníků. Smith naposledy vydechl. Smith se probouzí a zakousne se do Pocahontas. Pocahotnas umírá a všechny zachvátí panika. Pocahontas se probouzí a zakousne se do stromu. Strom se rozzuří a rozstřelí své listy do všech účastníku bitvy. Všichni umřeli. Všichni se probudí a prokousnou se přes plátno. Diváci nestačí utíkat z kina a všichni umřeli. Diváci se probudili a zjistili, že se právě dodívali na film.

Dnes nastal její den, věděla to. Neměla strach, jen cítila vinu. Proč ale? Ona přeci nic zlého neudělá, ona ne... A kdo má vlastně právo ji soudit? Konečně, bude to rychlé... možná až příliš. Jen jediný okamžik. Pro ni první a zároveň poslední. Třeba spatří slunce, tolik o něm slyšela... Ucítila zvláštní chvění... začala se zahřívat... letěla... Zahlédla ho, jen na okamžik. Nebyl daleko, sotva pár kroků. Slunce nesvítilo, možná pršelo. Otřásl jí prudký náraz, následoval nekonečný pád k zemi.
Údolím se rozlehl zvuk výstřelu.
Pomalu chladla, stejně jako tělo, ve kterém uvízla. Nikdy nezapomene na tu tvář plnou strachu.

Byla to strašlivá bitva. Na podlaze se povalovala bezvládná těla. Jen jediný živoucí mžoural skrze zamlžené oči. Již mu moc vědomí nezbývalo. I tak si užíval pocitu, že je poslední živoucí z této party. Chtěl odejít, ale nohy ho neposlouchaly. Důvod tohoto masakru se právě posadil naproti němu.
„Bezva akce, co?“ řekl Líh a podal poslednímu živoucímu poslední láhev. „Taková akce se nepodaří vždy, tak mi to nekaž,“ a s těmito slovy vylil zbylý obsah do hrdla ubožáka. Tento poslední výstřel ho zbavil zbytku vědomí. Líh si promnul ruce a těšil se, až všechny zde přítomné ráno postihne strašlivou kocovinou.

Horizont nebe olízl jazyk aurory – krvavý jako jazyky carských barzojů. Velkých ve zlu a velkých v odpouštění…
Ruce velkokněžen jsou laskavé. Taťána Nikolajevna sundává bělostnou rukavici a skloní se ke vpadlým chrtím bokům, by je pohladila. Nebojí se ani hltavých chřtánů, krmí je… Jest v pravdě důstojno blahoslaviti tebe, Bohorodici. Bránu milosrdenství otevři nám, abychom doufajíce v tebe osvobozeni byli od bídy.
Черный ворон, я не твой!
Saně na sněhu hladce sviští, krvechtiví barzojové napínají řemeny a vrchní lovčí ještě připíjí velkoknížeti na kuráž.
Přípitek musí být krátký. Jako výstřel.
Poslední.
Barzojové už byli vypuštěni.
Черный ворон, весь я твой...

Plaval oceánem jako první člověk zcela bez přístrojů.
V ruce svíral pouze velkou stříkací pistoli plnou sladké vody.
Nejdříve se smáli, ale pochopili. Mořská obluda - jediná možná zbraň je voda z řek. Všichni mu drželi palce. Malý kluk a dobrovolně se vrhl vstříc jisté smrti. Ale on přežije a zachrání lidstvo před hrozbou z hlubin.
Blížil se k příšeře.
"Vylez, bídný tvore. Zničím tě!"
Obluda byla strašlivá. Chapadla zakončená drápy, přísavky plivající jed. Skutečná hrozba. Chlapec vyrazil.
* * *
Něco ho popadlo a táhlo nad hladinu.
"Mladý pane, je čas vylézt z bazénu," podávala mu matka ručník.
"Mami," kňučel, "zbýval poslední výstřel."

Poznámka: absolutně nestíhám, okolo mě samé nepříjemnosti až hnusy, na téma jsem napsala dvě tak šílené morbidity, že je odmítám vypustit do světa, takže pro dnešek radši jen drobná vykrádačka na motivy vtipu, který mi přišel mejlem, bodík je bodík :-)
Telefonuje syn s mámou:
"Mami, můžu dnes přivést na návštěvu svou přítelkyni?"
"Samozřejmě, synku."
"Víš mami, ale já jsem s ní už dva měsíce ženatý."
"Och! To je skvělé, synku."
"Mami, chtěli bychom taky žít u vás."
"Dobře synku, bude nám spolu veseleji."
"Ale ona je Cikánka."
"Synku, vždyť nejsme žádní rasisti."
"A má čtyři děti."
"Synku, já se už těším na dětičky."
"Mami, ale vy máte jen jednopokojový byt."
"To je v pořádku. Ty s manželkou budeš bydlet v pokoji a otec si ustele v kuchyni."
"A co budeš dělat ty, mami?"
"Já nic, já se jdu teď zastřelit."

Varování: Nic pro slabší povahy
Poznámka: Vím, že to nejsou drabbles, na která jste s Danielem zvyklí, ale za ten téměř rok od svého vzniku se tento svět rozvinul a ukázal nečekané linie.
---
Stalo se to během posledního kola střelecké soutěže. Danielovým zorným polem se mihl vlkošedý stín. Vzhlédl, ale kolem něho byli pouze soustředění studenti, a tak se znovu sklonil k výsledkové listině.
„Danieli!“ zavolal Jaroslav L. z basketbalového hřiště. „Už jste skončili?“
„Skoro!“
Když uklidil pušky, rozběhl se Daniel po břehu za Jaroslavem, který ho vyhlížel s míčem pod paží.
Uběhl stěží pár metrů, když třeskl výstřel, který tentokrát nemohl být ze školní vzduchovky.
Danielovo modré tričko zbarvila krev.
Druhý zásah muže odhodil vstříc čekající vodní hladině. Vyděšený křik na břehu už neslyšel, přehlušil ho vzduch unikající z rány na hrudi.

Rumcajs seděl na kameni a čistil fajfku od zbytků tabáku.
Bum. Od hlavy mu odskočila borová šiška.
Veverka Terka se posměšně ušklíbá. Další ho trefila přímo do nosu.
„Sakrment, ty zrzavko, že já ti tu šišku vystřelím z pazourek!“
A hned naládoval pistol předloňským žaludem a už míří na tu šišku.
Jenže ouha, mířidlo se komíhá sem a tam, hned ukazuje na šišku, hned na veverku a Rumcajs ne a ne ho uklidnit.
Zastrčil pistol do kapsy a smutně říká: „Mančinko, zavolej Cipíska, že už to řemeslo musí po mně převzít. Copak je to za loupežníka, kterýmu se třese ruka.“