Hercule Poirot

„Takže vy tvrdíte, že jste seděli v sále a čekali, až mesijé Pickling začne promítat, nespa?“
„Ano. Otec byl ohromně šťastný, že se mu ten filmový pás podařilo při dražbě získat.“
„E pui? Slyšeli jste zvuky zápasu?“
„Bylo to hrozné. Chtěl jsem se rozeběhnout nahoru, ale v tu chvíli otec propadl oknem promítací kabiny a zřítil se dolů.“
„Oknem promítací kabiny… Tím oknem, které by po vzoru koček nepojalo ani můj knír, natož mě celého? Nečekal jste, že se tam půjdu podívat a že najdu tu zvukovou nahrávku, kterou jste pouštěl? Váš otec byl včera večer už několik hodin mrtvý!“

„Takže lorda Carleyho otrávila jeho manželka?“ nechápal kapitán Hastings. „Vždyť jed se našel na talíři a lady Christine přišla do styku jen s vínem, ve kterém žádný nebyl. Jak je to možné, Poirote?“
„Z několika důvodů, mon ami,“ vysvětloval detektiv.
„Za prvé, několik krystalků jedu leželo na zaschlých zbytcích omáčky. Musely tam být přidány později, jinak by se rozpustily.
Za druhé, přestože talíře zůstaly neumyty až do lordovy náhlé smrti a příjezdu policie, jeho sklenka byla čistá. Navíc nikdo z kuchyně si nevybavoval její mytí.
Za třetí, na lahvi stálo Cabernet Sauvignon, výběr z hroznů, ale zbytek uvnitř byl Merlot.“

Ariadne Oliver did not like her own books. It was like children, she reflected; you could feel pride for them or even affection, but you didn't like them. The fact that other people did, rather unsettled her.

"I adore your Sven Hjerson stories," a young woman chirped at her across the signing table, and Mrs. Oliver muttered vaguely in response.

"I'm not enjoying this," she whispered to her publisher between signatures.

"They're your fans," he admonished, "deal with it."

What she would do, she thought, was put this entire experience her next book. There was enough for a whole chapter.

Rozmrzelost Hercula Poirota neznala mezí. Pisatel vyděračského dopisu, kvůli kterému ho lord Wilkford vylákal na své venkovské sídlo, byl dopaden ještě před jeho příjezdem a pohostinnost, jejíž nabídnutí lord považoval za svou povinnost, se ukázala být darem vskutku danajským.
Wilkfordský zámek měl nepopiratelnou historickou hodnotu plně reflektovanou jeho koupelnami, vytápěním a kuchyní.
A lordův „báječný starý přítel,“ jehož společně navštívili, byl nejnudnějším člověkem v Anglii, jehož nekonečné vyprávění zapříčinilo, že detektiv zmeškal poslední vlak do metropole.
Ač lord nabídl prodloužení pobytu, Poirot požadoval odvoz na poštu. Byl rozhodnutý zatelefonovat slečně Lemonové, ať mu z Londýna pošle taxi. Nehledě na cenu.

Málem poslední vlak nestihl, s jeho postavou se velmi špatně utíká. Naštěstí si ho všiml průvodčí a mávl, takže jen tak tak zapadl do dveří soupravy.
Konečně zpět po dlouhé dovolené na kontinentě. Pokochat se krásami Anglické přírody z okna, odpočinout si... Měl peripetií, zádrhelů a problémů už plné zuby.
Sdílel kupé s drobnou starší dámou, která pletla a nechala ho v klidu spát.
Ticho přerušil náhlý výkřik a zatažení záchranné brzdy.
"Vražda, vražda!"
Paní položila pletení. "Božínku, co budeme dělat?"
Hluboce si povzdechl. "To, co dělám vždy, madame. Pohlídáte mi věci, s'ill vous plait? Hercule Poirot se ujme případu."

Tentokrát vyšetřování netrvalo dlouho a Hercule Poirot už měl jasno. „Monsieur Stevense zabila mademoiselle Perézová,“ oznámil.
„Ta mladá španělská kuchařka?“ podivil se kapitán Hastings.
„Byla milenkou monsieur Stevense a když ji opustil, nedokázala se s tím smířit,“ vysvětloval detektiv. „Vzala pistoli ze zásuvky jeho stolu, na kole dojela do jeho kanceláře a tam ho zastřelila.“
„Ale kdy to mohla stihnout? Vždyť víme, že v době vraždy připravovala moučník!“ namítl kapitán.
„Mon ami, je vidět, že vy Angličané o jídle vůbec nic nevíte. Sněhoví ježci se suší při nízké teplotě minimálně hodinu. Mademoiselle Perézová měla spoustu času, zatímco byli v troubě.“

„Když už chcete nosit peněženku v kapse kalhot, Hastingsi, v pravé byste ji měl víc po ruce,“ poradil Hercule Poirot příteli, když platil trafikantovi za noviny.
„Mademoiselle Lemonová, když budete zakládat dokumentaci případů abecedně podle jména pachatele, bude se v ní snáze hledat, než když bude podle data,“ poučoval detektiv sekretářku, krátce poté, co se vrátili domů.
„Už aby dostal nový případ,“ podotkl Hastings ke slečně Lemonové šeptem, když Poirot vysvětloval pošťákovi, jak si má zorganizovat dopisy, aby jimi nemusel tak dlouho listovat, než najde ten správný. „Když jeho šedé buňky nemají co na práci, je s ním k nevydržení.“

„…Vracela jsem se vlakem v šest hodin a když jsem dorazila domů, pan Thornby mi řekl-“ její řeč se zadrhla a kapitán Hastings jí okamžitě podal kapesník.
Poděkovala a otřela si oči. „Nikdy bych nevěřila, že…“
„Merci, mademoiselle,“ přerušil ji detektiv. „To je vše.“
„Kdybyste ještě něco potřebovala – sklenku vody, deštník, doprovod…“ vychrlil ze sebe Hastings spěšně. Zarazil se, když si uvědomil, že mluví příliš. „Prostě cokoliv. Stačí říct.“
„Jste velice laskav, kapitáne,“ usmála se, „teď mě prosím omluvte.“
S tím opustila místnost.
„Není okouzlující, Poirote?“
„To jistě je, mon ami, ale všiml jste si, že nám mademoiselle Grahamová lhala?“