Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Začínáme brutálně (i v testovacím drabble), ale co jiného se dá ode mne čekat? :)
První testy jsou jednoduché, ale to mě nepřekvapí – všichni máme odpovídající kondici, takže běh, střelba a překážková dráha jsou formality.
Druhé kolo testování je těžší. Sice nemám problém přežít dva dni bez jídla a vody, ale 35 hodin v temnotě, v bedně metr krát metr, snadných není. Ale jdu dál.
Nikdo neví, co nás čeká ve třetím kole. Když na mě přijde řada, vstoupím do jasně osvětlené místnosti. Z identických dveří naproti vykročí druhá kandidátka.
"Toto je závěrečný test," ozve se. "Ven vyjde jen jedna z vás a vstoupí v královninu stráž."
Pohlédneme na sebe. Jedna z nás dnes zemře.
Obléct se tak, abyste splynuli s okolím.
Vyčíhnout si okamžik, kdy si konečně sedne.
Nenápadně popadnout zbraň hromadného ničení.
Pomalu a opatrně se připlížit zezadu.
Nešlápnout na suché listí, sluch má výborný.
Pamatovat také na bezvadné periferní vidění.
Podlézt pod stromem, vyndat větvičku z oka, neřvat.
Ignorovat pavučinu na uchu i přilepené hovínko na botě.
Nespouštět oči z cíle, lstivě se připlížit za záda.
Natáhnout ruku, přesně zamířit a stisknout spoušť.
Pro příště - ruku stáhnout rychleji, nebo použít rukavice.
Najít obvazy a zastavit mnohočetné krvácení.
Opakovat postup, dokud se nepodaří aspoň jeden zásah.
Odblešování koček sprejem je zatraceně riziková činnost.
Jsou zpátky. Je jich sedm. Ozbrojených, nebezpečných a nekonvenčních. O jejich generálovi nemluvě.
A bude to horší, protože tentokrát má autorka nastudovány Clone Wars a míní toho využít...
A zase je tu problém s názvy drabblat. Ale to je jen maličká chybička, to se vyřeší.
Gwen unaveně zívla. Písmenka skákala mimo řádky a grafy se podobaly kresbám opilého Tuskena. To by stačilo. Má se zbláznit, protože je galaxie ve válce? Vstala od stolu a už chtěla padnout do postele, když zaslechla od vedle hluk.
"Říkám ti, že tohle téma je nesmysl," prohlásil Bennar.
"To tvrdíš ty. Mě to tak nepřipadá," uraženě namítl Tyros.
"Jako někdo s vyšší hodností ti zakazuju ho posílat!"
"Jako někdo s vyšší hodností si trhni!"
"Cože?"
Gwen nahlédla dovnitř. Dva kloni se rvali na podlaze a zbytek týmu znuděně přihlížel.
"Co se děje?"
"Hádají se o témata do DMD. Jako obyčejně."
Pokud by si někdo chtěl přečíst, jak generál ke klonům přišel, je to k dispozici na mém livejournalu.
Konec reklamy.
A ostatně soudím... že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy by mělo udělit Tess pokutu za to, že neaktualizuje Jediland.
Odhodlaně se posadila za klávesnici. Protáhla si ruce, až jí zapraskaly klouby na prstech. Otřela prach na monitoru a zahleděla se na prázdnou stránku dokumentu. Vzdychla. Slova nepřicházela. Rozhlédla se kolem sebe. Na poličkách všude kolem ní spočívaly stovky knih. Milovala je a přečetla jich stovky, možná tisíce. Postavy v nich se staly její součástí, jejich příběhy neskončily přečtením knihy, ale žily dál v ní. Mohla pokračovat v jejich vyprávění, stačilo si jen vybrat. Ale inspirace se nechtěla probudit. Příliš dlouho se věnovala dílům druhých a zapomněla sama příběhy tvořit. Duše vypravěče v ní dávno usnula. Musí ji znovu probudit.
Protože to bych nebyla já, abych si to taky nevyzkoušela a protože jsem se do té knížky naprosto zamilovala.
A nebudeme troškařit a přidáme rovnou tři drabble v jednom.
Doufám, že se bude líbit.
P.S.: Části knihy jsou skutečně psány z tohoto pohledu, takže jsem ho použila, i když to běžně nepíšu.
Procházíte úzkým tunelem, zatímco nad hlavou vám září hvězdy. Jsou jich miliony.
A pak je konec. Závan čerstvého vzduchu vám napoví, že jste znovu venku. První, co vidíte, jsou hodiny. Vám spíše připomínají menší orloj. Nepohybují se v nich však pouze postavičky. Celá jejich struktura se pomalu mění.
Vydáte se dál. Zastavíte se až před obří vatrou. Oheň je bílý a horký a částečně osvětluje stany, které se najednou zhmotnily kolem vás. Černá. Bílá. Tisíce odstínů šedé. Jakoby se ze světa ztratily všechny ostatní barvy. Ale není na tom nic smutného. Právě naopak.
Projdete s okouzlením kolem živých soch, které vypadají tak přesvědčivě, až uvažujete, jestli snad nejsou skutečně z kamene. Postupně navštívíte stan akrobatů, krotitelů, i iluzionistky. Necháte si vyložit karty od věštkyně a po námaze v Labyrintu, si oddechnete v Ledové zahradě. Koupíte si něco sladkého a rozhodnete se navštívit poslední stan, než se před úsvitem vydáte domů.
Bloudíte. Hledáte. Nenacházíte. Až nakonec…
Vchod, který vás zaujme, působí na první pohled jen jako trhlina ve stanu. Nebýt cedule, která nad ním visí, nejspíš byste mu nevěnovali větší pozornost. Váháte jen chvíli, než se rozhodnete vstoupit. Vnitřek stanu je tmavý. Osvětlený jen několika málo svítilnami, které vyzařují bělavé světlo. A přímo před vámi se tyčí vysoké zrcadlo.
Pomalu k němu přistoupíte. Pak přiložíte dlaň na jeho chladivý povrch.
Stan se rozzáří a na bílých stěnách se začne objevovat text, psaný černým inkoustem.
A vy čtete. Slova, na která jste nikdy ani nepomysleli, ale která s určitostí pocházela z vašeho nitra. Věty, které vás hřejí u srdce a duše díky nim tančí. Písmena malá i velká, se smyčkami, i bez nich, které vám způsobují menší nevolnost, ale zároveň vás povznáší do oblak.
Jsou to slova, která čekala. Slova, která potřebovala být napsána. Slova, která existují jen proto, abyste si je mohli přečíst.
Berte tohle tripple drabble jako poděkování pro všechny, kteří mi letos napsali vánoční dárek ;)
Princezna Sidonie prohlásila, že její ruku a trůn získá jen ten nejlepší, vítěz klání v několika disciplínách.
Mezi jinými soutěžili její přítel z dětství, princ Jiří, a jeho ctižádostivý bratranec Jeroným.
Byla to napínavá podívaná. Jezdecký závod vyhrál Jiří, ale v turnaji zvítězil Jeroným. Střelecká zkouška dopadla nerozhodně.
Nakonec měla rozhodnout básnická soutěž. Jiří přednesl prostou cituplnou báseň. Jeroným však zahrnul princeznu tolika blýskavými slovy a lichotkami, že docela ztratila hlavu. Na Jiřího už ani nepohlédla.
Jakmile se Jeroným stal králem, začal vládnout železnou rukou a o ženu vůbec nedbal.
Jiří se mezitím šťastně oženil a svému království vládl dobře.
Když jsem vešel do výstrojního skladu, stál ke mně zády. Musel o mně vědět, - příchod chlapa promočeného na kůži prostě zaregistrujete, - ale nereagoval. Dál koukal na tabuli s výpočty a předstíral hluboké soustředění. Mně ale neoblafnul. Tajil dech. Jako někdo, kdo se usilovně snaží nesmát.
Prevít zatracenej.
Ohlédl se. Jeho výraz nemohl být roztomilejší.
„Vím, že to nechcete slyšet, 007. Ale já vám to říkal.“
Usmál jsem se a otevřel dlaň. Z pera moc nezbývalo, ale vzal si to. Velice opatrně. Celou cestu ke dveřím jsem cítil v lopatkách jeho upřený pohled.
Víte co?
Tahle hra se mi začínala líbit.
Věnováno majiteli fialové kočky a modrého pyžama. On ví proč. -.-
Drabble bylo napsáno na obranu mých oblíbených postav.
Jednou Pažout praštil o stůl nějakou knížkou a řekl, člověče, Horáčku, pamatuješ, jak jsme měnili pravopis, a Horáček odpověděl, jasně, vždycky z toho byl průšvih, a Pažout řekl, koukni, tady si s I a Y dělají co chtějí a lidi jim za to platí! Horáček otevřel Opráski a začal se chechtat, ale Pažout se mračil, kdybychom to dělali my, bude průšvih zase. Horáček řekl, třeba ne, a přepsal ceduli jejich podniku na ZÁMEČŇYCTVÝ – VÍROBA KLÝČŮ, a Pažout vzdychl, teď k nám lidi přestanou chodit, ale lidi k nim chodili dál, protože tohle zámečnictví bylo prostě nejlepší v okolí, pravopis nepravopis.
Moc se mi líbilo drabble Blueberry lady, neodolala jsem a tady je pokračování. Snad se nebude zlobit.
Potom se rozhodli, že nechají jenom tvrdé y.
Druhý den si Horáček vzpomněl, že si vždycky přál kolo, řekl něco do sluchátka a v tu ránu tu stálo krásné kolo s přehazovačkou, dokonce s tachometrem, jenom celé zabahněné. Než se Horáček rozkoukal, držel v jedné ruce hadr, ve druhé houbu, a chtě nechtě drhnul kolo, dokud se neblýskalo.
Teď bych pyl, zahučel pak do sluchátka, a hned se všude vznášel žlutý pyl, pokrýval zem a taky to čerstvě umyté kolo, Horáček dostal záchvat - měl chudák astma - a musel na pohotovost.
Když mohl zase dýchat, uznal, že měnit pravopis se nevyplácí.
A jelikož jedno drabble za noc nestačí, přináším další (a psaní úvodních poznámek mi ve čtvrt na jednu ráno fakt nejde). Užijte si ho :).
„Jmenuji se -“ Jeho hlas, který neslyšel tak dlouho, že by ho málem nepoznal, ostře zaskřípěl a nesl se sálem.
„Narodil jsem se -“ Příliš dlouho zíral před sebe. Bylo ticho až na skučení větru mezi troskami.
„Narodil jsem se pátého května. Léta Páně -“ Odplivl si. Jaký Pán? Jen ta fráze. Zahodil ji, snad aby zamlčel, že ani na ni nezná odpověď.
„V noci ke mně přišla.“ Kolem něho běžely hodiny. Kdesi venku rostla tráva a kosti. „Měla modré oči.“ Zelené? Hnědé? Červené jako krev?
„Jsem člověk.“
Ozvěna to proměnila v absurditu.
Jaký člověk? Člověk bez vzpomínek? Člověk bez života?
Takový není.
Chtěla jsem sem hodit odkaz na film Ve stínu upíra, ale z nějakého důvodu jsem naprosto neschopná zprovoznit odkaz a v tuto hodinu nemám už ani kapacitu být nepříčetná, protože technika. Ale vy jste všichni moc šikovní a když budete chtít, tak si ten film najdete sami, že jo? :)
