Noční cirkus

Procházíte úzkým tunelem, zatímco nad hlavou vám září hvězdy. Jsou jich miliony.
A pak je konec. Závan čerstvého vzduchu vám napoví, že jste znovu venku. První, co vidíte, jsou hodiny. Vám spíše připomínají menší orloj. Nepohybují se v nich však pouze postavičky. Celá jejich struktura se pomalu mění.
Vydáte se dál. Zastavíte se až před obří vatrou. Oheň je bílý a horký a částečně osvětluje stany, které se najednou zhmotnily kolem vás. Černá. Bílá. Tisíce odstínů šedé. Jakoby se ze světa ztratily všechny ostatní barvy. Ale není na tom nic smutného. Právě naopak.
Projdete s okouzlením kolem živých soch, které vypadají tak přesvědčivě, až uvažujete, jestli snad nejsou skutečně z kamene. Postupně navštívíte stan akrobatů, krotitelů, i iluzionistky. Necháte si vyložit karty od věštkyně a po námaze v Labyrintu, si oddechnete v Ledové zahradě. Koupíte si něco sladkého a rozhodnete se navštívit poslední stan, než se před úsvitem vydáte domů.
Bloudíte. Hledáte. Nenacházíte. Až nakonec…
Vchod, který vás zaujme, působí na první pohled jen jako trhlina ve stanu. Nebýt cedule, která nad ním visí, nejspíš byste mu nevěnovali větší pozornost. Váháte jen chvíli, než se rozhodnete vstoupit. Vnitřek stanu je tmavý. Osvětlený jen několika málo svítilnami, které vyzařují bělavé světlo. A přímo před vámi se tyčí vysoké zrcadlo.
Pomalu k němu přistoupíte. Pak přiložíte dlaň na jeho chladivý povrch.
Stan se rozzáří a na bílých stěnách se začne objevovat text, psaný černým inkoustem.
A vy čtete. Slova, na která jste nikdy ani nepomysleli, ale která s určitostí pocházela z vašeho nitra. Věty, které vás hřejí u srdce a duše díky nim tančí. Písmena malá i velká, se smyčkami, i bez nich, které vám způsobují menší nevolnost, ale zároveň vás povznáší do oblak.
Jsou to slova, která čekala. Slova, která potřebovala být napsána. Slova, která existují jen proto, abyste si je mohli přečíst.