Horáček a Pažout

Jednou Horáček povídá, mohli bysme zajít do galerie, Šebestová říkala, že nežijeme kulturně, a Pažout řekl, z toho kvetu jako korál,  Šebestová mi může políbit tyvíšco, a Horáček odpověděl, že korál vůbec nekvete, říkala Aries, a že líbat Pažoutovo tyvíšco by Šebestové nikdy nedovolil, ale do galerie se půjde! Pažout frfňal ještě v tramvaji, ale ve Veletržáku přestal, jeden obraz se mu zalíbil tak, že před ním stál jako uhranutý, to je krása, ty linie, ty tvary, nádhera! Kultura je úžasná! Takoví kluci už dneska ani nejsou, a Horáček řekl, no promiň, a Pažout rychle dodal, ty seš samozřejmě výjimka!

Horáčkova babi umřela a měla pohřeb, to už tak bývá, a všichni dokola mluvili o tom, jak mladý může a starý musí, požehnaný věk a konečně se setká zase s Ferdinandem, jen Horáček nemluvil, jednak kvůli všem kytkám, na které má alergii, ale hlavně z jiných důvodů. A Pažout tomu rozuměl, protože někdy prostě rozumíte i beze slov, vzal Horáčka domů, držel ho za ruku a díval se s ním, jak padá tma a rozsvěcí se hvězdy, a poslouchal, jak zpívá slavík, a mlčel. A za dlouhou dobu mu Horáček tu ruku stisknul a bylo to jako všechny díky světa.

Ale slyšeli jste vo těch mravencích? zeptal se Pažout a Horáček souhlasil, že to je strašný ty mravenci a tak se Mach zeptal jaký jako mravenci. No přece ty zlatý mravenci řekl Pažout a nechápal, jak o tom ještě někdo neví. Sou děsně chytrý protože ti vlezou do ucha a pak se ti zavrtají do mozku a sežerou všechno na co přijdou, řekl Horáček. A hlavně ten mozek, upřesnil Pažout.
Šebestová zakroutila hlavou a řekla jim, že by asi neměli věřit všemu, co kde slyší, na což Pažout s Horáčkem vyvalili oči a souhlasili, že Šebestovou už asi taky dostali.

Člověče, Horáčku, opři se do toho pořádně, tohle nemá cenu, takový jenom šolíchání, supěl Pažout pod Horáčkovýma rukama, jenže Horáček opáčil, abys věděl, hochu, tohle je čínská mravenčí masáž, jako by ti zlatej mravenec dupal po zádech pěti mravenčíma nohama, teda aspoň sto mravenců, jenže, zafuněl Pažout, mravenci mají vosum nohou, ne pět, ani pět tisíc, a Horáček se smál, že Pažout neumí matiku ani botaniku, takže se Pažout postavil, přehodil si Horáčka přes rameno a cestou do ložnice temně pronesl, teď ti ukážu já, co je to masáž, inteligente, dokud z toho nebudeš mít mozek zavařenej až do nebe!

Jsou čarodějky, povídali Machovi, potřebujeme sluchátko, kdyby vítr rozfoukal oheň, Pažout řekl, jsou čarodějky, potřebujeme sluchátko, kdyby došlo pivo, sluchátko prohlásilo, že není hasič ani pivní kurýr, a Machová se zeptala, s kým teda? Sluchátko řeklo, s chlapci, těm pivo nedojde! Pili tedy pivo, načež se sluchátko optalo, než jsem vás potkalo, byli jste normální? Zeptali se sluchátka, jak to myslí, a sluchátko odpovědělo, sexuálně, ne asi! Pažout zbrunátněl a zařval, když se mají dva LIDI rádi, hluchadlo, je to naprosto normální! Ale Horáček se usmál a řekl, jasně, až do koček a lednice, a dál už je to historie!

Venku bylo konečně teplo a tak si Horáček s Pažoutem řekli, že půjdou do parku, a tak šli a drželi se za ruce a povídali si o tom, jak je to sluníčko fajn a co budou dělat v létě, když uslyšeli nějaký pozdvižení a tak se šli podívat, co se to tam děje. Byli tam tři puberťáci, kteří strkali do čtvrtého a vykřikovali na něj věci jako, že nemá žádný kamarády a taky něco, co by Horáček s Pažoutem rozhodně neopakovali a tak se na sebe podívali a kývli.
Za chvíli na to z parku utíkali s brekem tři kluci.

Tenkrát chodili Horáček a Pažout pátým rokem do 3.B, malých spolužáků si nevšímali, jenže Ahmeda si všimli, vypadal jinak, neuměl moc česky a větší kluci mu dávali dost zabrat, až Horáček řekl, člověče, já se na to nemůžu dívat, a Pažout zavrčel, ani nemusíš, a sluchátko, které před chvíli šlohli Šebestové, pravilo, hoši, chcete pomoci? a hoši řekli, dík, sluchátko, jsi fakt kámoš, na to, že tě pořád krademe, ale není třeba, načež nakráčeli na školní dvůr, kde si zrovna kluci chtěli Ahmeda podat, postavili se za něj a řekli, tak kdo chce na budku, pánové? A nikdo nechtěl!

Pažout seděl v kuchyni a pohledem temným jak křest knihy v arcibiskupském paláci zíral na vysoké krvavě červené boty, podpatky měly jako dlouhé jehly, a když se Horáček zeptal, cože to je, Pažout zachroptěl, pracovní boty standardní, píše se na krabici, cos mi objednal, Horáčku! A Horáček řekl, ukaž, to musí být nějaký omyl, našel objednávku v počítači a praštil se do čela, já je objednal na e-shop, tak sorry, a Pažout odpověděl, jakýpak sorry, Horáčku, boty vrátíš, ale nejdřív mi v nich za trest zatančíš! Prosím, řekl Horáček, beze všeho, ale pak půjdou, po železářství v nich chodit nebudeš!

To tvoje zírání do ledničky, povídal Pažout Horáčkovi, to je kapitola sama pro sebe, co myslíš, že tam najdeš, koukáš tam zasněně nejmíň dvě minuty, víš, kolik to stojí, a Horáček ledničku zavřel, ale zasněně se tvářil dál, já vždycky vzpomínám, vysvětloval, jak Mach a Šebestová provedli tu věc s kočkama, já šel k tobě, všude bylo naházené jídlo a žraly ho ty kočky, pak jsem otevřel ledničku a tys tam byl, bílej a studenej, to bylo strašné, jenže když jsem ti dal umělý dýchání, byl jsi zas krásně teplej, a Pažout odpověděl, pořád jsem, pojď mi ho dát znova!

Být magický předmět není žádný med, vážení, jednak se předpokládá, že tupě plníte příkazy, za druhé si nevyberete, kdo vás vezme do ruky, a tak štěkám jako hrom, ať je koček milion, tím to začalo a je to skutečně stupidní a dětinský nápad, koček je už tak dost, vy pak vidíte všechny ty důsledky, zděšení ptačí populace, alergické reakce, třeba takový Pažout skončil v ledničce a kdyby ho Horáček nevytáhl, dočista by umrznul, exkrementy milionu koček, to nechcete, ani když nemáte nos. Tak jsem si začalo dělat věci po svém, když je požadavek rozumný, vyhovím, a když ne, nazdar bazar!