DMD č. 5. pro 5. 4. 2011. Téma: Lesk a bída kurtizán

Drustan mab Nectana se převalil na posteli a své okouzlující oči upřel na Ysandru.
„Nechápu jednu věc,“ bezradně prohlásil d´Angenštinou, ve které byl pořád ještě slyšet silný přízvuk (Ysadra to shledávala strašně roztomilým).
„Jakou?“ zeptala se mladá královna a nahnula se nad něj.
„Proč se Phédre, které za jednu noc platí i dvacet tisíc dukátů, zamiluje do jediného mladého celibátníka v okolí?“
Ysandra půvabně pokrčila rameny.
„Navíc ji jako anguissetu neuspokojí, i bez toho slibu rozhodně nemá tyhle choutky?“
Rozprostřela mu své dlouhé vlasy po modře potetované hrudi.
„Možná, že chce prostě všechny,“ zašeptala mu do ucha.
Dál se už neptal.

Nejkulatější detektiv na světě se zamračil. „Něco je zde zcela špatně, Hastingsi,“ pravil a rozhlížel se po místnosti.
Jeho přítel jen nechápavě zavrtěl hlavou: „Ale já tu kromě té mrtvoly opravdu nic neobvyklého nevidím.“
„Celá tato místnost je nějak pokřivena, mon ami, přece není možné, abyste si toho nevšiml! Tento pokoj jakoby na sebe převzal zvrácenost činu, jehož důsledky tu vidíme. Ale Hercule Poirot zatím neví, co se za tím skrývá, šedé buňky jsou otřeseny...“
Náhle se jeho čelo rozjasnilo. Přeťapal koberec až ke krbu, kde srovnal tlustou knihu do řady s ostatními.
„Už je to mnohem lepší,“ usmál se.

Vyšplhal za mnou po těch zatracených schodech, kytku v zubech, odvezl mě limuzínou a asi pět let bylo všechno nádherný. Večeře při svíčkách, víkendy v Paříži, opera. A jakou radost měl z těch lodí.
Jenže to začalo jít z kopce. Dva potraty, dva porody. Plínky, sunar, dudlíky a hysterickej pláč. Nočníky, školka, potom jen věčný domácí úkoly.
A pak se z něj vyklubal Grázl Číslo Čtyři. Vybral si to nejpitomější klišé. Sekretářku, něco přes dvacet, blond, krásný pevný trojky.
Jenže to se chlapec přepočítal. Už brzo budu vychovávat jeho ex-děti v jeho ex-domě s jeho ex-psem. Já nejsem blbá Popelka.

„Neboj, budu ti do té Francie psát často.“ sliboval na začátku září na nádraží.
Usoudila že se bezpochyby zamilovala. Ale nebála se, co zmůže vzdálenost proti lásce?
„Jak ses vlastně celý týden měla?“ volal jí v říjnu. Po dvou týdnech.
Co dělat. Objetí na dálku chladnou rychle a do pozdravů se rychle dostane osten žárlivosti „tak si to tam užij.“
V listopadu u něj v bytě našla cizí kartáček na zuby. Přešli to mlčením. Co taky jiného.
V prosinci ji do telefonu oslovil Karle, chvíli mluvil nesmysly a hovor rychle ukončil. Moudře usoudila, že o Vánocích za ním jezdit nemá.

Pocta jedné zcela konkrétní scéně.
Mína si pohybem ramen upravila korzet a urovnala rudou šálku na krku. Za posledních pár měsíců vysvobodila anglického cestovatele z opiového doupěte, plula pod mořem s tím nejděsivějším z kapitánů a přežila střet se zrůdou, o které se jenom šeptá. Pod plynovou lampou byla sice na očích všem pařížským filles i jejich pasákům, ale cítila se docela klidná. Vždyť na jednom rohu ulice hlídkoval monsieur Dupin, na druhém Quatermain. Zamrkala řasami a vyzývavě se usmála na bledého muže, který se k ní váhavě přibližoval. Nalákat jednoho anglického doktůrka do služeb impéria je přece úplná hračka. Co by se mohlo pokazit?

Poznámka: Asi vás zklamu... Za komentáře díky Danae a Lorelai!!! A byl tam pokus o vtip, jenže ten jsem, pro nadbytek slov, musela smazat...
S grácií vylétl z krbu na Ústředí Fénixova řádu. Do setkání zbývalo necelých patnáct minut. Cítil se rozrušený a zraněný. Od člověka, který byl skoro jeho součástí, zásahy bolely nejvíce.
Nehodlal se litovat, potřeboval si pročistit hlavu. Rád se procházel mudlovskými ulicemi; nepřítomnost kouzelníků mu léčila drobné i větší bolístky.
Vyrazil. Míjel prapodivné podniky. Polonahá děvčata dokonale prozrazovala jejich charakter. Zpomalil. Měl by? Nebyla to touha, jen chuť pomstít se. Ublížit.
Váhal. Dívky něco pokřikovaly a několik z nich se k němu vrhlo. Jak bláhový. Nemohl, nezasloužila si to... Nosila jeho dítě. Ostrá slova byla daň. Daň za maličkého tvorečka.

Varování: Preslash
Ptá se malý Draco maminky:
„Mami, a kdo je to mudla?“
„To je podřadný člověk, který neumí kouzlit.“
„Mami, a kdo je to pitomec?“
„To je moc hloupý kouzelník.“
„Mami, a kdo je to ministr kouzel?“
„To je pěkný pitomec.“
„Mami, a kdo je to gay?“
„To je muž, který má rád muže.“
„Mami, a kdo je to lektvarový mistr?“
„To je tvůj strýček Severus.“
„Mami, a kdo je to děvka?
„Teda, Draco, kam ty na ta slova chodíš?“
„V přípravce. Tak kdo to teda je?“
„No, Draco, to je tvůj tatínek, když se zavře do pracovny se strýčkem Severusem.“

Varování: 18+, slash, vulgarismus, naturalismus
Nikdy jsi nebyl žádanější.
Nikdy jsi nebyl nechutnější.
Nikdy jsi nebyl šťastnější.
Nikdy jsi nebyl v takových sračkách.
Nikdy jsi nebyl víc sám sebou.
Nikdy jsi neklesl tak hluboko.
Nikdy jsi neměl takové sebevědomí.
Nikdy jsi nebyl tak ubohý.
Chlap za tebou stáhne kalhoty.
Absence gelu. Absence citu.
Zasune.
Potlačíš zakňučení. Místo toho vykřikneš a divoce k němu přirazíš.
Neohlédne se, když odchází a na stolku nechává měšec.
Mince se blýskají, jak ti protékají mezi prsty.
Na prostěradle zasychá pár kapek tvé špinavé krve.
Stíny na víčkách se naposledy přízračně zalesknou.
Zavřeš oči a hlava se ti zvrátí dozadu.
Umíráš...

Nejdřív šla vůně a potom ona. Svůdné, štíhlé boky, dokonalý make-up, špičkově ovládaná houpavá chůze na vysokých podpatcích. Nikdy se doopravdy nezamilovala, ačkoli sama lámala mužská srdce na počkání. Každý skalp si pečlivě zapsala do svého tajného deníčku, a že jich tam bylo! Znechuceně odhodila rozevřenou knížku. Číst o cizích osudech ji nebavilo. Vždyť sama žije naplno. Nechápala, proč jí ten poslední ňouma doporučil číst tenhle román…že prý je o ní. Hloupost. A stejně by ji zajímalo, co se tam píše…Lesk a bída kurtizán… netušila, oč jde, ale předem ji to uráželo. Blahosklonně se usmála…však on ještě přijde s prosíkem…

Cesta se ták tááhla. Po chvilce nabručeného pozorování stromů a polí míhajících se kolem – dneska tam ani nejsou koně, ani králíci ne − zvedla hlavu a zkoušela přečíst různé věci nahoře.
„Zoo“ šla snadno. Tam chodili někdy, když bylo hezky. A viděli i toho lva, plameňáky a opice, co prostrkovaly hlavy „oo“.
„Daruj krev,“ říkala jí rozesmátá kapka.
Podívala se na své strupovité koleno.
Další nápis už byl těžší. Byl pod obrázkem rozesmáté a smutně rozšklebené hlavy.
Smějící se hlava byla asi Lesk a ta nešťastná hlava musela být Bída.
Ztichlým autobusem zazněl jasný dětský hlásek: „Mami, co je to kurtizán?“