DMD č. 5. pro 5. 4. 2011. Téma: Lesk a bída kurtizán

Poznámka: Tahle idea mi v hlavě strašila už dlouho, možná se mi ji někdy podaří trochu rozvést :).
------------------------------------------------------
Když se na střední škole dostala blíž k historii, uchvátil ji. V knihovně strávila hodiny
čtením všech svazků, které stály za to i braku, který zbýval. Měla pocit, že ho zná.
Na vysoké hltala všechny informace i malé detaily, které by jí mohly pomoci v tom šíleném
napravděpodobném plánu. Školu dokončila s červeným diplomem, ale ani za mák jí na něm
nezáleželo.
Pronikla do tajného společenství, které svým členům za tučné poplatky nebo „neocenitelné“
služby poskytovala cesty časem.
Když se ocitla na lůžku vedle Iulia Caesara, necítila radost.
Cítila se špinavá a využitá.
Ráno v nohách postele našla hrst mincí...

Fandom: indický film Devdas
„Zatanči!“, zahřmělo sálem. Muž se radostně zašklebil a posadil se na zem.
Chandramukhi nasadila profesionální úsměv, kývla na spolutanečnice a nastoupila do středu sálu.
Muž si nalil plnou číši a kývl jí na pozdrav.
Pokynula mu lehce rukou a začala tančit na první dopady strun. Sitár se rozezvučel a s ním dva bubny.
Zacinkaly nákotníčky a Chandramukhi spustila jednu z písní o nešťastné lásce. Nikdo netušil, že takovou doopravdy prožívá. Nikoho to nezajímalo. Vždyť byla kurtizánou a ty nemohou milovat. Je jim to odepřeno, jako by srdce neměly. Nesmí cítit.
Pokračovala. Musí tančit dál, i kdyby jí mělo srdce puknout.

Vzala si jedny ze svých nejlepších šatů. Vždy si byla vědoma své krásy, ale kvůli některým zákazníkům ji zdůrazňovala ještě pečlivěji.
„Jsem Inara,“ představila se, přestože mladý muž samozřejmě její jméno znal, a elegantním pohybem mu nalila šálek čaje. Tato schůzka byla naplánována dlouho dopředu, cestování na Serenity se snadno komplikuje, ale ničím se od ostatních nelišila. Možná jen tím, že na ni Inara čekala s nepatrnou, přesto však neobvyklou netrpělivostí. Někdy na chvilku - jen na chvilinku - zapřemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo žít jinak. Nejspíš ale bylo lepší, že muži, kterým by řekla ano, se nikdy nezeptali.

Omluvujík organizátorkám: Asi mám úplně špatně počítání slov - takové to (1) a a) jsem nepočítala.
Varování: Přítomné právnictvo, nebijte mě.
Poznámka: Bylo to silnější ne já.
Čl. 1
(1) Barbiestán je svrchovaný, právní stát.
(2) Zdrojem veškeré moci jsou Barbie.
Čl. 2
(1) Každá Barbie má právo vlastnit jeden růžový domeček a jednoho bílého psa.
(2) Právo, uvedené v čl. 2 odst. 1, se netýká Barbie, které
a) váží více než 45 kilogramů,
b) jsou starší 30ti let,
c) mají ICQ vyšší než 80 bodíků.
(3) Barbie uvedené v čl. 2 odst. 1 budou deportovány ze země.
Čl. 3
Každá Barbie má povinnost vypadat dobře.
Čl. 4
Žádná Barbie nesmí nosit stejné šaty déle než jeden den.
Čl. 5
Barbie, která si do 20ti let nenajde Kena, bude deportována podle čl. 2 odst. 3.

Poznámka: Vulgární a brutální (jako předloha). Omlouvám se nekrvelačným duším, ale bolí mě zub. Už třetí den, takže pomalu ale jistě začínám chápat a propagovat násilí. :D (modlím se v pořádně nabroušenou sekeru)
Nastalo ticho, jen kapky odměřovaly vteřiny, který nám v týhle místnosti zbývaly. Podíval jsem se do jejích vytřeštěných očí a odplivl si.
„Měl jsem tě radši jako děvku než jako upírku,“ řekl jsem. Na kratičký, sotva postřehnutelný, okamžik jsem si vzpomněl, jak přede mnou poprvé klečela a rozepínala mi kalhoty. Bylo mi jí skoro líto. Skoro. Pak jsem si vzpomněl na její kurevský sviňárny. Jak kvůli ní má „matka“ zemřela, jak jsem několikrát málem zhebnul já. Jak mě chtěla dát tomu žluťáckýmu zmetkovi na pokusy. Lítost zmizela.
Odtrhl jsem pohled a s temným uspokojením její uříznutou hlavu odhodil do kouta.

http://www.youtube.com/watch?v=HAi11eRjqtA&feature=related
Bezvýznamný podvodníček, zloděj a pasák Dédé bez odporu nastavil ruce a čahoun se sluchátky kolem krku přichystal pouta.
Když Dédého odváděli, ani se neohlédl. Komisař Palouzi se pod svými nerozlučnými černými brýlemi ušklíbl skoro soucitně. Co naplat, holka, tak to chodí, nejsi přece včerejší.
Nicole ochromeně zírala, jako by se neměla už nikdy pohnout. V uších jí znělo nakřáplé sentimentální blues. Na střechu jejího otlučeného autíčka bubnoval déšť a po špinavém okénku se řinuly proudy slz. Tupě bolavá prázdnota stékala na šedivou dlažbu a plnila kanály.
Doposavad byla Nicole jen obyčejná děvka. To až komisař Palouzi z ní udělal kurvu.

poznámka: kdysi jsem si pro sebe psala něco jako pokračování a tohle je vpodstatě jeho začátek
Dlouho váhal, jestli se vracet do míst, která mu připomínala tolik smutku. Trvalo mu to měsíce (zatím mu kniha vyšla a měla i úspěch), ale nakonec se přecejen odhodlal vstoupit. Podívat se, kdo nahradil ji.
Rychle našel stolek svých dávných přátel v čele s kulhavým malířem a byl vřele přivítán. Zapovídal se s nimi natolik, že málem zapomněl proč tu dnes vlastně je.
Ale pak přišlo na řadu její číslo. Až ho zamrazilo. Stejná píseň, stejný kostým, stejný vstup na scénu i průběh celého čísla.
Jenže to byl někdo jiný.
Jiskřivý diamant byl vystřídán Zářivým smaragdem.
Show must go on.

A/N: první velmi veřejné drabble. Nebijte mě. Přímá a doslovná citace esemesky included.
Červencový večer, Cosplay na krku, sytě žluté sluneční světlo zářilo Tyršovou ulicí. I štěrk vrhal dlouhé stíny. Vedro, vedro, vedro.
"Poberu šaty a dorazim," houkla přes ulici.
U dveří nastavila bok s cedulkou, vyklusala do liduprázdné třídy ve třetím patře, kupičku modré gotiky shrábla do igelitky. Pro jistotu zkontrolovala mobil. Esemeska.
"Všem defffkam a zákazníkům:) v pět sraz před smetánkou:) když přijdete později,stačí prozvonit dojdu pro vás:) trénujeme do půl sedmé:) vaše raila."
Bylo skoro šest.
"Do háje práce," ulevila si a dusivě horkým vzduchem se vydala za vzdálenou melodií songu z Moulin Rouge.
Mivka ji málem opravdu uškrtila.

A/N: Téma jsem pojala poněkud volně... Doufám, že mě místní historici neutlučou...
Bývaly doby, kdy se hřála na výsluní slávy. Obklopovaly ji davy chrabrých mužů. Těšila se jejich zájmu. Laskali ji. Hýčkali. A ona provázela jejich překrátké životy jako věrný souputník. Mnohé z nich viděla umírat.
Zvláště jeden jí byl velmi drahý. Nikdo by o něm nemohl říci, že byl zvlášť urostlý – vlastně by se dal označit za mrzáka. Ale když zemřel, jako by ji opustila část jí samé. Za krátkou dobu známolsti toho zažili příliš mnoho, než aby ji jeho smrt nezasáhla.
I dnes se Victory těší zájmu davů... ne však hrdinů.
A o vůni moře se jí už jen zdá...

Musela se důkladně připravit… Nemůže selhat, takové potěšení tomu mizerovi nedopřeje…
Což o to, teoretickou průpravu měla… i když si popravdě nebyla jistá, jestli kniha, kterou jí Hermiona půjčila, byla k vcítění se do role nezbytná …
Horší byly jisté… praktické požadavky…
Povzdechla si…
To nedokáže. Jak tohle někdo může?!?
Otřásla se odporem.
..................
„Vypadáš spokojeně, Severusi. Kdo je v maléru?“ zeptala se Hermiona.
„Tonks, pochopitelně. Vsadil jsem se s Kingsleym, že jako nasazená volavka-kurtizána propadne. Cítí se dotčená…“
„Podceňuješ ji. Proč by to nezvládla?“
„Je schopná se přizabít i normálně. Vážně si myslíš, že se naučí chodit na jehlových podpatcích?“