Blade Runner

Rick Deckard neměl dobrý den. Venku pršel kyselý déšť, který zahnal všechny z ulic do klubů a podniků, kde se kůže mnohem hůř hledaly. Někdy si musel poradit, jak obejít vstup, protože ani policejní odznak neotevíral všechny dveře. Počítal, kolik by potřeboval ulovit andíků, aby mohl Iran splnit její sen o živém opravdovém zvířeti. Chyběli mu ještě aspoň čtyři. Zatracený andíci, vzdechl, když se vracel domů s prázdnou.
Doma našel Iran, opět napojenou na depresivní klávese emocionálních varhan. Plakala, protože se chtěla cítit živá.
Pak na něj náhle vytřeštila oči: "A co budeš dělat, až vymlátíte světlo z posledního andíka?"

Detektiv K neměl rád ticho. Hlavně proto, že ticho replikantů bylo opravdové. Neměli srdce, které by jim pumpovalo krev, jen obvody. A obvody mlčí. Zaháněl ticho všelijak, nejčastěji se procházel nočními ulicemi. Tam nebylo ticho nikdy, protože Los Angeles nikdy nespí. Měl svoje prošlapané trasy, rád chodil místy, kde se nikdo na nic neptal a všichni klopili oči. Všechny holky v průhledných plastových oblečcích ho znaly a vždycky na něj přátelsky mrkaly. Když pršelo, chodily ulicemi pod svítícími deštníky. To měl K obzvlášť rád.
A pak si koupil Joi. Umělá, holografická verze dokonalé manželky vyplnila jeho ticho. Doufal, že navždy.

Uvádějte pouze odpovědi ano/ ne, vedlejší poznámky nejsou povoleny.
1. Dostanete k narozeninám koženou tašku. Je to v pořádku?
2. Vaše přítelkyně čeká dítě s vaším kolegou. Je to v pořádku?
3. Děti slaví narozeniny a mají dort se svíčkami. Děvčátku začnou hořet vlásky. Je to v pořádku?
5. Z rádia vysílají tristanskou operu. Je to v pořádku?
6. Váš kolega má ve skříňce fotografii. Je to erotická fotografie. Je to v pořádku?
7. V mělké jámě v zemi jsou naházená těla čtyř replikantů. Je to v pořádku?
8. Slyšíte houkání sovy. Je to v pořádku?
Děkujeme za Vaše odpovědi.

Nahé mužské tělo bičují provazy deště. Svaly napjaté v očekávání posledního záchvěvu fyzična vybarvujují pomrkávající neony do neskutečných odstínů. Roy poprvé pláče a v sevřené dlani svírá bílou holubici. Do hrubých rysů se pozvolna vkrádá něha, lítost a touha předat otisk své existence dál. Pulzující megalopole desítky metrů pod jeho nohama už pro něj nic neznamená. Roy se usmívá. Přichází smíření. Neodbytný tikot stroje v jeho hrudi se chýlí ke konci. S posledním úderem se prázdná schránka jeho těla sesune na popraskaný beton. Holubice vzlétne k nebi. Duše se vrací do temnot Tannhäuserovy brány, tam, kde byla naposledy opravdu šťastná.

Anina tvář byla uvolněná a práce, do které se pouštěla, připomínala zvláštní formu meditace. Soustředění střídal úsměv, rozhodila rukama a stvořila vzpomínku. Pár dětí, svíčky, balónky, dort. Stvořit prostředí hezké zahrady s pár speciálními detaily jako houpačka, pohozené kolo a uvolněné prkno v plotě. Hotovo. Vzpomínka byla kompletní, sada 3-8 by měla sloužit v mateřských školách, je tedy třeba dbát na hezké vzpomínky na vlastní dětství.
Ana se nadechla, zamžikala a potlačila pár vlastních vzpomínek. Ale dřevěný koníček, dárek od okupoval její mysl a odmítal odejít. Ostatně, proč ne, řekla po chvilce. I to je součást plánu.
Detektiv K procitnul.

Deckard se vrátil domů ve špatné náladě, celý pokrytý kapkami kyselého deště. Shodil oblečení i suspenzor. Volal Iran, ale všude bylo ticho. Prošel bytem a našel ji, připojenou na mentální varhany a v bezvědomí. Odpojil ji a fackami se jí snažil vrátit zpět. Zamžourala.
"Jsi zpět," řekla a rozplakala se.
"Iran, proč tohle pořád děláš, nemůžeš si schválně ladit depresi a úzkost," šeptal Rick.
"Ale já chci! Jsou tam hlasy a říkají mi, jak jsem skvělá, a cítím, že mě milují."
"To ale není skutečné," varoval ji Rick snad po sté.
"Nic tady není skutečné, ani ty," podotkla smutně Iran.

"Viděl jsem věci, o kterých by se ti ani nesnilo. Věci, které nedokáže spatřit žádný z vás, lidí. Viděl jsem je, cítil jsem je, plakal jsem nad jejich ztrátou. Říkáš, že jsme jiní, ty a já, ale oba nás svazují pouta pomíjivého času. Vymanil jsem se ze své vědomé smrtelnosti. Zemřu někdy. V čem ty jsi člověkem víc než já? Já jsem viděl hořící válečné lodě v ramenech Orionu. Prošel jsem Tannhäuserovou branou..." Roy se odmlčel a plakal. Deckard váhal, držel mu pistoli u hlavy, ale věděl, že na tom už nezáleží.
Oba jsou smrtelní. Ztracení jako slzy v dešti.

Malá průzkumná loď se vznášela přímo před horizontem událostí. Černá trhlina v neprostoru se rozpínala na hvězdném pozadí, hrozíc pohltit vše co se ocitne příliš blízko. Krátký zážeh trysek oznámil počátek vstupu. Loď nabrala kolizní vektor a sklouzla kupředu. Když dospěla za horizont, zastavila se. Poté ztratila třetí rozměr a s jemným zavlněním se protáhla do trhliny.
Nejprve byl oslňující jas. Potom barvy, roztáhlé do strakatých čmouh. Kroucení vnitřností, jako by se je někdo snažil vytáhnout ven. Čmouhy se protáhly do čar a z čar se stal čas. Rozměry ztratily smysl, ze kde se stalo kdy. A nakonec cizí hvězdy.