DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

Jdu si takhle hezky po chodníčku... a v tom: na zemi leží vzpomínky?!
Lekl jsem se a řekl si: "čí to jsou asi vzpomínky?"
A najednou jsem si hrábl do duše a zjistil, že to jsou moje vzpomínky... ale z 12. století?! Řekl jsem si co tu dělají moje vzpomínky z 12. století, když je teď rok 2023? Vzal jsem je a snažil se je dát zpátky do hlavy. Dohromady mi tam však nešly dát. Tak jsem je tam začal dávat po jedné. A najednou se mi před očima začaly rýsovat... a zjistil jsem, že to jsou vzpomínky mého praprapraprapradědulínečka.

Dnešek se fakt nevyvedl, to vám řehnu, pfrrrrr. Napřed jsme se vlekli úmorně pomalým dvounožčím tempem na tu pitomou skálu. A co tam vlastně? To doteď nechápu. Tráva mizerná a do té zbytečně vysoké kamenné stáje mě nepustili, ani když pršelo. Když šéf konečně přišel a nasedl, těšil jsem se, že jedeme domů. Ten směr a hlavně ta palisáda se mi úplně nezdály, ale tak snad to má pod kontrolou - jsem si říhal - a skočil. Kobylinec měl pod kontrolou! Slítli jsme do vody a já si pěkně namlátil. Nějak jsem dokulhal do Neumětel, ale levá přední bolí čím dál víc...

Jednou z povinností bohyně Léthé bylo na jaře vyčistit řeku od vzpomínek, které se v ní za celý rok nahromadily. Hádes si myslel, že je hází do Tartaru. Nakonec tam skončily, ale předtím je odnesla na tradiční puzzle večírek se Styx a Acherón, kde se je snažily poskládat dohromady.

"Už jste našly nějakého násilníka? Já tu mám pořád samé oběti."

"Tady máš chybu, tahle vzpomínka je od muže a tahle od ženy."

"Myslíte, že by někdo mohl trpět hlady a zároveň se mu ostatní smáli, že je tlustý?"

Vzpomínky, které tam lidi nechávali, nebyly moc hezké, ale to jim nevadilo.

They hit it off straight away.
It should have been suspicious, but wasn't.
He knew she wants him.
She... knew what he wants, and found a way to make sure it's her.
That's when it began to go downhill.
They were both too good. And probably too young...
"Are you sure you want me to see?" Swan asked as the memory entered a bedroom.
"I've nothing to hide," the agent assured her.
"And what about him?"
A shrug.
"You'll see."
The memory got tangled in limbs and tongues, but then, suddenly...
"Who the H*CK *are you*???" both asked at once.

“Pane Listře! Musím vás důrazně upozornit, že to co se chystáte udělat, je vysoce amorální!”
“Já ti řeknu co je amorální, Krytone. Ten magor mi zlomil kytaru. Poslední kytaru v celým podělaným vesmíru! A teď uhni nebo dostaneš tyčí.”
Zablikaly kontrolky a obrazovka centrální holografické jednotky se rozsvítila.
“Tak kdepak to máme?” třetí technik si mumlal sám pro sebe. “Tady, centrum paměti - EDITACE - VLOŽTE DISK. A zde ze skříňky kapitána Hollistera - disk s nahranou osobností Robina, kapitánova teriéra z dětství. Potvrdit paměťový štěp - ENTER!”
Někde v dáli Arnold Jidáš Rimmer, BDP. SDP. dostal chuť podrbat se zadní nohou za uchem.

Ten růžový deník ležel mezi harampádím na staré zaprášené půdě. Působil v šedi starých krámů poněkud nepatřičně.
Otevřela jsem ho na začátku. Úhledné drobné písmo, nevybledlé, dobře čitelné.
První láska, letmé polibky, procházky za letních večerů a o pár stránek dál loučení. Proč? To v deníku chybí.
Smutek zimních večerů. Osamělost uprostřed velké rodiny. Žádná jména.
Nový začátek.
Nová láska. Vzájemné poznávání, silný cit a velká vášeň. Pěkně pikantní čtení. Psala to vůbec stejná osoba? Komu patří ty vzpomínky? Kdo dneska vůbec píše deník do takové knížky? Kdo byla tajemná pisatelka?
Hledám nějaké vodítko. Až poslední zápis mi napoví.
Babi???

Cimrmanova autobiografie dlouho unikala pozornosti literární vědy, protože ji mistr napsal pod pseudonymem a, jak bylo jeho zvykem, použil falešné datum a místo narození. Tato obezřetnost byla zcela na místě, protože byl Cimrman za své protihabsburské postoje často pronásledován rakouskou tajnou policií a informace prozrazené vlastními paměťmi by se mu mohly stát osudnými. Proto mistr v díle pozměňuje mnohé údaje, podle nichž by mohl být poznán, a my tak pozorujeme chybějící zmínky o jeho díle, změny dat i míst Cimrmanových cest i popisů o povoláních, která vykonával. Čtenář tak téměř získává pocit, jako by šlo o autobiografii zcela jiné osoby.

Zkušenost dávných předků. Připomínaná novými situacemi v každé generaci. Zpřítomňovaná každý rok otázkami.
Tak vzdálená a nepochopitelná, přesto zvnitřněná v každém novém dni.
"Nezapomeňte."
Protože když zapomenete, přijde další hlad, další farao, další zajetí.
Protože když zapomenete, nebudete vědět, ke komu se obrátit.
Protože když zapomenete, budete zapomenuti.
Pamatovat si znamená hýbat se vpřed.
Připomínat si umožňuje sedět u večeře s holí v ruce a sandálech na nohou, abychom mohli kdykoli vykročit.
Ke svobodě.
K milosti.
K budoucnosti, ve které se tolik věcí zopakuje.
Dosud nám pomáhal Hospodin.
Kolikrát to ještě budeme potřebovat?
Příští rok v Jeruzalémě - v tom nebeském.

"Tatínku, asi bychom měli něco vyhodit. Náš byt není nafukovací," praví Jenovéfa.
"Například?" táže se Pankrác.
"Slyšela jsem o pravidlu, že co člověk rok nepoužil, to nepotřebuje."
"Tak to ne! To bychom si tu zlikvidovali všechny vzpomínky."
"Čí vzpomínky? Jsou tu i věci, které jsi sám nepoužíval. Na ty by mohli mít vzpomínky leda tví rodiče, dej jim pánbůh nebe, možná ani oni ne."
"Ber to tak, že i ty věci mohou vzpomínat, jsou to němí svědkové historie," přechází Pankrác do nereality.
"Možná tak v pohádce," komentuje Zdirad.
"Jen počkej, kluku," reaguje Pankrác, "až budeš starší, tak pochopíš tuto myšlenku."