Slunce seno jahody

V Hošticích začalo nové období. Místo JZD přišla Společnost Automatizovaného Zemědělství. Mezi prvními prototipy se objevily například robotické krávy, kombajny s umělou inteligencí a samochodné dojírny, v neposlední řadě také robotičtí pracovníci.
Blažena podezřívavým pohledem sledovala mechanického skota,  jak bučí jeho ocelovými hlasivkami. "Pane doktore, šak voni nám to taj celý zbavili toho kouzla ruční práce. Co bue příště? Pošlou dom aj nás?" křičela na Šimona.
V hospodě se řešilo, jestli by měli robotickým pracovníkům taky dávat pivo.
Večer, když roboti začali samostatně sázet jahody do geometrických vzorů, věděli všichni jediné:
Hoštice už nikdy nebudou jako dřív.
Ani ty jahody.

Sluníčko připalovalo, jahody zrály, po vsi vonělo sušící se seno a otevřeným oknem se až ven nesly dva hlasitě se svářící hlasy.
„Jsi stejnej flink jako starej Čejka! Maminka mě varovala, že si mám radši vzít Frantu Vachoutojc…“ láteřila Rádlová
„Prosimtě, copak já to mám zapotřebí?“ namítal otráveně Rádl. „Jako bys je neznala: Baby se v jednom kuse hádaji a já jim budu dělat rozhodčího…“
„Pepo, jestli se na toho předsedu nepřihlásíš, tak s tebou do smrti nepromluvím!“
„Ale no jo, zase furt…“
„Panečku,“ zamumlala pod oknem Kelišová a rozběhla se směrem k faře. „Velebnosti! To neuvěříte, co se chystá!“

Solidní stoosmdesátník bez závazků hledá družku ve věku sto padesát až dvě stě let pro společnou budoucnost. Vlastní byt není podmínkou, sám obývám rozsáhlou nemovitost ležící v malebné krajině jižních Čech. Ačkoliv jde o klidnou lokalitu, příležitostí ke zjevování je dost, zvlášť v letní sezóně.
Od partnerky požaduji loajalitu, spolehlivost, náležitě děsivý zjev a zejména aktivní přístup ke strašení – konkurence v blízkém i vzdálenějším okolí je silná.
Láska ke zvířatům podmínkou, vlastním přítulnou dogu černé barvy.

Zn: Ve dvou se to lépe straší.

Kontakt: Zvoníčkův mlýn, Hoštice 24, 387 01
PS: pro osobní návštěvu raději volte jiný způsob dopravy než vlak

Byl horký letní večer a ve farní zahradě právě boží služebník a jeho věrné ovečky (někdy, pravda, spíš kravky) montoval letní kino. Znamenalo to vyvézt televizi a video na vozíku ven (a modlit se, aby prodlužovačka z boží vůle vydržela) a umístit ji před natěšený dav důchodkyň.
„A na co se budeme dívat, pane faráři?“
„Je to německý film o méně známých světcích,“ odvětil páter a vyndal videokazetu z obalu. „Jmenuje se Síly v pozadí.“
Video zamručelo, naskočil obraz. Zahradou se rozlehl monotónní mužský hlas: „Ano, ach ano, pleskni mě po zadku. Mém velkém šťavnatém zadku. Ano, ano, ach, ach.“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či ešte stále pred televízorom sedíš. Však ten krepý film, čo ti predseda priniesol, si už minimálne desaťkrát vidieť misel.
- Jaj, starý môj. Vari si nevidel, čo tam ukazovali?
- Videl som, Pištík môj, však to nešlo nevidieť.
- No a predseda chce, aby sme to aj u nás zaviedli.
- Že by sme ovciam pri dojení spievali? Však im zaspievaj, ak sa ti chce. Ale nezabudni, že ak toľko vedier mlieka nadojíš, ako v tom filme, ty z neho budeš musieť oštiepke narobiť.