Slunce seno a pár facek

„Se… dí… čer… vík… na dubu…“

„Šmarjá, Josef, z tebe to leze, jak z toho tvýho táty! Neumíš číst pořádně?“

Chlapec se zatvářil uraženě. „Já se tu hloupou básničku nechci učit.“

„Budeš muset, mladej, když už tě do tý školy posíláme.“

Matka Škopková si založila ruce v bok. „Čti! A pořádně, povídám!“

„Se… dí… čer… vík… na dubu…“

„Dej to sem!“

Kriticky prohlédla přečárané části textu. Nebylo divu, že červík byl ve skutečnosti liška, a to ještě pod dubem. Otočila na poslední stranu. „Škopková,“ hlesla a pak se rozkřikla: „Blaženo! To sis musela ve škole čmárat do učebnic?“

„Já nevim, mami, asi jo.“

Plesk!

Jakmile otevřel oči, kocovina do něj narazila jako vlak. Byla monumentální - taková, co vám prosolí játra, odšťavní mozek a plivne vám do ksichtu. Zasténal a opatrně ohledal tělesnou schránku. Vyjímečně svou vlastní. Měl naražený bok. Někde na něj musel upadnout mamut. Spíš v tom hrála roli sklenička.
("Z Moravy, vod tetičky Boženy!")
Láhev. A - panebože! - lezení po žebříku...
Vedle gauče stál modrý kýbl. Naštěstí. V hlavě se začínalo rozsvěcet.
"Ty, Maruš, a nejsem pro ni moc starej?"
"Ty!? Starej? V nejlepších letech! Inteligentní krasavec! Si vem - taková bláznivá holka a DOKTOR, takový terno!"
Mudr. Karel Kroupa pochopil.
Bude se ženit.