Lhaní stínů
Klasy na poli zlátly, vinné bobule se počaly červenat, na pastvině mečela kůzlata. Seděla ve stínu olivy a hrdě pozorovala své malé synky. První, ale určitě ne poslední. Měli se tak čile k světu! Všechno kolem dýchalo životem, skoro to připomínalo... dobu před tím.
Zahnala tu myšlenku. Teď jsou doma tady a ona je šťastná, se svým mužem, se svými syny.
Zvedl se vítr, slunce zakryl rychle letící mrak, zbloudilý paprsek vykreslil na zemi nestvůrně velké stíny dětských těl. Temná ruka jednoho se napřahovala po druhém, jako by se chystala udeřit.
Zachvěla se náhlou tísní.
„Abele, Kaine, domů! Bude pršet!“
- Číst dál
- 42 komentářů
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit