DMD č. 27. pro 27. 4. 2015. Téma: První úroda

Temné dny plné deště jsou pryč. Vody opadly, je čas začít znovu. Vypustit zvířata, postavit první přístřešky, obdělat půdu a zasít. Vyraší drobounké zelené prstíky, vzepnou se výš ke slunci, a pak zezlátnou tíží klasů. Dlouhými kroky měří budoucí pole a jeho ruka ve vzduchu jakoby se už teď skláněla k pohlazení budoucí úrody, první po povodni. V dáli vidí své syny, své opory na dlouhé cestě. On uvěřil hlasu, který neviděl, oni uvěřili svému otci. Šém, Chám a Jáfet, krev jeho krve, jeho vlastní setba, která vydala plody. Na nebi nad nimi se klene duha a Noe se usměje.

Zatímco mimozemské impérium přiléhavě zvané Combine sklízelo Zemi už dobrých dvacet let, lidé měli smůlu. V době, kdy se konečně zvedla vlna organizovaného odporu, už na polích nerostly ani bodláky a na pastvinách ležely jen sluncem vyšisované kostry dobytka, ale ta první guerillová sklizeň rozhodně stála za to. Povstalci se do ní pustili s takovou vervou, že se div nezačali prát navzájem, a do večera měli očesáno dost na týden bojů.
A co že to sklízeli? Přece samopaly, pistole a granáty, prostě všechno, co zůstalo ležet po té hromadě vojáků posekaných nějakým bláznem s obouručním mečem.
Obilí můžou zasít potom.

Opilý bojem se rozhlédl po bojišti a spatřil skupinku nepřátel jak se k němu blíží se sekerami v rukou a zdviženými štíty.
Zaburácel a rozběhl se k nim. Obratně se vyhýbal jejich ranám, odrážel je štítem a vracel je se stále vzrůstající zuřivostí.
Meč se mu zlomil.
Vrhl se na ně holýma rukama, ale srazili ho na zem a spoutali.
Noc strávil připoután ke stromu. Pozoroval jeho větve, jak se pomalu kývají a ohýbají ve větru.
Hvězdy jasně svítily.
Když přišlo ráno, rozvázali jeho pouta a obtáhli mu smyčku kolem krku.
První sklizeň se v nové zemi pohanům snad vydaří.

-„Dempsey, jak můžeš jít do divadla takhle?“
-„Vždycky slušně voháklej, Makepeacová, vždycky slušně oháklej. Co je špatnýho na jeanech a koženým kabátě?“
Makepeacová si povzdechla a rozhlížela se po divadle. Ignorujíc vznosnou klasicistní architekturu, vyhlížela po sále, jestli neuvidí některou tvář známou z identikitů.
„Támhle ho máme,“ šeptnul jí Dempsey, „první jarní zločin.“ Na ta slova se začal prodírat k vyhlídnutému. Kapsář Jeremy - vlastně už známá firma - Dempseyho zahlédl a pustil se okamžitě na úprk.
Po ulici sprintoval zločinec, za ním Dempsey a také Makepeacová, ve večerních šatech s rozparkem, lodičky v ruce.
-„Princezničko, jak můžeš jít běhat v tomhle?“

Na každou úrodu TARDIS se nesmí spěchat a musí se nechat správně dozrát. Kdyby se tak nestalo, objevily by se problémy. TARDIS musí být připravena na přijetí svého srdce.
Když dozraje, sama si vybírá Pána času, který ji bude pilotovat. Není to tak, že si je Pánové času sami vybírají, jak se mnozí mylně domnívají. Proto Starší dbají na to, aby se Páni času o TARDIS při jejich růstu starali a vytvářeli tak mezi sebou pouto.
TARDIS roste několik let, ne vždy vyrostou všechny. Proto se Páni času o ně úpěnlivě starají a bojí se, aby další úroda nebyla poslední.

Simbaccovi chutnalo Ijáčkovo bodláčí tak moc, že si okamžitě řekl o recept.
„To máte tak,“ přednášel osel a nebylo docela jasné, na koho vlastně mluví, „bodlák roste všude, hlavně tam, kde nemá. Některé lidi to dráždí. Stačí jedno semínko a je vymalováno, nic na tom není. Ovšem znal jsem, letmo, jedno kopyto...“
Simbacca dál neposlouchal, semínky naplnil kapsičky na opasku a po návratu domů všechno zasadil. O rostlinky se staral snad ještě pečlivěji než o svůj mírně retardovaný zvěřinec a s radostí sledoval, jak ten plevel roste.
Docela ho pak mrzelo, když mu otec celou první úrodu usušil a vykouřil.

První zasetí přineslo první úrodu.
Na improvizovaném loži – matracích na podlaze – jejich ještě nezařízeného bytečku.
Proč?, ptal se bolestně.
Trochu fanfarónské „ano“ dohnala realita, bezstarostné mládí rozčísla odpovědnost.
Najednou nebyli sami. Najednou omezeni ve všech svých snech a plánech. Najednou někým, kým nepřipraveni.
Takhle si to nepředstavoval.
Takhle si to nepředstavovala.
Proč?, ptal se bolestně.
Když byly malé dva roky, umřela matčina máma. Nečekaně, ze dne na den.
Batole nedalo prostor propadnout se do bezedna smutku.
Před třetími narozeninami nového bytí odešel tátův táta. Nečekaně, z měsíce na měsíc.
Oba ji, vnučku, zažili, odcházející.
Proto, slyšel někde v dáli, uvnitř.

“No, nemám to s váma lehký.”
“Já nic organizovat nechci.”
“Ále, snaž se překročit svůj vlastní stín.”
“Ono to nakonec nebude tak hrozný.”
“Já myslím, že jich moc nebude, tak pět, deset maximálně.”
“Jdeme do toho i tak?”
“Jasně, bude sranda.”
“Dobrý nápad je třeba využít.”
“Jdem do toho!”
“Kostky jsou vrženy!”
“Vidíte to co já?”
“Není jich tam nějak moc?”
“Jsem netušila, že máme tolik šílených známých.”
“A to ještě není půlnoc!”
“Možná jsme je neměly motivovat těma bodíkama.”
“Hele, ono je to nadšení nejpozději za týden přejde.”
“Já se trochu bojím, že ne.”
“Kam ještě povede tohleto DMD?”

Vím, že na tomhle místě nikdo nikdy nic nepěstoval, přitom půda je tu náramná. Ano, to půjde. Udělám dvě plantážky. První bude "výběrové řízení", jakási školka. A druhá bude pro ostrý pokus. Dva roky do toho přidávám nejlepší kompost, trpělivost, trpělivost! Ve školce rostou hezky. Tak které jsou nejlepší? Dáme je na ostrou plantážku. Další čtyři roky. Seřezávám je, když kvetou. Prý to nejlépe povzbudí růst toho, co od rostlinek chci. Trpělivost, ksakru! Tak snad teď. Uvidíme. Nastal konečně den D. prostě jsem ho určil. Sedím na zemi a kroutím hlavou. Je to skrček, k ničemu to nevedlo. Žen-šen pravý.

Je to podivná válka.
Nesčetněkrát už si vzpomněl na podobenství o rozsévači, který zasévá slovo do lidských srdcí.
Vedena je výlučně slovy.
Mnohem více by mu vyhovovalo vytáhnout postaru se vztyčenou korouhví. Ale silou to nešlo a bojovat musel. Desítky a desítky hodin odkrojených ze spánku. Psaní a předávání, čtení a schovávání. Domovní prohlídky.
Jen víra, že slova mohou něco změnit, ho nutila pokračovat. První úroda byla vesměs špatná. Suchá půda vydala jen trní a hloží, které mu omotalo nohy a stáhlo ho k zemi. Zavřeli ho.
Přesto věděl, že v skrytu, tiše, mimo zraky moci zapustilo dobré slovo kořeny.